Převzato z: https://www.prokrestany.cz/svedectvi/9.htm
50 let v katolické církvi
Narodil jsem se a byl pokřtěn v roce 1803. V 1833 jsem přijal kněžské svěcení a po 25let jsem byl knězem a upřímně můžu říci, že jsem ze srdce miloval římskokatolickou církev. Ona zase milovala mne. Byl jsem ochoten vydat za církev i poslední kapku krve. Tisíckrát bych vydal svůj život za ni, aby její moc a sláva se šířila nejen v Americe, ale i po celém světě. Mou velkou touhou bylo obrácení protestantů a jejich přivedení zpět do římskokatolické církve – jak se všude vyučovalo, že mimo římskokatolickou církev není spásy. Nemohl jsem se vyrovnat s myšlenkou, že velkou část protestantů bude čekat zklamání.
Velmi jsem miloval Bibli
V římskokatolické církvi byla Bible knihou, která byla uzamčena – avšak nebyla uzamčena pro mě. Její hodnotu jsem poznal už jako malý chlapec, a když jsem se stal knězem, četl jsem ji, abych se stal silným člověkem a uměl bránit zájmy církve. Mou životní výzvou se stalo setkání s protestantským pastorem, když jsem byl v Americe. Vzal jsem si k tomu výtisk spisů církevních otců a denně jsem je studoval spolu s Písmem Svatým, abych se přichystal na velkou vytouženou bitvu s protestanty. Začal jsem se studiem, abych upevnil svou víru v římskokatolickou církev.
Hlas silný jako hrom
Přesto zato vše Bohu děkuji! Kolikrát se stalo, když jsem četl Bibli, tajemný hlas mi říkal: „Cožpak nevidíš, že nauky římskokatolické církve se neshodují s učením Božího Slova, ale pouze s lidskou tradicí?“ Když jsem slyšel tento hlas v tichých nočních hodinách, velmi jsem plakal, avšak hlas neustával. Chtěl jsem žít i umřít v římské církvi. Velmi jsem prosil Boha, aby ten hlas utišil – avšak on stále víc zesiloval. Když jsem četl Boží Slovo, Bůh se mě snažil vést k pokání, ale nedovolil jsem mu to. Přicházel ke mně se světlem své spásy, ale nechtěl jsem jej přijmout.
Neměl jsem nepříjemné pocity, jak katoličtí kněží mívají, jak by někdo mohl připouštět. Kolikrát pláči nad jejich osudem, když vím, podobně jako kdysi já, jsem válčil se samotným Pánem. Mnozí jsou politováníhodní, stejně jako já tehdy. Když vám popisuji takový příběh, pochopte, co to znamená být katolickým knězem a budete se modlit za kněží taky.
Kolonie
V roce 1851 jsem se vydal do Illinois, abych tam pomohl založit francouzskou kolonii. Společně se 75 tisíci francouzsky mluvícími Kanaďany jsme se usadili na překrásných prériích státu Illinois a ve jménu církve římské jsme toto místo zabrali pro sebe. Započalo velké dílo kolonizace a stal jsem se velmi brzy zámožným člověkem. Koupil jsem si tehdy množství biblí a rozdával jsem je všem rodinám. Biskup mi to měl za zlé, ale nic jsem si z toho nedělal. Nikdy mi hlavou neprocházela myšlenka o opuštění katolické církve. Namísto toho jsem velmi toužil vést věřící cestou, kterou ukázal Ježíš Kristus.
A toho času Chicagský biskup udělal něco, nad čím naše francouzská společnost nemohla zakrývat oči. Byla to tak velký přečin, že jsem v té věci napsal papeži a docílil tím k odstranění biskupa.
Nový biskup vyslal na návštěvu svého kancléře. Řekl mi: „Velmi nás těší, že vy jako kněz jste způsobil odstranění jednoho z předních biskupů, protože ten člověk opravdu nebyl hoden svého úřadu. Ale na mnoha místech si myslí, že jako kněz už nejste v římské církvi. Podezírají vás, že se zabýváte herezemi a protestantismem. Dal byste nám své stanovisko, kterým bychom mohli říci lidem okolo, že jste knězem, farním knězem a zůstáváte loajálním katolíkem?“
Poddán Božímu Slovu
A tak jsem si vzal list papíru. Zdálo se mi, že to bude nejlepší způsob, jak utišit hlas, který ke mně promlouval ve dne v noci a drtil mou víru. Tímto způsobem jsem chtěl přesvědčit i sám sebe, že v římskokatolické církvi následujeme Boží Slovo, nikoliv jen „lidské tradice“. A tak jsem sepsal tato slova: „Eminence! My francouzští Kanaďané z kolonie v Illinois, toužíme žít ve svaté církví, která je apoštolská a římská, mimo níž není spasení, a abychom Vaší Eminenci ujistili, že takto vyjadřujeme poslušnost vaší vládě podle Božího Slova, jak nacházíme v Evangeliu Krista“. Podepsal jsem toto vyjádření a předložil je i farníkům, aby i oni se pod to podepsali.
Dal jsem ten dokument kancléři a zeptal se jej, co si o tom myslí. A ten odpověděl: „Vlastně nám na tom velmi záleželo“. Ujistil mě, že biskup vyjádření přijme a že vše bude dobré.
Vyjádření poslušnosti se líbilo taktéž biskupovi, a tak mi se slzami v očích radostně pověděl: „Raduji se, že jste vyjádřili svou poslušnost, i když jsme se trošku báli, že vy jako kněz a vaši farníci budete konvertovat k protestantismu.“
Drazí přátelé, abych Vám ukázal velikost mé slepoty, musím se stydlivostí vyznat, že i mě velmi potěšila biskupova slova – člověka – a bylo mi úplně jedno, jak se na to dívá Bůh. Biskup mi poslal dopis, v kterém napsal, že jsem jedním z jeho nejlepších kněží. Vrátil jsem se ke svým s velkým rozhodnutím, že tam zůstanu. Přesto Bůh ve svém milosrdenství na mě shlížel s jiným záměrem. Měl jsem pokoj s lidmi, ale stále jsem neměl pokoj s Bohem.
Po mém odchodu šel biskup do své kanceláře, kde telegraficky vzkázal dalším biskupům informace o mém prohlášení poslušnosti a požádal je o jejich názor. Jednomyslně mu odpověděli ještě téhož dne: „Cožpak vaše Eminence nevidí, že Chiniquy je maskující se protestant a že z vaší eminence dělá protestanta? Neboť nikoliv vaší Eminenci slibuje poslušnost, ale Božímu Slovu. Jestli Vaše Eminence uzná takový akt poslušnosti, znamená to, že vaše Eminence je sama protestantem“.
Biblická poslušnost – ano, uctívání – ne
Po deseti dnech jsem obdržel pozvánku od biskupa. Když jsem k němu přišel, ptal se mě, jestli mám u sebe dopis, který mi nedávno doručil. Když jsem mu ukázal ten list a on ověřil jeho autentičnost, odešel s ním ke kamnům a hodil jej dovnitř. Byl jsem zaražen tím, co udělal. Běžel jsem ke kamnům, abych zachránil dopis, ale bylo už pozdě: shořel.
Zeptal jsem se biskupa: „Jak je možné mi vytrhnout dopis z ruky, který mi patřil, a zničit jej bez mého souhlasu?“ Na to mi odpověděl: „Jsem zde představeným a nemám povinnost se k tomu vyjadřovat.“
„ To je pravda, že vaše Eminence je mým představeným a já jsem jen obyčejným knězem. Ale za tím vším je ještě velký Bůh, který stojí jak nad vaší Eminencí i nade mnou. Ten Bůh mi dal zákony, z kterých nikdy neslevím, jen proto, abych se zalíbil člověku. Před Boží tváří, nelíbí se mi váš postoj, Eminence.“
„No, no… Přišel jste si tu ze mě střílet?“, řekl biskup.
„Ne, vaše Eminence“, odpověděl jsem. „Chtěl bych ale vědět, proč jste mě tu pozval. Proto, abyste mě tu urážel?“
„Ale prosím vás,“ odpověděl, „Pozval jsem vás, protože jste mi dal dokument, který jak dobře víte, není prohlášením o poslušnosti.“
Zeptal jsem se: „A jak by takové prohlášení mělo vypadat?“
Na to mi bylo řečeno: „Především je zapotřebí vynechat některá slova: ‚podle Božího Slova, jak nacházíme v Evangeliu Krista‘. Kněz musí slíbit bezpodmínečnou poslušnost mému vedení. Znamená to, že kněz udělá vše, co řeknu.“
Zavčas jsem se vzpamatoval a řekl jsem: „Vaše Eminence, to, co ode mě očekáváte, to není akt poslušnosti, ale uctívání, a toto nemohu vaší Eminenci slíbit.“
„V tomto případě,“ odpověděl, „pokud mi nemůže kněz poskytnout prohlášení o poslušnosti, nemůžete zůstat knězem římskokatolické církve.“
Pozvedl jsem ruce k Bohu a řekl: „Nechť Bůh všemohoucí je oslaven na věky věků.“ Vzal jsem si klobouk a rychle odešel od biskupa.
Vydal jsem se do hotelu, kde jsem si pronajal pokoj. Vstoupil jsem dovnitř a zamknul dveře na klíč. Padl jsem na kolena, abych před Boží tváří uvažoval nad tím, co jsem vlastně udělal. Poprvé jsem poznal, že římskokatolická církev není církví Krista. Pochopil jsem tu hrozivou pravdu. Nebylo to z úst protestantů, ani jejich církví – ale z úst samotné církve římské! Viděl jsem, že už v té církvi nemůžu déle zůstat, protože nemohu se písemně zřeknout Božího Slova. Pochopil jsem, že jsem udělal správně. Přesto, přátelé, jakou temnotou jsem byl tehdy zahalen – a z této temnoty jsem volal: „Bože můj, Bože, proč mou duši zahalila taková temnota?“
Plačíc jsem volal k Bohu, aby mi ukázal cestu, přesto jsem nějaký čas neslyšel odpověď. Odešel jsem z církve římské, byl připraven opustit všech poct a váženosti, své bratří a sestry, vše, co mi bylo vzácné. Musel jsem se na vlastní oči přesvědčit, jak papež, biskupové i kněží z kazatelen vůči mé osobě vystupují. Měl jsem se přesvědčit, že mi budou chtít odebrat i lidskou počestnost a i dobré jméno – možná i život. Mezi mnou a katolickou církvi začala válka na život a na smrt. Rozhlížel jsem se okolo, jestli nenajdu nějakou duši, která by mě podepřela, avšak nezůstal mi ani jeden přítel. Viděl jsem, že mí nejbližší mě budou muset proklít a považovat za ubohého zrádce. Musel jsem se přesvědčit, že zavrhnou mě i ti, o které jsem se tolik strachoval a staral. Musel jsem rovněž odejít milovaného kraje, kde žilo mnoho mých přátel.
Velmi jsem toužil si připomenout, jestli nemám nějaké známé mezi protestanty, ale většinu svého života jsem zasvětil kázáním a psaním kritiky na jejich adresu a nemohl jsem tak počítat s jejich přátelstvím. Pochopil jsem, že do bitvy musím jít sám. Bylo to příliš hodně na mou loďku, a kdyby Bůh nezasáhnul a neučinil zázrak v té černé chvíli, jistojistě bych to nezvládnul. Neměl jsem už žádnou sílu, abych odešel z toho hotelového pokoje, kde mi nikdo nepodá ani ruku, nikdo se neusměje, kde uvidím jen ty, kdo mě považují za zrádce.
Radost ze spasení
Chvílemi se zdálo, že Bůh je velmi daleko. Náhle mi v mysli přišla myšlenka: „Máš přece Evangelium: čti a najdeš světlo“. Padl jsem na kolena a v slzách jsem otevřel Bibli. Vlastně jsem ji já neotevřel, ale Bůh, když můj pohled padl na list Korintským 7:23: „Byli jste draze vykoupeni; nestávejte se lidskými otroky.“ S těmito slovy přišlo ke mně světlo a pochopil jsem to velké tajemství spasení, jak jen je člověk schopen jej pochopit. Pověděl jsem si: „Jestliže mě Ježíš získal, tak poté, co mě získal, to mě i spasil. Tak jsem tedy spasen. Ježíš je mým Bohem. Všechno Boží dílo je dokonalé. Jsem tedy spasen dokonalým způsobem – Ježíš by nezachraňoval polovičatě. Jsem spasen krví Beránka, jsem spasen skrze smrt Ježíše“. Slova mi zněly v uších jako nejsladší hudba. Pociťoval jsem tak nevýslovnou radost, jakoby ve mně vytryskl pramen života, jak by na mou duši padly paprsky nového světla. Řekl jsem si: „Nejsem už více spasen podle toho, jak jsem si myslel, skrze přímluvu Marie. Nejsem spasen skrze očistec, odpustky, zpovědi, pokání. Jsem spasen jedině skrze Ježíše“. Všechny falešné nauky Římu odešly z mé mysli tak, jak mizí věž po zničení jejích základů.
Pocítil jsem takovou radost a pokoj, jakou se nemohli radovat ani Boží andělé. Má bídná hříšná duše byla obmyta krví Beránka. Radostně jsem zvolal: „Drahý Ježíši, cítím to a já vím: Ty jsi mě zachránil! Ty jsi Darem Božím, přijímám Tě. Vezmi mé srdce, nechť navždy zůstane Tvým. Zůstaň se mnou, abys mě očistil a upevnil, zůstaň se mnou a buď mou cestou, světlem a mým životem. Dovol, abych směl v Tobě zůstávat na věky. Drahý Ježíši, nezachraň jenom mě, ale zachraň i další, které jsi mi svěřil. Dovol, abych jim směl poukázat na Dar, který jsi mi dal. Aby mohli přijmout Tebe a pocítili to stejné naplnění Tebou a radost, kterou smím cítit já“.
Povědět druhým o radosti ze spásy
Poté, co jsem nalezl světlo a velké tajemství naší spásy, tak jednoduchým, pěkným a delikátním způsobem, otevřel jsem svou duši a přijal tuto spásu jako dar. S tímto darem jsem byl bohatým. Spasení, příteli, je dar. Můžeme jej pouze přijmout, zamilovat si a milovat jeho Dárce. Přitiskl jsem Evangelium ke svým ústům a slíbil, že nikdy nebudu nic jiného kázat, než Ježíše.
Chcete jít za mnou přes Rudé moře?
V sobotu ráno jsem přijel do kolonie. Všichni velmi zvědaví, ptali se, co se stalo. Když se shromáždili v kostele, pověděl jsem jim o Daru. Ukázal jsem jim to, co Bůh ukázal mě: dar v osobě Jeho Syna Ježíše, a skrze Něj odpuštění hříchů a dar života věčného. I tehdy, když jsem neviděl, jestli chtějí tento dar přijmout, pověděl jsem:
„Nyní vás musím, přátelé, opustit. Navždy opouštím římskokatolickou církev. Přijal jsem Kristův dar, ale velmi moc si vás vážím, než bych vám nutil své přesvědčení. Jestliže považujete, že uděláte lépe, když půjdete za papežem, než za Kristem, a kvůli spáse raději budete volat o přímluvu jméno Marie, než přímo Ježíše, dejte mi o tom vědět tím, že se postavíte.“
K mému největšímu překvapení všichni přítomni zůstali sedět na místech, a celý kostel zaplnily zvuky pláče a vzlykání. Velmi jsem se divil, že mě někdo nevyzval, abych odešel, ale nikdo tak neučinil. Když jsem se tak na ně díval, zpozoroval jsem v nich změnu, zázračnou změnu, kterou nejde normálně vysvětlit. S radostí jsem zvolal: „Ten stejný Bůh, který včera zachránil mě, může dnes zachránit i vás. I vy můžete projít skrze Rudé moře a vejít Zaslíbené země. Můžete stejně jako já přijmout ten velký dar, a díky němu můžete být šťastní a naplnění. Zeptám se vás jinak: Jestliže si myslíte, že je lepší jít za Kristem, než za papežem, a vzývat jméno samotného Ježíše, a ne Marie, a doufat v krev Ježíše, která byla prolita na Kříži za vaše hříchy, a netrváte na mytickém římském očistci, kde je řečeno, že můžeme být spaseni i po smrti, jestli uvažujete o tom, že je lepší, abych vám kázal to čisté Kristovo evangelium, než jak by vám kázal jiný kněz učení Říma, dejte mi prosím vědět, že mě považujete za svého tím, když povstanete ze svého místa.“
Všichni bez výjimky, povstali z místa se slzami v očích a požádali mě, abych zůstal s nimi.
Dar, velký, nevýslovný Dar, se ukázal jejich očím v celé své kráse – a uznali jej za bezplatný. Přijali jej – a žádná slova nedokážou popsat radost, která zavládla celým shromážděním. Podobně jako já, v tomto Daru nalezli naplnění a štěstí. Po půl roce bylo obrácených dvakrát tolik a v dalším roce nás bylo okolo čtyř tisíců. Nyní je nás už dvacet tisíc – těch, kdo vyprali svůj šat a měli jej vybělený skrze krev Beránka.
Mám naději, že i vy společně se mnou budete blahořečit milosrdného a chvály hodného Spasitele, když slyšíte o věcech, které On mé duši učinil.
Charles Chiniquy,
obrácený kněz
