Svědectví Johanny Michaelsen: Od okultismu a New age k Ježíši Kristu

Johanna sama přiznává, že to byla generační kletba od Boha, která přinesla do jejího života démonickou aktivitu. Ale na druhou stranu; právě díky ní se nakonec dostala zpátky k pravé víře. Její pratetička byla „médium“ a předpověděla, že někdo v následující generaci zdědí její „talent“.

A tak se i stalo, že když byla Johanna dítě, odjeli rodiče pryč z domu a ten večer přišly temné entity a navždy jí změnily život. Johanna vypráví, jak slyšela, že se rodiče vrací domů, a tak je vyběhla do horní místnosti pozdravit, ale to s čím se setkala, nebyli její rodiče, nýbrž „něco“ z jiného světa. Johanna popisuje, jak se do rána třásla s tátovou pistolí v ruce a mířila s ní na dveře od ložnice, dokud se skuteční rodiče nevrátili domů. Od té doby už nic nebylo jako dřív.

Johanně se začaly dít hrůzostrašné věci. Viděla temné postavy u své postele, které jí cosi našeptávaly. Někdy přišla do pokoje a spatřila useknutou ruku na polštáři; jindy na ní v koupelně čekala vesele se šklebící mrtvola – nic zde samozřejmě fyzicky nebylo,  šlo pouze o duchovní šikanu temných entit, které se kolem ní hemžily stále více. Jak to tak bývá, okolí jí nevěřilo, přesto vzpomíná na to, jak mnoho chův odcházelo předčasně z jejich domu, vystrašené a nikdy se už neukázaly.

V průběhu dospívání se s těmito entitami naučila přežívat. Dokonce jí našeptávaly, co si lidé myslí; mnoho podivných příhod, které se udály během jejího školního života, mělo za následek, že jí děti ve škole považovaly za „čarodějku“. Během studia na vysoké škole pak začala navštěvovat divadlo. A tak se setkala s „profesorem Kochem“…

Jeden večer se Johanna probudila s nutkáním navštívit divadlo, cítila, že jí tam cosi táhne. Byla „pozvaná“. A tak vstala z postele a vydala se na cestu… Když přišla do budovy divadla, vydala se směrem na pódium. A v tu ránu dorazil i on.

Aulou zavanula chladná přítomnost toho, jenž se materializoval u vstupních dveří. Muž s šedými vlasy a v černém oděvu se po Johanně krátce ohlédl, a pak se posadil na sedačku v půli divadla. Náhle se celá hala naplnila líbeznou hudbou laděnou v mollové stupnici, smutná hebrejská pouštní píseň a hlas Johanny se stal nástrojem té písně, když začala bez uvědomění zpívat. Jakmile dohrála hudba, muž se na ní usmál a odešel. Od té doby cítila Johanna jeho „láskyplnou“ přítomnost, kdykoliv byla v divadle. Na léto však odjela zpět domů.

A jakmile se navrátila zpět na kolej, po prázdninách, šla se podívat i za „profesorem Kochem“ do divadla. Nečekalo jí však vřelé přivítání. Naopak. Místnost se naplnila nekonečnou nenávistí a výčitkami, že ho opustila. Z láskyplné entity se najednou vyklubal nenávistný démon, který jí odmítal. A později se jí pokusil i zabít. Po této zkušenosti se tam už nikdy nevrátila…

Uběhl nějaký ten čas a Johanna se seznámila s Ježíšem Kristem. Avšak číst Bibli ji způsobovalo hotová muka, protože jí vždy něco odtahovalo. Buď se jí chtělo náhle spát a nebo se cítila podivně nepříjemně. V té době byla zasnoubená, ale rodičům se její přítel nelíbil a nakonec z toho nic nebylo, a tak propadla těžké životní depresi. Jednoho dne však přišel její otec s novinami a ukázal jí na reklamu, kde stálo: „Mind control program – za 48 hodin se naučíte, jak použít svou mysl, abyste dokázali vše, co chcete!“ Po naléhání rodičů to nakonec Johanna zkusila. Tehdy ještě nevěděla, kam jí to zavede…

Program byl rozdělen do několika fází; bodrý muž, co přednášel s entuziasmem „prodejce aut“, popisoval různé fáze duševní bdělosti, kterých budou účastníci dosahovat. Jak Johanna vypráví: Smysl celého programu se skrýval v technice dosahování stabilnějších alfa mozkových vln, čímž se – slovy „prodejce aut“ – uvolní nevídané schopnosti, o kterých člověk nevěděl, že je vlastní.

Johanně se postupně začal měnit život. Pomalu získávala kontrolu nad zlými entitami. Do toho paralelně praktikovala jógu a jiné spiritualistické aktivity. Na jednom kurzu „Mind control“ si měli účastníci vytvořit jakousi myšlenkovou laboratoř, a potom do ní pozvat své dva „rádce“. A Johanně těmi dveřmi prošli „Ježíš“ a Sarah Bernhardt. Jejich instruktor je výslovně varoval, aby do své „laboratoře“ zatím „nevstupovali“ mimo kurz. Jak se dalo čekat, Johanna neuposlechla.

Tu noc se modlila slovy: „Pane, prosím tě, dej mi rádce, které si zasloužím!“ A jakmile se znovu ocitla v konstruktu své mysli a pohlédla na své „rádce“, oba měli škaredé vlčí hlavy a hrozivě na ní vrčeli. Vystrašená Johanna si pomyslela, že udělala něco špatně; později jí „Ježíš s vlčí hlavou“ prozradil, že je to „zkouška“, jestli se dovede přenést přes fyzický vzhled a bude vnímat pouze niterní hodnoty. Tonoucí se stébla chytá a i Johanna uvěřila této očividné lži.

Johaniny schopnosti začínaly rapidně narůstat. Dokázala z předmětů zjistit, odkud pocházejí a jací lidé je vlastnili. Proto se vedoucí programu rozhodli, že Johannu seznámí s Pachitou – zázračnou mexickou ženou, která uzdravuje smrtelné nemoci. V Pachitě totiž přebývala velmi stará aztécká bytost, která si nechala říkat Hermanito a skrze její tělo prováděla bizarní chirurgické zázraky. Pachita byla plnohodnotné médium.

Když jí spatřila poprvé, starou unavenou ženu s rukama od krve, zmocnil se jí strach. Něco nebylo v pořádku. V místnosti vládl neznámý odér. Kousek od židle, kde seděla Pachita, stál oltář a na něm byly různorodé předměty – svíce, růže, bylinky, křesťanský kříž a fotka Cuauhtemoca – aztéckého prince, který nyní přebýval v Pachite pod jménem Hermanito. Johanna zavřela oči a modlila se: „Pane, jestli je toto tvé místo zázraků a chceš, abych zde pro tebe pracovala, ať se tak stane!“ Přistoupil k ní muž, který stál opodál a naléhal, ať se dotkne fotografie aztéckého prince. Johanna (bohužel) poslechla a její tělo bylo rázem naplněno světlem a neznámou sílou, takže kompletně zastínilo modlitbu, kterou si doposud stále opakovala v mysli. Pak jí Pachita oznámila, že si jí Hermanito vyvolil, aby byla její nástupce, až umře. A tak se Johanna oddala domu Pachity a stala se Hermanitovou asistentkou.

Skrze Pachitu prováděl Hermanito doslova nereálné zázraky – fyzicky i fyzikálně nemožné chirurgické operace. Přicházelo mnoho lidí s pokročilou fází rakoviny,ochrnutím či postižení – jako chlapec, který od narození nemluvil. Hermanito pravil, že jej proklela jakási žena, která záviděla jeho matce, protože sama nemohla mít děti; poté sáhl chlapci do krku, kde se materializovala tarantule, kterou vytáhl a hodil do připravené krabice. Jednomu muži rozřízl lebku (nikdy nic necítili) a rukama šmátral v hlavě, jakoby se nechumelilo, odkud vytáhl zapáchající temnou hmotu tumoru. Muži pak zabalili hlavu a po nějaké době nebyly žádné známky po tom, že by kdokoliv prováděl tuto šílenou operaci. Zkrátka lidé nevěřili, dokud neviděli; otázka je, jestli to bylo vůbec reálné nebo také součástí mystifikace, jak se později ukázalo. Hermanito se však choval jako pečující, benevolentní, láskyplná bytost. A vždy vyzval nezúčastněné, předtím, než začal operovat, aby se pomodlili k Pánu. Kdosi později Johanně řekl, že ho jednou zaslechl zašeptat: „ke mně.“

Johanna viděla stovky podobně „zázračných“ operací, nicméně na jednu z nich nikdy nezapomněla. Hermanito uzdravoval nějakého muže, když tu náhle polekaně zvolal: „Rychle! Mí milí,“ a ukázal na Johannu „ten zlý se jí nyní pokouší získat! Odveďte jí do druhé místnosti…“ Na pouhou vteřinu mohla Johanna vidět tu nepochopitelnou přeměnu v jeho očích. Ze starostlivého, láskyplného pohledu otce se stal nekonečně nenávistný zlovolný výraz démona. Od tohoto momentu začala Johanna pochybovat…

Hermanito k ní rovněž změnil přístup, protože se zdálo, že něco nebo Někdo brání tomu, aby se z ní stalo plnohodnotné médium, až Pachita umře. A také se zdálo divné, proč se Hermanito chová k Pachitě tak zle. Ona sama byla stará, slabá a nemocná a on jí odmítal pomoci. Vymlouval se na karmu (démonická dokrína). Také jí zakazoval nosit oblečení, které se jí líbí. Ona byla vlastně jeho otrok. Johanna potřebovala nějaký čas na promyšlení, a tak odjela pryč ke sestře. Nechtěli jí pustit, ale slíbila, že se vrátí. A už se nikdy nevrátila.

Sestra Johanny byla moudrá žena. Ale pořád zde byly staré výčitky z dávné roztržky, kterou sestry měly v otázkách víry. Sestra totiž odsuzovala její aktivity, za což jí Johanna v záchvatu rozčílení označila za „bigótní, bibli uctívající, středověkou ženu“. Ona si myslela, že zná pravdu a že zná Boha; vždyť přece všechny ty zázraky, které viděla nemohly pocházet od toho druhého… Vždyť cítila tu lásku, a to oslepující světlo! Nemohlo jít o nic zlého. Nebo snad mohlo?

Kdokoliv sebevědomě hovoří o tom, že jóga, meditace nebo další jemnější praktiky jsou neškodné, ať je příběh Johanny dostatečným příkladem toho, že i věci, které se zdají být nekonečně dobré a správné,mohou být právě tak cesta do pekla. Sestra Johannu odkázala na jistého dr. Schauffera, který měl ve Švýcarsku duchovní úřad zabývající se okultismem. Tentokrát se nechala přesvědčit a nakonec toho nelitovala. Když totiž přijela na místo, tak už jí šlo doslova o život.

Jan 14:6 (Bible Kralická) „Já jsem ta cesta, i pravda, i život. Žádný nepřichází k Otci než skrze mne.“

Převzato z http://bezkorektnosti.blogspot.cz/2014/08/ta-prekrasna-tvar-zla.html