Následující text pochází z knihy Potěšení v Trojici od Michaela Reevese, z kapitoly Duch Lásky:
„Způsob, jakým spolupracovali Otec, Syn a Duch svatý při Ježíšově křtu, nebyl ojedinělou událostí. Celá scéna je plná ozev z 1. kapitoly Genesis. Tam se při stvoření Duch také vznášel podoben holubici nad vodami. A stejně jako Duch vyslal Ježíše po jeho křtu do pustiny bez života, tak se v 1. kapitole Genesis Duch zjevuje jako moc, kterou Boží slovo vychází do prázdnoty bez života. Na úplném počátku Bůh tvoří svým Slovem (Slovem, které se později stane tělem), a činí to tak, že vysílá své Slovo v moci svého Ducha nebo Dechu.
U díla stvoření (v Genesis 1) i díla spasení nebo znovustvoření (v evangeliích), z Boha Slovo vychází skrze jeho Ducha. Otec mluví a na jeho Dechu se ozývá jeho Slovo. To celé odhaluje, jaký tento Bůh opravdu je. Duch je tím, skrze koho Otec miluje, žehná a zmocňuje svého Syna. Syn vychází od Otce skrze Ducha. A proto je Ježíš znám jako „Pomazaný“ (hebrejsky „Mesiáš“, řecky „Kristus“), neboť On je ten svrchovaně pomazaný Duchem. Jako byli starozákonní králové a kněží, dokonce i proroci pomazáni a posvěceni ke svým úkolům olejem, tak byl Ježíš pomazán Duchem. Výrazy Syn a Pomazaný jsou skutečně někdy synonymy (např v Žalmu 2).
Otec miluje (a zmocňuje) Syna tím, že mu dává svého Ducha. To však neznamená, že Duch je jen neosobní božskou silou. Vůbec ne. Dalo by se dokonce říct, že Syn je neosobní síla, kvůli tomu, že je nazýván Božím Slovem. Syn má ve skutečnosti mnoho dalších titulů, které mohou působit rovněž neosobně (například „paže Hospodinova“ – Iz 53,1), ale pointou takových pojmenování je poukázat v každé situaci na Synovu roli (coby Slovo odhaluje Boží mysl, coby paže Hospodinova vykonává jeho vůli). Nevnucují nám, že Syn je nějak méně než zcela osobní. A tak je to i s Duchem – jako osoba mluví a posílá (Sk 13,2 a 4), vybírá (Sk 20,28), vyučuje (J 14,26), dává (Iz 63,14 ČSP), lze mu odporovat (Sk 7,51), je možné ho rmoutit (Iz 63,10; Ef 4,30) a rouhat se mu (Mt 12,31). Každopádně je reprezentován po boku Otce a Syna jako skutečná osoba. Když se o něm mluví jedním dechem jako o Nich (jako když například v Matouši 28,19 Ježíš přikazuje svým učedníkům, aby šli a získávali učedníky a křtili je ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého), člověk má stejný důvod se domnívat, že Otec a Syn jsou neosobní, jako má důvod si to myslet o Duchu. (Potěšení v Trojici, Michael Reeves, str. 32-33). “
