Možná před 10. lety jsem patřil k lidem, kteří si myslí, že nacionalismus je prostě jen láska ke svému národu. Takto to mnozí prezentují a často staví nacionalismus jako protipól k současnému globalismu. Jenže mnozí ani pořádně neví, co to ten globalismus doopravdy vlastně je. O tom ale dále…
Nejprve bych chtěl uvést, proč to jako křesťan řeším. Obecně vzato delší dobu pozoruji v církvi tyto projevy: Vlivem turbulentních změn dnešního komplexního světa a dostupnosti velkého množství protiřečících si informací, nejsou lidé schopni rozumět tomu, co se děje ve světě. V řadě věcí je internet nebezpečným nástrojem, neboť vyžaduje schopnost rozlišovat a kriticky hodnotit různé informace. Je ale poměrně časté, že toto lidé nezvládají, a tak podléhají všelijakým jednoduchým konspirativním vysvětlením a také šarlatánům, kteří jsou nositeli různých populistických řešení a říkají lidem to, co chtějí slyšet, a to pak vydávají za pravdu.
Jeden z důsledků je také to, že politické a kulturní boje získávají nezdravé místo v životě křesťanů a mohou se stát jejich novým náboženstvím. Formálně budou lidé vyznávat stejné doktríny, ale prakticky žijí jiný život. Jejich duchovní život se redukoval v zásadě jen na politické boje. Trochu silná slova, ale i takové případy se najdou…
K čemu to celé směřuji? Je zde několik nebezpečných cest. Jednak, jak už jsem naznačil: odhlédnutí od Krista a degradace duchovního života na pouhý politický aktivismus. Druhá věc, a o tom bude více tento článek, je také velmi nebezpečná…
Křesťanům, kteří čerpají z pochybných, zejména konspiračních, webů, budou skrze ně odvedeni a začnou postupně zaujímat nebezpečné (a často i morálně závadné) postoje. A mohou se stát, byť nechtěnými, služebníky toho zlého.
Krize mají tendence na světlo vyvádět různé falešné mesiáše, kteří lidem říkají, co chtějí slyšet. Říkají například nahlas, jak je EU špatná. Poukazují na zjevné chyby v politice Bruselu: zelená ideologie, genderová politika, atd. V takových momentech musíme být ale zvláště opatrní, abychom neskočili na lup novým antikristům. A že to není tak těžké!
V posledních letech existuje řada takových alternativních politických postav, které spojuje odpor ke globalismu a silné nacionalistické smýšlení. Buďme trochu více kontroverzní a osobní: uděláme si nyní krátkou odbočku a podíváme na několik z nich. A poté si ukážeme, proč je nacionalismus nebezpečnou ideologií.
Třeba takový Donald Trump. Dovolím si tvrdit, že řada křesťanů k němu měla (a dodnes má) velmi nezdravý vztah, který zasahuje až do náboženské roviny. Pro mnohé byl Donald Trump skutečně mesiášem USA. Pamatuji si na jeden podcast, který popisoval až sektářské chování podporovatelů tohoto člověka. Některé sbory nekázali ani tolik o Kristu jako o nutnosti volit Donalda Trumpa! A démonizovali všechny ostatní.
Ale Trump je právě takovým krásným obrazem antikrista. Ač má zjevné a odpudivé narcistické projevy, přesto jsem však narazil na křesťany, co věřili, že doopravdy následuje Pána Ježíše Krista. A to i přesto, že sám Trump měl veliké problémy přiznat, že vůbec někdy usiloval o Boží odpuštění. Kdo má elementární znalosti evangelia, rozumí, že takový člověk nemůže být křesťan, ať už podle mnohých, bojuje s globalisty, illumináty, pedofilní elitou (a jakým dalším blábolům jsou lidé schopni věřit). Kromě toho: předtím než se Hitler stal člověkem, kterého známe dnes jako ztělesnění zla, tak rovněž přece bojoval proti těm zlým židům a komunistům, co vykořisťovali Německo! A také měl značnou podporu „církve“!
Pointa je nedůvěřovat v lidi jako mesiáše. I když musím sám přiznat, že bych Trumpa asi v minulosti volil, poněvadž se obecně vzato ztotožňuji více s politikou republikánů. Adoraci jakéhokoliv politika považuji však za modlářství a z historie víme, kam podobné věci vedou…
Ještě horší linka vede přímo do Moskvy k „ochránci konzervativních hodnot“, Vladimírovi Putinovi. Je fascinující, jak se Rusko krásně soustředí na to, aby přilákalo západní konzervativce, kteří cítí odpor k nemorálnímu bezbřehému liberalismu a libují si v konspiračních teoriích (v nichž si libuje i Rusko). Jenže odpor k LGBT hnutí, genderové ideologii, nerovná se láska k zemi, kde je bída, diktatura, největší počet neonacistů na světě, největší počet muslimů v evropě, je zde omezeno kázání biblického evangelia (toto milovníci Putina mezi křesťany záměrně opomíjejí) a v zásadě zde není nic reálného, co by bylo hodno nějaké úcty. Omluvte tento expresivní projev – ale je potřeba zdůraznit realitu. Je to země založena na lžích o bájném velikém Rusku, které neexistuje a nikdy neexistovalo, a zdejší nacionalismus má až náboženskou rovinu.
Samozřejmě se ale znovu najdou mezi křesťany lidé, kteří mají k Putinovi až mesiánský vztah. Pochopitelně, neboť Putin přece stojí proti Novému světovému řádu a snaží se jen bránit před zlými globalisty, kteří ovládají Spojené státy, že? To je trochu karikatura skutečnosti: Protože takto lidé, jenž podporují Rusko a Putina, často smýšlejí. Jsou pod vlivem všemožných démonských nauk a konspirace mají jako brýle, skrze něž neproniká světlo reality.
Mohli bychom mluvit dále o jiných zvláštních a morálně závadných autoritářských postavách (např. o Viktoru Orbánovi v Maďarsku), ale to teď nemá smysl. Chtěl jsem jen načrtnout určité rysy těchto postav a jejich pozadí – a proč jim lidé důvěřují. Obvykle to je odmítnutí politického systému a víra v konspirační teorie, která vede lidi do náruče různým autoritářským postavám. Ti se rádi vymezují proti danému systému a mnohdy poukazuji na skutečné problémy. A tady leží zakopaný ďábel.
Krize přinášejí různé falešné mesiáše – a zde je potřeba nabýt opatrnosti. V písmu jsme varováni, abychom nevěřili jen tomu, co chceme slyšet. Nemáme idolizovat lidi, to zaprvé. A máme stavět na pravdě, což také zahrnuje přístup k informacím. Zkrátka bychom měli věřit tomu, co má za sebou nejvíce solidních důkazů. Bohužel ale – a u křesťanů to platí také, lidé nestaví na faktech a pravdě, i když se jí ohánějí horlivěji než jehovisté mávající létáky: „Co Bible doopravdy říká“ (je to klišovité a patetické), ale na svých pocitech a předsudcích. A proto snadno podléhají falešným mesiášům, kteří jim jen říkají to, co chtějí slyšet.
Co ale spojuje tyto postavy (kromě autoritářských tendencí), a co se zdá být protipólem současnému globalismu, je silný nacionalismus.
Pojďme nyní hovořit o nacionalismu…
Co je to ten nacionalismus? Není to jen láska ke své zemi? Podle serveru britannica.com, je definice nacionalismu následující: „Nacionalismus je ideologie založená na předpokladu, že loajalita a oddanost jedince vůči národnímu státu převyšuje ostatní individuální nebo skupinové zájmy.“ Existují další, velmi podobné definice, např. ze Websterova slovníku: „Loajalita a oddanost národu, zejména: pocit národního uvědomění, který vyzdvihuje jeden národ nad všechny ostatní a klade hlavní důraz na propagaci jeho kultury a zájmů na úkor zájmů jiných národů nebo nadnárodních skupin.“
Tedy nejde jen o lásku k vlastnímu národu, ale o něco více posunutého: nadřazení vlastního národa (a jeho zájmů) nad všechny ostatní (a nad ostatní individuální nebo skupinové zájmy). A tady nastává právě ten problém. Máme jako křesťané nadřazovat náš národ a jeho zájmy nad všechny ostatní? Kam tato ideologie vede?
Asi nikdo nebude mít problém s láskou ke své zemi, domnívám se však, a jsem praxí o to více přesvědčen, že nacionalismus je nebezpečnou ideologií.
V prvé řadě Bible nic takového neučí. Máme milovat svého bližního, ale nemáme sami sebe nadřazovat nad potřeby jiných skupin. Jestli v Božím Slově nacházíme nacionalismus, tak je to spíše v myšlení farizejců. Jen srovnejte tyto verše s předchozími definicemi: „Jeden z nich, nějaký Kaifáš, který byl onoho roku veleknězem, jim řekl: ‚Vy nic nechápete; ani nemyslíte na to, že je pro vás lépe, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby zahynul celý národ.‚ (Pozn.: zájem vlastního národa nad zájmem jednotlivce)“ (Jan 11:49-50).
Nacionalismus vede vždy k sobectví, zaměření se na sebe, prosazování vlastních zájmů nad rámec spravedlnosti, milosti a dobroty. Kdybychom chtěli vytvořit nějakou ilustraci, tak svět je jako jedno velké sousedství. Když se jeden ze sousedů dostane do životní krize, pak je správné danému člověku pomoci. I na úkor toho, že sám sebe v něčem omezím. Někdo by mohl namítnout, že je přirozené starat se více o své blízké než o cizí. A s tím samozřejmě souhlasíme. Jenže podstatné je si uvědomit, že mezi vlastní a cizí nemá být kontradikce nebo konflit, ale jen jakési přirozené pořadí. Nejprve samozřejme pomáháme a sloužíme těm nejbližším, ne však na úkor druhých. Nebo na úkor milosti, spravedlnosti a lásky. O tom to celé je.
Nacionalismus je nositelem primitivních zvířecích pudů. Je v zásadě ovládán strachem, a často proto démonizuje vše cizí. Svět vidí černobíle: My a oni. Jde v zásadě o kmenové myšlení. Snahu zachovat vlastní kmen na úkor těch dalších.
Udělejme ale krok zpátky a ptejme se: Znamená to snad, že máme podporovat opak a být antinacionalisté? Kdepak! Bohužel, i toto musím adresovat, neboť jako lidé (a český národ) máme tendence skákat z jednoho extrému do druhého. Jeden extrém ale neospravedlňuje druhý, zlo neopsravedlňuje další zlo, atd.
Člověk musí mít moudrost a hledat biblickou rovnováhu. Nemáme snad mít rádi svou zemi? Jistě! Druhé z královských přikázání přece říká: „Miluj svého bližního jako sebe samého.“ (Mat. 22:39) Nacionalista by se možná chtěl zeptat, kdo je jeho bližní, protože on třeba za bližního imigranta považovat nebude – nebo v praxi alespoň ne (verbálně může vyhlásit, co chce, ale praxe vyzkouší každé vyznání).
Vidíme často, jak u nás „samozvaní vlastenci“ šíří trestuhodné lži o imigrantech. Dokonce si je často vymýšlejí. A máme tu i případ příznivce SPD, Jaromíra Baldy, který se pokusil vykolejit vlak, aby to mohl svést na muslimské imigranty. To jsou lidé ovládaní strachem a nenávistí – dvěma hlavními emocemi, jež podživují nacionalistické myšlení. A spatřujeme zde i nacistického ducha Německa, který vedl Hitlera k pokusu vyvolat převrat a později svést vlastní teroristický čin (požár Říšského sněmu) na nepřítele (komunisty). Jako křesťané musíme podobné jednání odmítnout, ale musíme jít dál: Vidíme ovoce nacionalismu a jeho projevy. I toto je potřeba zohlednit.
„Ale to není opravdový nacionalismus,“ namítne někdo. Stejně jako komunismus nebyl opravdovým komunismem, že? Podobné argumenty jsou projevem iracionálního systému víry. Jde o snahu bránit svou milovanou ideologii. Křesťan musí žít podle pravdy.
Pojďme dále…
Jelikož žijeme ve světě, kde je národní identita podceňovaná, vede to lidi (a značnou část křesťanů) do náručí nacionalistů. Ti se pak dostávají do konflitku s tím, co učí Bible. A často to vnitřně vědí, a proto musejí své pozice všemožně ohýbat, neboť chápou, že Bible neučí nenávist k příchozímu. Boží Slovo nás také nevede k tomu, abychom lež používali jako prostředek k dosažení svých cílů.
Také máme naslouchat, nikoliv tomu, co chceme slyšet – což dělají přesně tito lidé, ale pravdě. A určitost pravdy roste s množstvím objektivních a ověřitelných důkazů a klesá s každou spekulací a konspirací. Kde ale stojí křesťané? Jaké hodnoty prosazují? Podle čeho se rozhodují? To jsou zásadní otázky! Na čem opravdu stavíme? Umíme si upřímně odpovědět?
A když ne nacionalismus, tak co tedy? V ilustraci o sousedství by se křesťan měl zachovat tak, že pomůže svému sousedovi. Nebude myslet jen na sebe. Nebude nadřazovat sebe nad zájem spravedlnosti a milosti. A rozhodně nebude sám sebe idolizovat (nacionalismus vskutku vede až k modlářství).
Znamená to v praxi, že nebudeme klást důraz například na bezpečí naší země? Samozřejmě, že budeme. Ale nebudeme lhát o lidech, které neznáme. Když někdo způsobí nějaký zločin, pak tu jsou zákony. A rozumná politika nebude prosazovat ani extrémně otevřené ani totálně zavřené hranice. Není to právo nastěhovat se k někomu do sousedství, jde o výsadu! Ale musíme s takovým člověkem jednat jako s člověkem. A ne jako se zvířetem…
To, co činí naší zemi velikou nebo malou, jsou naše morální postoje. Naše hodnoty! Ne zahleděnost do sebe nebo protekcionismus. Hrdina není ten, co zachrání sám sebe, ale ten co položí život ve službě druhým!
Proč je tak těžké najít rozumný střed? Nepoučili jsme se ze 2. světových válek? Nacionalismus je velmi silně asociován s největšími vojenskými konflikty za poslední 2. století. Jak jsem psal: Je motivován strachem a nenávistí, kromě pocitu o vlastní nadřazenosti. To jsou všechno předpoklady pro různé konflikty.
Ten zlý démon globalismu, proti kterému se nacionalisté často vymezují, je v zásadě mnohem morálnější pozice. Totiž globalismus zahrnuje do svého uvažování a rozhodování dopady svých kroků na své okolí. Není tedy zaměřen na sebe, ale hodnotí i důsledky svého jednání na své okolí (a soustřeďuje se i na celek, nikoliv jen svou část celku). Viz základní definice globalismu: „Idea, že události v jedné zemi nelze oddělit od událostí v jiné, a že vláda by měla zohlednit dopady svých činů na zbytek světa.“
Samozřejmě jsou zde aspekty a různé špatné politiky, které mají děsivé a negativní důsledky (viz zelená ideologie) a zde je znovu potřeba hledat rovnováhu, nicméně jen z této jednoduché definice můžeme provokativně odvodit, že křesťanství má mnohem více společného s touto definicí globalismu než s nacionalismem. A teď, nacionalisto, pukni vztekem!
Nacionalismus je zkrátka potřeba odmítnout, protože není slučitelný s biblickou morálkou. Podobně jako je potřeba odmítnout komunismus nebo další ideologie, jež jsou z pohledu písma nemorální.
Máme milovat svůj národ? Ano! Křesťan má milovat svého bližního, svou zemi, své okolí, avšak ne na úkor spravedlnosti a milosti. O tom to celé je. Hledat Boží vůli a stavět na vzorech, které nám předkládá písmo.
Tak buďme opatrní, abychom nebyli strženi nějakým nebezpečným proudem. Ve světě to teď opravdu nebezpečně bublá. A ďábel obchází okolo a hledá, koho by pozřel…
O to více je potřeba držet se lampy Božího Slova a nenechat se ovládnout tím zlým!
