V USA poslední dobou roste popularita hnutí, které se označuje jako „křesťanský nacionalismus“. Nejde o zásadně novou skupinu, ale jen jinou formu toho, co zde bylo již mnohokrát pod jinými názvy.
Před několika lety tu byl „reformovaný rekonstrukcionismus“ a „teonomie“, dnes čteme ta samá jména asociovaná s křesťanským nacionalismem. O co vlastně jde? A proč je důležité o tom vědět?
Předně platí pravidlo, že vše, co je nyní v USA, bude za nějakou dobu zde, byť třeba v modifikované podobě. Proto se to týká i nás. Dále víme, že církev je univerzální tělo, takže to, co trápí křesťany v jiné zemi, na jiném kontinentě, se stejně svým způsobem dotýká i nás.
Křesťanský nacionalismus či teonomie bývají mnohými označované jako politické ideologie. Myslím, že mnohem výstižnější sousloví je ovšem „politické náboženství“. Jde o ideologii, která se zaměřuje na stát, národ a politický systém dané země. Jde o to, aby daný národ, země, kultura, stát, byli podřízeni křesťanským hodnotám a Božímu zákonu (v případě teonomie je větší důraz na Boží zákon a jeho implementaci do země, včetně starozákonních trestů).
Křesťanští nacionalisté (a teonomisté) se tedy výrazně zaměřují na politický aktivismus. Jejich hlavním nepřítelem je sekulární stát; často se vůči němu nevybíravě vymezují. Ale nejde ani zdaleka o jediného nepřítele…
Podstatná část jejich života se přirozeně točí kolem různých kulturních válek, nespravedlností země (a mnohdy i legitimních – viz boj proti potratům) či aktivistickými happeningy (např. záměrné porušování zákonů dané země).
Když se podíváte na Youtube kanál křesťanského nacionalisty, budou zde dominovat politická témata, kulturní války (nekonečné disputace s „woke“ ideologií) a silný apel na Boží zákon. Nekompromisní postoje, důraz na sílu raději než na mírnost, zákon raději než milost – to jsou jen některé z charakteristik křesťanského nacionalisty.
Tělesné chápání Bible, jehož typickým projevem jsou „prkenná doslovnost“ či naopak „bezbřehá alegorizace“, je dalším charakterem. To se například velmi výrazně projevuje v chápání toho, co je to Boží království. Zatímco Boží Slovo učí, že Boží království už je mezi křesťany jako realita života v Duchu svatém. Pán Ježíš řekl v odpovědi farizejcům na otázku, kdy přijde Boží království, tato slova: „Boží království nepřichází tak, abyste ho mohli pozorovat; ani neřeknou: ‚Hle, je tu‘ nebo ‚je tam‘. Neboť hle, Boží království je mezi vámi.“ (Luk. 17:20-21). A Apoštol Pavel napsal o Božím království: „Vždyť Boží království není pokrm a nápoj, nýbrž spravedlnost, pokoj a radost v Duchu Svatém.“ (Řím. 14:17).
Boží království je tady už nyní – jako duchovní skutečnost v životech znovuzrozených křesťanů. A také jako jakási ochutnávka budoucí plnosti, kdy bude „Bůh všechno ve všem.“ (1 Kor. 15:28).
Křesťanští nacionalisté (a teonomisté) vidí ale Boží království podobně jako nevěřící Židé: Jako národ, jenž je podřízen Božímu zákonu. Někteří dokonce mluví o Spojených státech způsobem, který vzbuzuje dojem, že jde o jakýsi nový Jeruzalém, který měl s Bohem zvláštní smlouvu.
Jiní říkají biblické pravdy, kterým ale dávají jiný obsah. Typická fráze teonomistů zní nějak takto: „Kristus už kraluje, takže naším úkolem je podřídit všechny instituce Jeho panství.“ Když se s nimi člověk pustí do diskuze, argumentují stylem, že pokud mají vlády jednat spravedlivě, kde je onen standard spravedlnosti? V Božím zákoně, říkají.
Neuvědomují si ovšem, že stojí zcela mimo učení Nového zákona. Podobné argumenty působí důmyslně jen do té doby, dokud nejdete do hloubky problému… a neotevřete Bibli!
Křesťanští nacionalisté a teonomisté jsou až tristním způsobem za hranicemi Písma. Můžeme, pro naše účely, rozdělit Nový zákon (a nakonec celou Bibli) do 2. základních kategorií: Učení a praxe. Ani v učení, ani v praxi církve, nevidíme nic z toho, co křesťanští nacionalisté dělají. V Bibli zkrátka neexistuje žádný mandát pro jejich aktivismus a zaměření.
Zkrátka: poslání církve je zcela jiné. Rozhodně to není politický aktivismus. Pokud bychom hledali chování křesťanských nacionalistů v Bibli, tak jedině u nepřátel Pána (nevěřících Židů, kteří chtěli zachovat své nacionální náboženství). Církev má poslání nebýt světem, ale být oddělena od světa. A kázat evangelium!
V samotném závěru Matoušova evangelia čteme: „Ježíš přistoupil a promluvil k nim: ‚Byla mi dána veškerá pravomoc na nebi i na zemi. Jděte tedy a čiňte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku. Amen.‚“ (Matouš 28:18-20).
Mnozí milostí nepolíbení farizejci mají tu odvahu tvrdit, že ve slovech „učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal,“ se skrývá celý Mojžišův zákon i s penologií (tresty). Přitom je zjevné, že to je ztřeštěný výklad. Učení Pána Ježíše vidíme v kázání na hoře nebo ve slovech: „Dávám vám nové přikázání, abyste se navzájem milovali; jako já miluji vás, abyste se i vy navzájem milovali.“ (Jan 13:34).
V učení apoštolů vidíme důraz na nebeské království a v praxi spatřujeme totéž. Kniha Skutků je krásným příklad, jak je křesťanský nacionalismus (respektive teonomie) v nesouladu s učením Nového zákona. Apoštolové tam měli mnoho příležitostí, aby se stali aktivistickými bojovníky za Boží zákon, ale nic z toho tam nevidíme ani v náznacích. Naopak. Vše je podřízeno poslání kázat evangelium o Ježíši Kristu.
V neposlední řadě je potřeba komentovat komický důraz křesťanských nacionalistů na „tvrdost, neústupnost, sílu“, jenž na vás dopadne stejně mrazivě jako první sníh v Krkonoších, a je v rozporu s tím, co učí Bible. Boží Slovo nás vede k mírnosti a pokoře. Apoštol Pavel napsal církvi v Efezu: „Prosím vás tedy já, vězeň v Pánu, abyste vedli život hodný toho povolání, které jste obdrželi, s veškerou pokorou a mírností, s trpělivostí se navzájem snášeli v lásce a usilovali zachovávat jednotu Ducha ve svazku pokoje.“ (Ef. 4:1-3). Zvláště tato apoštolova slova by si ale měli nechat vytisknout a pověsit na zeď. „Vaše mírnost ať je známa všem lidem.“ (Fil. 4:5).
Mírnost a jemnost považují křesťanští nacionalisté za slabost. Muž musí být silný, dominantní a žena zcela slabá, tichá a podřízená. Patriarchální model zde má opravdu ostré rysy – které jdou za hranice Písma. Není proto divu, že v podobných církvích (sektách) jsou zcela typické případy násilí na ženách nebo zneužívání. Jejich teologie a kultura vytváří podhoubí pro podobné hříchy.
Kristus a evangelium zde působí jako gauč v koutě místnosti, o kterém každý ví, kde je, a tak na něj není potřeba nijak zvlášť upozorňovat. V nejlepším případě slouží jako startér pro vyučování o Božím zákoně a krátkém přechodu z Golgoty zpátky na Sinaj k Mojžíšovu standardu. List Galatským zůstává v těchto kruzích často zcela nepochopen.
Novozákonní důraz na Ducha je nahrazen starozákonním zaměřením na vnější zákon. Vnější forma zbožnosti je tedy přirozeným důsledkem. Snaha vypadat dobře, „reformovaně“, kalvinističtěji než sám Kalvín, mít delší vousy než Gimli z Pána prstenů… jsou další vnější znaky. Je zde zákonictví, ale současně i liberalismus, pokud jde o alkohol a tabák.
Z textu je zjevné, že tato skupina nepatří zrovna mezi mé oblíbené. To proto, že jí pozoruji již nějakou dobu a jsem přesvědčen, že jde o ďáblův svod. Tady musíme podtrhnout tato slova Pána Ježíše: „Kdo není se mnou, je proti mně, a kdo neshromažďuje se mnou, rozptyluje.“ (Matouš 12:30).
Hereze této skupiny leží především v tom, že koukají špatným směrem a vyměnili veliké poslání za své vlastní politické náboženství. Ať už zde najdeme i třeba ctnostné myšlenky jako boje proti potratům, faktem zůstává, že reforma tohoto světa není v moci křesťanů.
Pokud se křesťané zaměřují na tento svět a vedou lidi k tomu, aby se snažili tento svět změnit způsoby tohoto světa (politickým aktivismem), pak rozptylují (Matouš 12:30) a odvádějí lidi od Boží vůle někam jinam. Vliv církve na stát je převážně vedlejším efektem růstu Božího království. Jak Boží království roste, přirozeně ustupuje a mění se i království tohoto světa. Proč? Protože je prostě více křesťanů, kteří chtějí žít podle Božích standardů.
Pokud ale někdo odvádí od práce na Božím království k politickému aktivismu, tak ve skutečnosti pracuje i proti reálné změně k lepšímu v dané zemi. Historie i Písmo učí, že opravdová změna přišla s duchovním probuzením. Stačí otevřít Skutky a vidět, jak obrácení pohané pálí své okultistické knihy (Sk. 19:19).
Je důležité, aby starosti tohoto světa (Mt 13,23) neodváděly křesťany od soustředění na Boží království, které je budováno v Duchu svatém, k práci, ke které je Bůh vůbec nepovolal. Jen Kristus přijde, aby inauguroval své království v plnosti. Kdokoli se o to snaží jiný, je nepřítel a antikrist.
A ještě krátký komentář na závěr k tomu pompéznímu důrazu na sílu, tvrdost a neústupnost, který je tak charakteristický mezi křesťanskými nacionalisty…
Pán Ježíš rozhodně není žádný „alfa samec,“ který by si potřeboval militantně a agresivně prosazovat svou dominanci. Taková představa je jen zkreslenou karikaturou Krista. Je důležité kázat Ježíše v jeho dokonalé plnosti – jako pokorného Služebníka i mocného Krále, který jedná v pravdě, lásce a spravedlnosti.
Přesně takového, jak ho popisuje prorok Izaiáš. A tímto zakončíme náš dnešní text.
„Hle, můj otrok, kterého budu pevně držet, můj vyvolený, jehož si má duše oblíbila. Vložil jsem na něj svého Ducha, a přinese právo národům. Nebude křičet ani se pozdvihovat ani nebude venku slyšet jeho hlas. Nalomenou třtinu nezlomí a hasnoucí knot neuhasí, bude vynášet pravdivý soud.“ (Izaiáš 42:1-3).
