„Vy však jste z něho v Kristu Ježíši, jenž se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením i vykoupením, aby se stalo tak, jak je napsáno: ,Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu.‘“ (1 Korintským 1:30–31).
Apoštol Pavel nám v těchto dvou verších odhaluje esenciální novosmluvní učení, kde je středem všeho Pán Ježíš Kristus! Ten má výsadní postavení ve všem. Nicméně je třeba si uvědomit ještě další skutečnost: vším, čím je Pán Ježíš v těchto verších, je jím i pro nás!
Nejprve zde čteme: „Vy však,“ v kontrastu „s těmi druhými“ (světem), kteří se chlubí vlastní moudrostí a Slovo kříže považují za bláznovství (verše 18–29). „Vy však“ (my však), „jste z něho v Kristu Ježíši.“ Zde apoštol nádherně ukazuje na důsledek Boží milosti v životě křesťana: jeho bytí v Kristu!
Stojíme pevně v Kristu, ospravedlněni Boží milostí. Již nejsme v Adamovi, dětmi odsouzení (Řím 5:18). Naše postavení se zásadně změnilo! Jsme v Pánu Ježíši, adoptováni do Boží rodiny. A spolu s Ním, nám Bůh daroval vše, o čem (nejen) zde čteme. A to je fantastická zpráva!
Dále platí: Jsme v Něm, ale i z Něho.
Jinými slovy: Již nejsme ze světa, ale jsme z Něho. Pán Ježíš Kristus je forma, do které nás náš nebeský Hrnčíř formuje! Jsme tedy, s nadsázkou řečeno, z jiného materiálu. A proto nemyslíme, nevěříme, ani nejednáme stejně jako svět. Připomeňme si: „Slovo kříže je totiž bláznovstvím těm, kteří hynou, ale nám, kteří jsme zachraňováni, je mocí Boží.“ (1 Korintským 1:18). Vidíme zde onen kontrast mezi Božím lidem a světem?
V našem textu dále spatřujeme výsadní postavení Pána Ježíše Krista. Musíme ovšem znovu stejně hlasitě dodat: Výsadní postavení pro nás! Vše, co zde čteme dále, ukazuje, čím je pro nás Pán Ježíš Kristus!
Je pro nás moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením i vykoupením.
Co to pro nás znamená? Znamená to, že moudrost, spravedlnost, posvěcení i vykoupení, lze nalézt jen v Pánu Ježíši Kristu. Znamená to, že nám toto vše Bůh daroval na základě svého milosrdenství!
To, co svět považuje za bláznovství, je pro křesťany moudrostí – moudrostí, která pokořuje hříšníka, protože mu odhaluje, že sám o sobě není hoden Boží přízně!
Nemůžeme Boha uplatit našimi dobrými skutky. Neuděláme na Něj dojem svým světským úspěchem. Neobstojí před ním žádná lidská výmluva na to, proč jsme takoví jací jsme. Jak čteme v 1 Samuelovi: „Vždyť člověk se dívá na to, co má před očima, ale Hospodin se dívá na srdce.“ (1 Samuel. 16:7).
Dobré skutky, apel na zákon a další podobné snahy vedou vždy jen k jednomu: k vychloubání a pýše!
Zde je ale Kristus na piedestalu a veškerá sláva patří jemu. Nikomu jinému!
Bůh nám daroval to nejdražší, co měl – svého jednorozeného Syna. V Janově evangeliu čteme tento nejznámější verš Bible: „Neboť tak Bůh miluje svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3:16). Apoštol Pavel píše v listě Římanům: „On byl vydán pro naše provinění a vzkříšen pro naše ospravedlnění.“ (Řím 4:25). Vidíme, že Bůh dal svého Syna, aby zaplatil za hříchy světa na kříži, a aby pak, když člověk uvěří, mohl být před Bohem ospravedlněn!
Kristus je Prostředek i Cíl našeho života. Je Cesta, po které jdeme a cíl, kam míříme.
Proto také posvěcení není v nikom jiném. Nejsme ospravedlněni vírou v Pána, abychom pak byli posvěcování literou zákona. Někteří reformátoři se domnívali, že zákon nás vede ke Kristu, aby nás pak Kristus ospravedlněné přivedl zpátky k zákonu. Vidíme zcela evidentně, že tak to není.
Způsob našeho posvěcení se uskutečňuje v Kristu a skrze Krista, když nás Bůh formuje podle obrazu svého milovaného Syna, kterého poznáváme v Božím Slově. Apoštol Pavel ve svém druhém listu Korintským napsal tato významná slova: „A my všichni, spatřujíce s odhalenou tváří Pánovu slávu jako v zrcadle, jsme proměňováni v týž obraz, od slávy k slávě, jako od Pána Ducha.“ (2 Kor 3:18).
Křesťan není člověk, který se snaží sám sebe posvěcovat dodržováním zákona. Zákon není cestou ke spravedlnosti; jeho hlavním účelem je odhalit hřích. Jak napsal apoštol Pavel v listě Římanům: „protože ze skutků Zákona nebude před ním ospravedlněn žádný člověk, neboť skrze Zákon je poznání hříchu.“ (Řím 3:20).
Vezměme v úvahu ještě tyto verše: „Vždyť Kristus je konec Zákona k spravedlnosti pro každého, kdo věří.“ (Řím 10:4). Cesta k Bohu nevede skrze zákon – a to neplatí pouze pro ospravedlnění, ale i pro posvěcení. Proto také v našem hlavním textu čteme, že Pán Ježíš se nám stal „moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením i vykoupením.“
A dále uvažme nad tímto delším úsekem: „Neboť co bylo Zákonu nemožné, protože byl bezmocný kvůli tělu, to učinil Bůh, když poslal svého Syna v podobnosti těla hříchu a jako oběť za hřích a odsoudil hřích v těle, aby byl požadavek Zákona naplněn v nás, kteří nechodíme podle těla, ale podle Ducha.“ (Řím. 8:3-4).
Křesťan má v Nové smlouvě obrovské požehnání. To, co zákon požaduje, nelze naplnit naším tělesným úsilím nebo dodržováním pravidel. Díky oběti Pána Ježíše jsme však ospravedlněni – a to není vše. Obdrželi jsme dar Ducha svatého, který v nás působí svou mocí a formuje nás k podobě charakteru Pána Ježíše Krista, „aby byl požadavek Zákona naplněn v nás, kteří nechodíme podle těla, ale podle Ducha.“
Neboli: zbožnost, stejně jako vše ostatní, je darem. Není důsledkem našeho soustředění na přikázání a pravidla. Je vlastně jakýmsi vedlejším efektem poznání (a stále hlubšího poznávání) Pána Ježíše Krista. Je přirozená každému, kdo chodí podle Ducha. Připomeňme si znovu verš, který jsme již citovali: „A my všichni, spatřujíce s odhalenou tváří Pánovu slávu jako v zrcadle, jsme proměňováni v týž obraz, od slávy k slávě, jako od Pána Ducha.“ (2 Kor 3,18).
Růst ve zbožnosti tedy vždy začíná růstem v poznání našeho Pána. Toto poznání není jen didaktické (pouhá znalost učení), ale intimní a duchovní, jak naznačují předchozí verše. Mojžíš, který strávil několik dní s Hospodinem na hoře Sinaj a vrátil se „zářící“, je pro nás výstižnou ilustrací tohoto principu.
„I stalo se, když Mojžíš sestupoval z hory Sinaj — dvě desky svědectví byly v Mojžíšově ruce, když sestupoval z hory — že Mojžíš nevěděl, že kůže jeho tváře září od toho, jak s ním mluvil.“ (Exodus 34:29).
Zde je nádherný duchovní princip. Křesťan poznává Boží Slovo – to je pro něj jedinečnou duchovní stravou. A skrze Boží Slovo působí Duch svatý, který jej formuje do charakteru Pána Ježíše a duchovně posiluje na vnitřním člověku. Člověk pln Ducha svatého nese ovoce Ducha svatého (Gal. 5:22-25), které je v souladu s požadavky zákona.
Poslušnost Kristu začíná a končí u Krista. Podtrhněme vše, co jsme řekli, těmito Pánovy Slovy: „Zůstaňte ve mně a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstává-li v révě, tak ani vy, jestliže nebudete zůstávat ve mně. Já jsem ta vinná réva, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic.“ (Jan 15:4-5).
Začínáme tomu více rozumět? Zbožnost je důsledkem soustředění se na Pána Ježíše. Je přirozená člověku, který chodí podle Ducha. Tomu, kdo tráví část s Pánem a poznává Ho v Božím Slově a modlitbě!
Co z toho vyplývá? Chceme-li růst v poslušnosti, musíme růst v poznání našeho Pána. To vyžaduje pravidelné rozjímání nad Božím Slovem a trávení intimního času s Pánem v modlitbě. Právě skrze tento vztah jsme proměňováni Jeho Duchem a posilováni k tomu, abychom žili podle Jeho vůle.
Je třeba dodat a upřesnit, že zde vůbec nehovořím o asketickém či mnišském životním stylu. Důsledkem života v Pánu je totiž vždy větší láska k Bohu a lidem, která se přirozeně projevuje také větší ochotou k praktické službě. Skutečné poznání Pána vede k aktivnímu a láskyplnému životu, nikoli k izolaci od světa.
Zopakujme znovu: Kristus je Prostředek i Cíl našeho života. Je Cesta, po které jdeme a cíl, kam míříme.
To vše vede k jedinému: „aby se stalo tak, jak je napsáno: ,Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu.‘“
A toto může být test našeho křesťanského života: K čemu nás vede? K oslavě Pána, nebo lidí? Čím se můžeme vychloubat?
Paul Washer to jednou vystihl slovy: „Známkou Božího muže je Bůh přítomný v tom muži.“ Tato výstižná myšlenka shrnuje veškerou pointu, kterou se tento článek snaží vyjádřit. Jediným skutečným rozdílem mezi zbožností a bezbožností je totiž Bůh.
Na závěr vše ještě dvakrát podtrhněme tímto nádherným vyznáním apoštola Pavla:
„Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. Život, který nyní žiji v těle, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.“ (Galatským 2:20).
