„A toto je zvěst, kterou jsme od něho slyšeli a vám ji oznamujeme: že Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy.
Říkáme-li, že s ním máme společenství, a přitom chodíme ve tmě, lžeme a nečiníme pravdu.
Jestliže však chodíme v světle, jako on je v světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu. Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není.
Jestliže vyznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.
Říkáme-li, že jsme nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není.“ (1 Janův 1:5-10).
V minulém kázání jsme se podívali na první 4. verše z 1. listu Janova a poznali jsme blíže na svědectví apoštola Jana o Pánu Ježíši. Jan nám připomínal evangelium a také nám ukazoval na důsledek evangelia a způsob našeho nového života v Kristu. A totiž, že máme jako církev i jednotlivci společenství s Otcem a Jeho Synem Ježíšem Kristem. To je zdrojem naší radosti.
Dnes se podíváme na celých 5. veršů, navážeme na předchozí kázání a začneme poznáním, kdo je náš Bůh. „Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy.“ Sděluje nám Jan. Tím se budeme zabývat v prvním bodě našeho kázání. Dále ale přistoupíme k zásadní otázce, možná té nejzávažnější otázce, která je tak trochu nastíněna i v názvu dnešního kázání: „Chodíte ve světle, křesťané?“ Ve 2 a 3. bode se budeme zabývat jak rozlišit pravé vyznání víry od toho falešného. Apoštol Jan nám dává 3. příklady falešného vyznání a také 2. důležité pravdy. Z těchto 5 bodů pak poskládáme plnější popis toho, jak vypadá víra opravdového křesťana.
Pojďme k 1. bodu našeho kázání.
1. Kdo je náš Bůh?
V 5. verši čteme: „A toto je zvěst, kterou jsme od něho slyšeli a vám ji oznamujeme: že Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy.“
První otázka, kterou si musíme položit a odpovědět, předtím než přejdeme k obsahu apoštolova poselství, zní: „Od koho slyšeli?“ Jan nám v úvodu pátého verše oznamuje: „A toto je zvěst, kterou jsme od něho slyšeli…“ A my se přirozeně ptáme: O kom se zde mluví? O kom je řeč?
Nejde ovšem o nic složitého. Jan jen pokračuje v tom, co nám již sdělil v 1. verši. A totiž: Že je svědkem Slova života. Nakonec je i Jeho vyslancem (apoštolem) – mužem nejvyššího duchovního pověření! Učedníkem, kterého Ježíš miloval. A tedy poselství, jež nám chce nyní předat, je od našeho Pána Ježíše Krista!
Připomeňme si také, že v předešlé sekci nám pověděl poselství o věčném životě ve společenství s Otcem a Synem. Ve 3. verši jsme minule četli: „Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste se spolu s námi podíleli na společenství, které máme s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem.“ (1 Janův 1:3). A nyní se dostáváme dále k důležitému (základnímu) učení o Bohu. Způsobem života věčného je poznávat Boha a to je přesně to, kde začíná náš dnešní text. Apoštol nám shrnuje, kým je náš Bůh!
Ano, jde o shrnutí, neboť následující text v 2. části našeho verše není exaktní citací plynoucí z evangelií. Apoštol necituje nějaká konkrétní slova Pána Ježíše, které bychom měli zaznamenané v Bibli. Jde však právě o shrnutí učení Pána Ježíše Krista s ohledem na základní a fundamentální pravdu o tom, kdo je náš Bůh. „Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy.“ Sděluje nám apoštol. A zde se zastavíme…
Jen se krátce zamysleme vůbec nad tím, jaká slova Jan použil. Zdá se totiž, že druhá část tohoto sdělení je jaksi redundantní (nadbytečná). Je-li Bůh světlo, je snad jasné, že v něm není nejmenší tmy. Je to jako by Jan říkal: Na obloze svítí slunce, venku není tma… Světlo a tma nemohou být obyvateli téhož prostoru! To je přece jasné! Apoštol ovšem volí tento způsob sdělení, neboť chce cosi zdůraznit. Chce totiž umocnit předešlé tvrzení o tom, že Bůh je světlo. A to je důvod, proč dále dodává: „a není v něm nejmenší tmy.“
Jinými slovy nám říká: „Bůh je zcela dokonalé světlo. Bez sebemenší tmy!“ A to je ta fundamentální pravda, která shrnuje to, co Pán Ježíš vyučoval o Bohu. „Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy!“
Pojďme se ptát dál: Co to znamená, když apoštol píše, že Bůh je světlo? Co si pod tím máme představit? Světlo je především symbol pro čistotu, nejvyššího dobro, spravedlnost, život a naději. Světlo zkrátka reprezentuje veškeré dobro. Světlo, které navíc nemá žádný jiný odstín, a je stejně ryzí v každém svém bodě, je také stejně dokonalé, čisté, spravedlivé, plné života a naděje, a to v každém svém bodě, každém svém ohledu, každém svém atributu! Takový obraz pak nejlépe shrnuje to, kým je náš Bůh.
„Každý dobrý dar a každé dokonalé obdarování‘ je shůry, sestupuje od Otce nebeských světel. U něho není proměny ani střídání světla a stínu.“ (Jak. 1:17). Čteme v Jakubově listu a i zde spatřujeme obdobný důraz. „U něho není proměny ani střídání světla a stínu.“ Střídání světla a stínu je něco, co existuje „tady dole“ na tomto světě — ve stvoření. Stín a tma jsou absencí světla. Proměnnost pak charakterizuje nedokonalost a závislost. Nejen v samotném stvoření, ale zvláště v našem životě, neboť jako lidé dovedeme jeden den milovat a druhý nenávidět. Jsme nestálí, proměnliví, ovládání bouří našich emocí, které jsou jako plameny šlehající z našeho hříšného srdce. Proměnlivost ve světě ukazuje i na nutnost existence něčeho stálého a neměnného. Musí zde být něco, co dává světu řád, smysl a stabilitu.
To něco je někdo – Bůh. Bůh je totiž neměnný! Boží neměnnost je jeden ze základních Božích atributů. Tak jako je dokonalé světlo prosté stínů, tak i Bůh prostý proměny ve svém bytí, charakteru a atributech. To je pro nás naprosto esenciální, neboť věříme Bohu a jeho zaslíbením! Jak bychom jinak mohli věřit Božím zaslíbením, pakliže by mohl Bůh měnit svévolně svá ustanovení? Je zcela zásadní, abychom jako křesťané nepřemýšleli o Bohu jako o člověku. Abychom jej nesnižovali na naší úroveň. V knize Numeri čteme krásný verš, který sem dokonale zapadá. „Bůh není člověk, aby lhal, ani lidský syn, aby litoval. Zdali řekne, a neučiní, promluví, a nedodrží?“ (Numeri 23:19).
Člověk začne stavět dům a uprostřed práce mu dojde motivace, energie, peníze či si to zkrátka rozmyslí. Takový ale není náš Bůh! Bohu můžeme věřit právě proto, že není jako člověk. Není jako člověk!
Apoštol Pavel povzbudil církev ve Filipech těmito slovy: „Jsem si jist právě tím, že ten, který ve vás začal dobré dílo, dovede je až do dne Krista Ježíše.“ (Fp. 1:6, ČSP). Můžeme důvěřovat Bohu, že co začal dělat v našem životě, to i dokončí! Proč? Poněvadž Bůh je Bůh a není jako člověk. Je neměnný ve svém charakteru a co zaslíbil, to také naplní. Co začal, to i dokončí!
Jeden ze způsobů, jak poznávat Boha, je i skrze negativní srovnání. Například, jak jsme již dělali a jak to dělá i písmo: Bůh není jako člověk; není hříšný, nelže, není nespolehlivý, atd. Bůh není závislý jako člověk, není omezený jako člověk. Bůh je totiž ve své vlastní kategorii, tolik převyšuje veškeré své stvoření, že v samotném stvoření nenajdeme žádné adekvátní pozitivní srovnání. Můžeme ovšem vidět, právě skrze naší vlastní omezenost, tu vše převyšující Boží nadřazenost!
Jeden ze základních kamenů naší víry je důvěra v Boží Slovo. Je to důvěra v Boha, že co řekl, to také zcela jistě naplní. Jeho Slovo přesně a dokonale vykoná, co zaslibuje! V kontextu vyhlášení Božího soudu nad neposlušným Izraelem, nacházíme v knize Izaiáš právě i ujištění o naprosté jistotě naplnění všech Božích záměrů. Ve 46. kapitole čteme tato Hospodinova Slova: „Pamatujte na ty první věci odedávna, protože já jsem Bůh a jiného není, Bůh, a není nikdo jako já. Od počátku oznamuji budoucnost a od dávnověku, co se ještě nestalo. Říkám: Můj plán se naplní a každé své přání vykonám.“ (Iz. 46:9-10).
Povšimněme si právě onoho: „…a není nikdo jako já.“ Co to znamená, křesťané? Znamená to, že Bůh je ve své vlastní kategorii. Nikdo zkrátka není jako On! A my musíme být velice opatrní, abychom ho nesnižovali na naší úroveň – abychom tak nevytvářeli jiného boha podle našeho obrazu…
Když hovoříme o Boží dokonalosti, nesmíme opomenout jeho svatost. Boží Slovo nás učí, že Bůh je svatý. V knize Zjevení čteme například ve 4. kapitole o čtyřech zvláštních bytostech, jež dnem i nocí volají před Božím trůnem tato slova: „Svatý, svatý, svatý Hospodin, Bůh všemohoucí, ten, který byl a který jest a který přichází.“ (Zjevení. 4:8).
Když hovoříme o Boží svatosti, máme především na mysli jeho oddělenost od světa. Nejen prostorovou, ale především kvalitativní. Boží svatost není jen nějaký další atribut, ale popisuje plnost všech božích dokonalostí – zejména s ohledem na Boží spravedlnost. Boží svatost vyvolává u stvoření ten nejvyšší možný údiv. „Svatý, svatý, svatý Hospodin,“ říkají ony bytosti a my v těchto slovech vnímáme bázeň spojenou s údivem. Je to poznání Boží velikosti, dokonalosti, přímosti, spravedlnosti, ryzosti, které vedou jakékoliv stvoření na kolena…
Hluboké poznání Boží svatosti, které měl například prorok Izaiáš působí potom jako gravitace Jupiteru, která přitáhne člověka k zemi bez schopnosti znovu povstat! A vede rovněž k poznání něčeho dalšího… našeho hříchu! Jen se podívejte právě na vyznání proroka Izaiáše, nejsvatějšího člověka tehdejšího Izraele, Božího muže, který uzřel slávu Krále Králů, Pána Ježíše Krista, a proto zvolal: „Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů.“ Boží svatost je opravdu jako světlo, které odhaluje naše hříchy.
Boží svatost vyvolává u Božího lidu údiv, bázeň a vede k uctívání. Je stejně přitažlivá jako i svým způsobem odpuzuje, neboť stále platí, že Bůh je spravedlivý a my ne. Proto se nejen radujeme z Boží svatosti, ale máme z ní i bázeň a vede nás k údivu spojenému s nejhlubší formou uctívání. Jako člověk, co se ocitl před obrovitánskou horou a nemůže si pomoci než padnout na kolena a žasnout. Přitom ovšem se i tak trochu bát, neboť velikost té hory ukazuje na jeho maličkost. Velikost Hospodina ukazuje i na naší malost a také naprostou závislost na Jeho milosti!
A zatímco je Boží svatost u Božího lidu předmětem uctívání, údivu a bázně, vyvolává naopak u dětí ďábla děs a při náznaku zjevení Boží svatosti pak prchají jako hmyz do děr poté, co někdo odvalil veliký balvan a nechal dopadnout světlo tam, kde byla dříve jen tma. Proto Boží Slovo říká: „Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé.“(Jan 3:19). Tak jako je Boží lid přirozeně přitahován ke světlu, je svět přitahován k temnotě, neboť milují svůj hřích více než Boha.
Mnohem jasněji to ovšem můžeme pozorovat na reakci lidí při druhém příchodu Pána Ježíše Krista. V knize Zjevení čteme, jak bude vypadat svět po rozlomení 6. pečeti. Kam se náhle ztratí odvaha a troufalost bezbožných lidí. Vyprchá jako pára nad hrncem. Ve Zjevení čteme: „A hle, když rozlomil šestou pečeť, nastalo veliké zemětřesení, slunce zčernalo jako smuteční šat, měsíc úplně zkrvavěl a nebeské hvězdy začaly padat na zem, jako když fík zmítaný vichrem shazuje své pozdní plody, nebesa zmizela, jako když se zavře kniha, a žádná hora a žádný ostrov nezůstaly na svém místě. Králové země i velmoži a vojevůdci, boháči a mocní – jak otrok, tak svobodný, všichni prchali do hor, aby se ukryli v jeskyních a skalách, a volali k horám a skalám: „Padněte na nás a skryjte nás před tváří toho, který sedí na trůnu, a před hněvem Beránkovým!“ Neboť přišel veliký den jeho hněvu; kdo bude moci obstát?“ (Zj. 6:12-17).
Dovedete si, křesťané, představit, jak to bude vypadat? Každý bude rázem svlečen do naha a nebude místa, kde by se dalo ukrýt, neboť čas vyprchal a přišel veliký a hrozný den Hospodinův. Den soudu a zúčtování, kdy bude Král králů soudit každého člověka podle jeho skutků. A kdo nebude nalezen v Beránkově knize života toho pak čeká věčné oddělení od Boha na místě, kde bude po zbytek věčnosti splácet svůj nesplatitelný dluh.
Co z toho plyne pro nás, křesťané? Jedinou nadějí pro nás je krev našeho Pána Ježíše Krista! Pakliže jsme uvěřili, že On je naší jedinou nadějí a spravedlností před Bohem. Že svou krví smyl naše viny a vírou v něj jsme přijali ospravedlnění, potom jsme blahoslavení, neboť Boží svatost již není ta děsivá nezastavitelná bouře, před kterou je potřeba se skrýt, nýbrž nyní pracuje pro naše dobro. A Bůh se nyní nestydí být nazýván naším Bohem!
Musíme mít, bratři a sestry, naprostou jistotu, že patříme Bohu. Není na tomto světě nic důležitějšího! Čas můžeme vnímat i jako vyjádření Boží trpělivosti, kdy ruka Božího hněvu zůstává vztažená a čeká na svůj čas, kdy se promění v nelítostnou pěst. A mezitím je celý svět zván k tomu, aby se poklonil tomu, kdo stvořil nebesa a zemi, a vyznal Jeho jméno – jméno Ježíše Krista, a přijal tak přesladkou, přenádhernou a převzácnou Boží milost!
Ale jak poznáme, že jsme skutečně zachráněni? Boží spásná milost nezahrnuje jen ospravedlnění, ale i posvěcení. To, že je Bůh svatý a my patříme Bohu, má určité důsledky pro náš život. Jsme voláni k životu ve svatosti. Boží Slovo říká v listě Židům: „Tak jedinou obětí navždy přivedl k dokonalosti ty, které posvěcuje.“ (Židům 10:14). Je dostačující myslet si, že jsme křesťané jen na základě prostého vyznání víry? Jen na základě určitého ústního vyznání? Když někdo říká, že věří v Ježíše Krista, znamená to nutně, že jde opravdu o křesťana? Následující část našeho kázání nám ukáže, že prosté vyznání víry, kde chybí realita toho, co vyznáváme, není opravdovým vyznáním.
Pojďme k 2. bodu našeho kázání.
2. Říkáme-li – 3 falešná vyznání.
Mnozí dnes učí něco, čemu se nešťastně říká učení o „laciné milosti“. Biblická milost samozřejmě není laciná, ale zde se bavíme o učení, které v praxi popírá efekt znovuzrození tím, že odmítá brát v potaz ovoce naší víry: Skutky, posvěcení, život ve spravedlnosti… A tím v podstatě přijímá každé vyznání víry jako pravé, možná až na to vyznání, jež klade důraz na ovoce víry v podobě našeho praktického zbožného života. Boží Slovo nás učí, že jsme byli otroci hříchu a nyní jsme se stali otroky spravedlnosti (Řím. 6:18). To všem neznamená, že již vůbec nehřešíme, kdepak! Ale ukazuje to na určitý životní styl, který je charakterizován vírou v Pána Ježíše a pokáním, pakliže se dopouštíme hříchu. Je to život, kde je jasně vidět, že Ježíš je náš Pán.
V následující sekci se podívejme na 6, 8 a 10 verš. Tím, že je takto spojíme k sobě jako by byly přímo vedle sebe, nám vynikne důležitá pointa, kterou nám chce apoštol Jan sdělit. A totiž, že pouhé verbální vyznání, ať už třeba jakkoliv hlasité, je bezvýznamné, pakliže nemá realitu v našem životě. Apoštol tedy píše: „Říkáme-li, že s ním máme společenství, a přitom chodíme ve tmě, lžeme a nečiníme pravdu. Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není. Říkáme-li, že jsme nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není.“
Pojďme se na tato říkáme-li podívat blíže.
Za prvé, ústní vyznání Pána Ježíše Krista, které je charakterizované kontinuálním chozením v nepravosti, je falešným vyznáním.
Apoštol píše v 6. verši: „Říkáme-li, že s ním máme společenství, a přitom chodíme ve tmě, lžeme a nečiníme pravdu. “
Nejprve se ale podívejme, co daný člověk ústně vyznává: Říká, že má s Bohem Otcem a Jeho Synem, Pánem Ježíšem Kristem, společenství. Připomeňme si znovu, co psal apoštol ve 3. verši naší 1. kapitoly. „Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste se spolu s námi podíleli na společenství, které máme s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem.“ (1 Janův 1:3). Apoštol nám tedy říká, že daný člověk vyznává, že má vztah s Bohem. Říká nám tedy jinými slovy, že uvěřil v Pána Ježíše Krista a vstoupil do obecenství s živým Bohem!
Pro spoustu lidí by bylo takové vyznání dostatečné a nedej Bohu, aby si někdo dovolil takové vyznání zpochybnit! Řada lidí by pak začala takového člověka obviňovat, že učí spasení skrze skutky! V historii existovali a dodnes existují dva extrémy, dva pomýlené proudy, které překrucují Boží Slovo k vlastní záhubě.
My nejčastěji mluvíme o zákonictví. Zákonictví v té nejhorší formě je skutečně evangeliem skutků. I kdyby šlo třeba o kombinaci víry a skutků lásky jako v Římském katolicismu, pořád jde podle Bible o spasení skrze skutky. Totiž Pán Ježíš Kristus se s ničím a nikým nedělí o svou slávu a my se rovněž nemůžeme chlubit ničím jiným než právě Pánem Ježíšem Kristem! Vzpomeňme na slova apoštola Pavla adresovaná církvi v Korintu: „Rozhodl jsem se, že nechci mezi vámi znát nic než Ježíše Krista, a to toho ukřižovaného.“ (1 K. 2:2).
Ale pokud přidáváme cokoliv k evangeliu, i třeba sebemenší skutek jako byla obřízka, pak jsme pod prokletím a Kristus nám nic neprospěje. Proto apoštol Pavel píše v listu Galatským tato varovná slova: „Slyšte, co vám já, Pavel, říkám: Dáváte-li se obřezat, Kristus vám nic neprospěje. Znovu dosvědčuji každému, kdo se dá obřezat, že je zavázán zachovávat celý zákon.“ (Gal. 5:2-3).
Když přicházíme ke Kristu, přinášíme prázdné ruce, a jestli mu máme co předat, jsou jen naše hříchy. Zákonictví říká ale jednoduše: „Kristus a…“ Říká: „Kristus a obřízka. Kristus a křest. Kristus a mluvení v jazycích…“ Jinak řečeno praví, že Kristus není dostatečný. Není schopen spasit člověka a člověk musí Pánu Ježíši pomoci. Něco takového je ovšem rouháním se. Toto je jedna forma zákonictví a s ní si dnes vystačíme.
Druhý extrém je ale jiný. V podstatě opačný. Bezzákonictví. Jde o praktické popření znovuzrození. Bezzákoníci jednoduše odmítají, že by z evangelia měl vyplývat život v praktické zbožnosti. Jako zákonictví má i bezzákonictví své rozpětí. V historii zde byli tací, kteří říkali, že protože nám byly odpuštěny všechny hříchy, můžeme směle hřešit. Reformátoři během 16. století bojovali například s volnomyšlenkáři od libertinů. Hnutím, pro které bylo evangelium příležitostí k hříchu. Apoštol Pavel sám adresoval argumenty libertinů své doby v 6. kapitole listu Římanům, kde čteme: „Co tedy máme říci? Že máme dále žít v hříchu, aby se rozhojnila milost? Naprosto ne! Hříchu jsme přece zemřeli – jak bychom v něm mohli dále žít?“ (Řím. 6:2-3).
Slova apoštola Pavla znějí jasně: „Naprosto ne! Hříchu jsme přece zemřeli – jak bychom v něm mohli dále žít?“ V Kristu jsme zemřeli. Byli jsme s ním ukřižováni (Gal. 2:20). Naše sjednocení s Pánem v jeho smrti znamená i naší smrt vůči hříchu. Co to ale znamená? Znamená to, že jsme byli vysvobozeni z jeho pout. Byl to Charles Spurgeon, který řekl: „Nic nás neučí více o vzácnosti našeho Stvořitele jako to, když si uvědomíme naprostou prázdnotu všeho ostatního.“ Kristus nás vykoupil ze světa, hříchu, proměnil naše srdce tak, že to, co předtím bylo tak lákavé naším očím, očernil tlustou tužkou a svět, jenž dříve hrál jako město všemi barvami a lákal nás svou hudbou, náhle zešedivěl, zpustošil a stál se pro nás prázdným šedivým místem. A to vše proto, aby naše srdce patřila plně Bohu. Bůh se nedělí o svou slávu s modlami…
Jako otrok slouží svému pánu, sloužili jsme my hříchu, Kristus nás ale vykoupil z moci tohoto otroctví ke svobodě otroctví spravedlnosti. „Byli jste osvobozeni od hříchu a stali jste se otroky spravedlnosti.“ (Řím. 6:18). Čteme dále v 18. verši. Nejsou to nádherné biblické kontrasty? Svoboda v Kristu není svévole, ale znamená mimo jiné otroctví vůči spravedlnosti.
Nesmíme ovšem přehlédnout, vrátime-li se znovu ke 2. a 3. verši, že apoštol neříká, že nemůžeme zhřešit, to je naprosto zásadní, říká nám ovšem toto: „jak bychom v něm (pozn. v hříchu) mohli dále žít?“ Adresuje tedy znovu kontinuální setrvávání v hříchu nebo ještě lépe: Životní styl charakterizovaný hříchem (svévolí).
A podobně právě i apoštol Jan v našem textu, kde říká: „Říkáme-li, že s ním máme společenství, a přitom chodíme ve tmě, lžeme a nečiníme pravdu. “
Pakliže tedy ústy vyznáváte Ježíše Krista, ale nemáte žádný zájem o život v praktické zbožnosti, který se líbí Bohu; ve vašem životě není vidět pokání, lítost nad hříchem, není zde vyznání hříchu, ale v podstatě žijete stejně tak jako jste žili celý život, jen nyní ústně vyznáváte Krista, pak věřte také, že vám Boží Slovo říká, že žijete ve lži a klamete sami sebe.
Pojďme dále.
Za druhé, pokud říkáme, že nemáme žádný hřích, klameme sami sebe a pravda v nás není.
V 8. verši čteme: „Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není.“
Zde spatřujeme druhé říkáme-li (druhé ústní vyznání). Základní nosnou myšlenkou tohoto vyznání je absolutní popření hříchu v našem životě. „Říkáme-li, že jsme bez hříchu,“ je vyznání člověka jenž vlastně tvrdí, že žije bezhříšný život. Člověka, jenž popírá hříšnou přirozenost. Kdo by ale něco takového tvrdil? Přátelé, divte se, ale existuje (a vždy existovala) skupina lidí, která učí, že křesťané, ti opravdoví, vůbec nehřeší. Že spasení vlastně znamená úplné zbavení se hříchu v našem životě. Nebo-li: V okamžiku, když někdo uvěří v Ježíše Krista, stává se prakticky bezhříšným člověkem! Hříšná přirozenost v něm již nepůsobí!
Pokud narazíte na někoho, kdo vám bude tvrdit, že již vůbec nehřeší, dávejte si na něj pozor. Apoštol Jan nám říká, že takový člověk klame sám sebe a pravda v něm není. Vzpomeňme na moudrá slova krále Šalamoune z Kazatele: „Vždyť na zemi není spravedlivý člověk, který by konal dobro a nehřešil.“ (Kaz. 7:20, ČSP). Na celé zemi není a nebyl žádný člověk, vyjma Pána Ježíše Krista, který by nikdy nezhřešil.
A známá slova z listu Římanům z 3. kapitoly, jež znějí tak absolutně a definitivně, potvrzují tuto základní pravdu:. „Není spravedlivého, není ani jednoho, není, kdo by rozuměl, není, kdo by horlivě hledal Boha. Všichni se odchýlili, společně se stali nepotřebnými, není, kdo by činil dobro, není ani jeden.“ (Řím. 3:10-12, ČSP).
Popření hříchu je vlastní tomuto světu, který z velké části tvrdí, že člověk je v základu dobrý, ale něco mu chybí. A má to svoje důsledky v řadě oblastí. Proto mají lidé mimochodem tak optimistický pohled na společnost a vládu. Myslí si například, že je možné zavést takovou vládu, která vytvoří utopickou spravedlivou společnost. Komunisté (a trochu i socialisté obecně) se o takové věci pokoušeli, a i když pokaždé selhali (komunismus selhal na všech frontách, socialismus v současné době rovněž), přesto si stále myslí, že se jim to tentokrát podaří. Proč si něco takového myslí? Protože popírají pravdu o hříšném člověku. Pravdu o tom, že člověk je ve svém jádru špatný. Porušený! A z toho vyplývají určité důsledky.
I my musíme rozumět, že náprava světa nikdy nebude v pouhé politické změně. Kdo si myslí, že nastolením jiné vlády, zásadně a dlouhodobě změní stav společnosti, svým způsobem popírá učení o hříšné přirozenosti. A nežil ani posledních 30. let, kdy se vystřídaly všechny možné vlády. A také nezdravě spoléhá na člověka; má v něj ve skutečnosti takovou důvěru, že i po těch 30. letech si stále myslí, že může přijít reálná dlouhotrvající změna. Kdepak!
Základní problém člověka je totiž morální. Lidé jsou hříšní. Náprava – skutečná, dlouhotrvající, začíná pokáním každého jednotlivce. Skutečnou změnu v naší společnosti může nakonec způsobit jen Bůh skrze evangelium Ježíše Krista! Mnohem efektivnější než mnohdy jen tělesný politický aktivismus je potom duchovní modlitba. K tomu nás vybízí i Boží Slovo. Abychom se modlili za naší vládu (1 Tim. 2:1-2).
Člověk je hříšný. My se ale na tento svět nerodíme jako čistý nepopsaný list. Kdepak! Rodíme se již jako hříšníci. „Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili.“ (Řím. 5:12). Sděluje nám apoštol Pavel v listě Římanům.
Co ale když se staneme křesťany? Znamená to, že jsme zbaveni hříchu úplně? Ne. Znamená to pouze, že jsme zemřeli hříchu a byli zbaveni jeho neodolatelné moci, přesto jsme dosud nebyli vysvobozeni z přítomnosti hříchu. Jako nekřesťané jsme jinými slovy mohli jen hřešit. Jako křesťané ale můžeme hřešit a nehřešit. Vzhledem ke slabosti našeho těla, se stále dopouštíme hříchu. Nicméně, když tak činíme, hříchy nezapíráme, ale vyznáváme je Pánu. A Pán je věrný a odpuští nám.
Pojďme dále.
Za třetí, pokud zapíráme jednotlivé hříchy, lžeme a činíme z Boha lháře.
V 10. verši čteme: „Říkáme-li, že jsme nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není.“
Dozvěděli jsme se v 6. verši, že pokud vyznáváme Pána, ale žijeme životním stylem, který je charakterizován hříchem, pak jsme lháři a nečiníme pravdu. Naše vyznání není opravdové. Také jsme poznali v 8. verši, že pokud popíráme naší hříšnost úplně, klameme sami sebe a pravda v nás není. Takové vyznání také není opravdové. A nyní spatřujeme další říkáme-li. Zatímco předchozí verš se spíše zabýval hříšnou přirozeností (hříchem absolutně), tento verš hovoří více o konkrétních hříších. „Říkáme-li, že jsme nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není.“
Co si pod tím máme představit? Musíme nejprve pochopit, že Bible mluví o hříchu a hříších. Boží Slovo hovoří jednak o hříchu jako hříšné přirozenosti, která je charakterizovaná odporem a nepřátelstvím vůči Bohu. Apoštol říká v 8. kapitole Římanům: „Myšlení těla je totiž v nepřátelství vůči Bohu, neboť se nepodřizuje Božímu zákonu, ba ani nemůže. Ti, kteří jsou v těle, se Bohu líbit nemohou.“ (Řím. 8:7-8, ČSP). Výrazy jako „myšlení těla“ či „skutky těla“, dále třeba „duševní člověk“ (1 Kor. 2:14), odkazují na stav člověka po pádu. Nejde však o biologický stav jako spíše o duchovní stav. Člověk je vnitřně porušený, duchovně mrtvý a nemá živý vztah s Bohem.
A všechny následné jednotlivé hříchy jsou jen důsledkem této hříšné přirozenosti. „Skutky těla jsou zřejmé, jsou to [cizoložstvo,] smilstvo, nečistota, bezuzdnost, modloslužba, čarování, nepřátelství, svár, žárlivost, hněvy, soupeření, rozdělení, sekty, závisti, [vraždy,] opilství, hýření a podobné věci. To vám předpovídám, jak jsem již dříve řekl, že ti, kdo takové věci dělají, neobdrží dědičně Boží království.“ (Gal 5:19-21).
Zde v listu Galatským spatřujeme jak hříšnou přirozenost (skutky těla), pak jednotlivé hříchy, které z hříšného těla vystřelují jako plameny z hořící sopky!
Nyní tedy rozumíme, že 10. verš hovoří více o jednotlivých hříších. Jak aktuální je ovšem tento verš! Kolik lidí, co ústně vyznává Krista, dnes žije v kontinuálním hříchu, který navíc obhajují…
Podle amerického průzkumu, vykonaného skupinou „Pew research center“ v roce 2020, si přibližně polovina vyznávajících protestantů z hlavních denominací ve Spojených státech myslí, že příležitostný sex před manželstvím, pokud je na obou stranách souhlas, je v pořádku. Jiný (letošní – 2022) průzkum vykonaný Wheatley institucí a Austin institucí pro studium rodiny a kultury ukazuje například, že přibližně polovina mužů i žen (vyznávajících křesťanů) si myslí, že sledování porna je akceptovatelné pro dospělé jedince. Poslední dobou jsme více skeptičtí k průzkumům a vybral jsem záměrně takové, které ukazují na šokující stav převážně hlavních denominací. Pakliže se ovšem zakládají na pravdě, pak ukazují na to, jak mnoho vyznávajících křesťanů akceptuje život v hříchu a dokonce jej mnohdy obhajují. Je v takovém životě Boží pravda? Apoštol Jan říká, že ne.
„Říkáme-li, že jsme nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není.“ Je veliký rozdíl mezi tím, když člověk hřeší, uvědomuje si svůj hřích a vyznává jej – je to nakonec projev důvěry v Pána Ježíše Krista, a tím, když žije v hříchu, bez žádného svědomí, bez onoho zármutku podle Boha, který vede k pokání! Bůh vychovává své děti! Boží Slovo jasně učí v listě Židům, že nás Otec vychovává jako své děti. A pokud hřešíme, nenechá nás jako dobrý Otec hřešit, ale přichází napomenutí. V listě Židům čteme: „A zapomněli jste na napomenutí, které vám praví jako synům: ,Můj synu, nepodceňuj Pánovu výchovu, ani neochabuj, když jsi od něho kárán; neboť koho Pán miluje, toho vychovává, a švihá každého, koho přijímá za syna.‘ Snášejte to ke své výchově, Bůh s vámi zachází jako se syny. Neboť [je] nějaký syn, jehož by otec nevychovával? Jste-li však bez výchovy, jíž se stali účastni všichni, potom jste nemanželské děti, a ne synové.“ (Židům 12:5-8).
Pakliže někdo může svévolně hřešit, hřích ho netrápí a je v podstatě jako kámen, který poté, co jej někdo vyhodil do vzduchu, padá dolu svou vlastní váhou a nic jej nezastaví, nikdo jej neuchopí, nikdo se o něj nestará… pak je takový člověk lhář a žije ve lži. Navíc nám Jan také říká: „děláme z něho lháře.“ Každé zapírání hříchu je nakonec urážkou Božího majestátu!
Vezměme si k srdci tato slova: Bohu se nikdo nebude vysmívat. Bůh nebude tupen. V obecném slova smyslu můžeme říct, že buď usilujeme o Boha a žijeme pro něj (a sem patří i to, když hřešíme a své hříchy věrně vyznáváme) a nebo žijeme pro tento svět a hřích je naším pánem. „Neklamte se, Bohu se nikdo nebude posmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí. Kdo zasévá pro své sobectví, sklidí zánik, kdo však zasévá pro Ducha, sklidí život věčný.“ (Gal. 6:7-8). Čteme v 6. kapitole listu Galatským.
Pojďme k poslednímu bodu našeho kázání, kde si ukážeme obrácenou stranu mince a 2. důležité pravdy popisující charakter opravdových křesťanů.
3. Jestliže – 2 důležité pravdy.
Zopakujme si ale předešlá 3. falešná vyznání. V 6. verši jsme se dozvěděli, že jestliže ústně vyznáváme Pána Ježíše Krista a tvrdíme, že s ním a Otcem máme společenství, ale přitom žijeme život charakterizovaný neposlušností (chodíme ve tmě a hřešíme bez jakéhokoliv pokání), lžeme a pravda v nás není. Takové vyznání je falešné. Pokud ale, jak čteme v 8. verši, popíráme vůbec to, že jsme hříšní (že máme hříšnou přirozenost) a tvrdíme tak, že vůbec nehřešíme, znovu sami sebe klameme a pravda v nás není. I takové vyznání je falešné. A nakonec, pokud žijeme v určitém hříchu, ale v podstatě nečiníme pokání, nevyznáváme daný hřích a navíc jej i třeba obhajujeme (tvrdíme, že jsme nezhřešili), děláme z Boha lháře a jeho Slovo v nás není. Toto je rovněž falešné vyznání.
Máme tedy jakýsi nekompletní portrét 3. falešných vyznání. Pojďme se ale podívat na druhou stranu. Jak vypadá pravé vyznání? Začneme tím, že si přečteme 7 a 9. verš: „Jestliže však chodíme v světle, jako on je v světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu. Jestliže vyznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.“
Není to fantastické, jak se ony „jestliže“ vzájemně doplňují? Stejně jako se doplňovaly předchozí „říkáme-li“. Ukazují nám nyní pozitivnější a kompletnější obrázek toho, jak vypadá pravé vyznání.
Pravé vyznání začíná vyznáním Ježíše Krista. My ovšem také víme, že mnozí budou v onen den říkat „Pane, Pane…“ (Mt. 7:22). A budou se i chlubit tím, co vykonali ve jménu Ježíše Krista. Ale Pán jim odpoví tato děsivá Slova: „Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.“ (Mt. 7:23).
„Nikdy jsem vás neznal…“ To je klíčová fráze. Nakonec je to právě o tom doopravdy znát Pána. Musíme mít jistotu, že doopravdy známe Pána Ježíše Krista! Kdo zná Pána (a koho zná Pán), ten patří Pánu a má život věčný. I Apoštol Pavel nás nabádá v 2. listu Korintským, abychom zkoumali, zda tedy doopravdy známe Pána. „Sami sebe zkoušejte, jste-li ve víře, sami sebe zkoumejte. Či nepoznáváte sami na sobě, že Ježíš Kristus je ve vás? Ledaže byste byli neosvědčení.“ (2 Kor. 13:5).
Jedna věc je vnitřní ujištění, které dává jen Duch svatý a je jistou formou osobní zkušenosti. O tom ale náš dnešní text příliš nemluví. Přesto to musíme zmínit, neboť jde o zásadnější část zjevení. Boží dítě má mít od Boha vnitřní jistotu, že mu patří a že mu bylo odpuštěno. „Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti.“ (Řím. 8:16). Říká apoštol v 8. kapitole Římanům. Jak to ale dělá? Dává nám okusit svou lásku, radost a pokoj jako odpověď na naší víru v Pána Ježíše Krista. „Vždyť království Boží není v tom, co jíte a pijete, nýbrž ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého.“ (Řím. 14:17). Tak apoštol Pavel popisuje realitu Božího království, jež by se měla projevovat i v našem životě. Nemusí stále, konstantně, ale měli bychom znát onen pokoj Boží.
Náš text ale více ukazuje na to, jak se pravé vyznání projevuje viditelně (objektivně). Projevuje se určitým životním stylem. A to je zásadní část pravdy. Je zde viditelný, objektivní, hmatatelný životní styl Božího dítěte. Ten se skládá ze dvou důležitých částí.
Pojďme se na ně podívat blíže…
Za prvé, Boží dítě usiluje o to být jako Jeho Pán.
A teď musíme dát velký pozor na to, co říkáme. Boží dítě usiluje o to být jako Jeho Pán. Jde tedy už o křesťany. Člověk se nestává Božím dítětem tím, že by o něco usiloval (na základě skutků). Ale pakliže jsme byli přeneseni do Božího království vírou v Ježíše Krista, potom jsme nové stvoření a naší přirozeností je následovat Pána. Pán Ježíš je naší zástupnou obětí, ale je i naším vzorem. A nejvyšším Božím cílem v našem životě je růst do podoby Pána Ježíše Krista.
„Jestliže však chodíme v světle, jako on je v světle, “ říká apoštol. A předkládá nám jasný popis. Říká jinými slovy, že opravdoví křesťané usilují následovat svého Pána. Usilují o život v lásce, ve svatosti, spravedlnosti, milosti, který bude jasně ukazovat na to, kdo je jejich Bůh. Nakonec si můžeme připomenout jedno přikázání, které zaznělo od Pána v jeho kázání na hoře. Pán uzavírá 5. kapitolu Matoušova evangelia těmito slovy: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ (Mt. 5:48). Podstatou není naprostá morální dokonalost, neboť toho nejsme schopni, avšak záměrem je spíše život, který usiluje o to následovat svého Pána a být obrazem jeho charakteru.
A je to něco, co Bůh říkal i ve staré Smlouvě, kde mluvil skrze Mojžíše ke svému lidu. „Já jsem Hospodin, který jsem vás vyvedl z egyptské země, abych byl vaším Bohem. “ Čteme v knize Leviticus. „Proto buďte svatí, neboť já jsem svatý.“ (Lev. 11:45).
Ale nakonec i něco, co je vlastní původnímu záměru se stvořením. Bůh nás totiž stvořil ke svému obrazu (Gen. 1:27), což znamená mimo jiné, že mu máme být podobni. Máme zobrazovat svým životem a jednáním, kdo je Bůh. A v Kristu Ježíši se tento záměr obnovil a uskutečňuje se!
Krásný verš, který toto dokumentuje, nacházíme v 2. listu Korintským, kde apoštol píše: „Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě – to vše mocí Ducha Páně.“ (2 Kor. 3:18).
Nejsou to nádherná slova? Naprosto esenciální je ovšem závěr daného verše: „to vše mocí Ducha Páně.“ Je to práce Ducha Božího v našem životě. My sami od sebe nemůžeme růst do obrazu Pána Ježíše ze svých tělesných sil, ale Duch svatý nás proměňuje stále více, jak poznáváme skrze Boží Slovo a obecenství s Bohem v modlitbě, svého Otce a Jeho Syna – Pána Ježíše Krista!
Opravdoví křesťané tedy usilují o to být obrazem svého Pána. Jsme jako obraz namalovaný Boží rukou, který ukazuje na to, kdo je Jeho autor! Jsme jako socha v rukou nejvyššího Mistra, která je formována do podoby, která se líbí Jemu. To vše platí, je-li naše vyznání opravdové. Jsme-li skutečně Boží děti.
A na nás směřují důležité otázky: Jsme lidé, kteří usilují o to následovat svého Pána? Je náš život charakterizován usilováním o spravedlnost, lásku, pokoj, milosrdenství – jsou tyto vlastnosti v našem životě viditelné? Pokud ano, platí i druhá část verše: „máme společenství mezi sebou a krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu.“
Za druhé, Boží dítě činí pokání, když se dopustí hříchu.
V 9. verši čteme: „Jestliže vyznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.“
Ne nadarmo říkají zbožní muži, že čím více známe Pána, tím si uvědomujeme hříšnost našeho hříchu. Vzpomeňme si, že taková byla zkušenost Božího lidu, když uzřel kousek Boží slávy. Například již zmíněného Izaiáše. Ale i apoštola Petra, který poznal Svatého Izraele v osobě Pána Ježíše Krista, když uviděl ten zázrak, že na Pánovo slovo náhle nachytali spoustu ryb, když předtím celou noc nemohli nic chytit. Petr tehdy vyznal: „Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný.“ (Lukáš 5:8).
Život křesťana, život blahoslaveného muže, který je milován Bohem, je i životem charakterizovaným lítostí nad hříchem, pokáním a usilováním o spravedlnost. Nedělá to proto, aby si zasloužil spasení, ale právě proto, že poznal Boha. A protože poznal Boha, má bázeň před Bohem a miluje věci, které Bůh miluje a nenávidí ty, které On nenávidí. Je zkrátka nové stvoření! Máme ale stále tyto hliněné nádoby, ve kterých nosíme onen poklad, které jsou slabé a snadno nás stahují k hříchu.
Věrnost křesťana je ale i právě v tom, že vyznává své hříchy. Neboť tímto jasně demonstruje, že není spravedlivý sám v sobě, ale uznává svůj hřích a spoléhá na svého Pána a Zachránce Ježíše Krista. „Jestliže vyznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.“
Nejde ovšem o nějaké paranoidní vyznávání každé „drobnosti“ v našem životě. Jde o charakter života. Popisuje to určitý způsob života. Křesťan je jednoduše člověk, který má bázeň před Bohem a vyznává mu své hříchy. Kdy jste naposledy vyznávali Bohu své hříchy, milí bratři a sestry? Já to dělám v podstatě každý den. Není den, kdy bych žil kompletně k Boží slávě, a často se dopouštím různých selhání. O to více ale vnímám naprostou závislost na Pánu Ježíši, o to více roste moje závislost na Jeho milosti, Jeho evangeliu, bez kterého nemám v rukou nic.
Podívejte se na tuto nádhernou krátkou modlitbu Martina Luthera, ve které vidíme jeho lásku k Bohu a jeho evangeliu: „Pane Ježíši, ty jsi má spravedlnost a já jsem tvůj hřích. Ty jsi na sebe vzal to, co bylo mé, a dal mi to, co bylo tvé. Ty jsi se stal tím, čím jsi nebyl, abych se já mohl stal tím, kým já jsem nebyl.“ To mohl napsat jen člověk zlomený nad svým hříchem, člověk, co si hluboce uvědomuje vzácnost Kristovy oběti na kříži. Uvědomujeme si to i my? Nebo je to pro nás jakási všední pravda, na kterou jen automaticky říkáme amen?
Jeden z mých nejoblíbenějších veršů je právě v knize Přísloví, kde čteme: „Nečíhej na příbytek spravedlivého jako ničema, nenič místo jeho odpočinku, neboť spravedlivý může sedmkrát upadnout a zase povstane, ale ničema padne ve zlu.“ (Př. 24:15-16). Život křesťana je životem, kde hřích nemá konečné vítězství. Hřích není dobyvatel, který by na posledním hradě mohl vyvěsit svou vítěznou vlajku. Neboť je tu nekonečný zdroj sil, který máme v Bohu a je to právě On, kdo nás vždy pozvedává. Boj s hříchem je naším bojem, ale je také Božím bojem. V tomto zápase můžeme mnohokrát padnout, ale nikdy nepadneme úplně, poněvadž je s námi Pán, který nás podepírá a vede nás ke konečnému vítězství.
Musíme si stále připomínat slova apoštola Pavla: „Jsem si jist právě tím, že ten, který ve vás začal dobré dílo, dovede je až do dne Krista Ježíše.“ (Fil. 1:6). A dokonce i naše pády a selhání používá Bůh k dobrému v našem životě, pakliže mu patříme. Příklad apoštola Petra mluví za vše. Po poslední večeři čteme v Lukášovi tato zajímavá slova, která adresoval Pán Petrovi: „Šimone, Šimone, hle, satan si vyžádal, aby vás směl tříbit jako pšenici. Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala; a ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím.“ (Luk. 22:31-32).
Pokaždé, když zhřešíte a jdete vyznávat svá selhání, vězte, že se za vás v tu chvíli přimlouvá u Otce náš veliký Velekněz Pán Ježíš, kterého Otec vždy přijme a každé Jeho přání naplní. Náš život je kompletně v Jeho rukou. Je v nejlepších možných rukou! Není oblast v našem životě, která by byla mimo Jeho svrchovanou kontrolu. Dokonce i když padáme, a není to pro nás výmluva (hřích je stále hřích), je to jen prostý fakt, že Bůh je svrchovaný a má pro všechno svůj účel, dokonce i naše selhání vedou nakonec k tomu, že nás Bůh skrze tyto pády pokořuje a utvrzuje ve víře v Něj. Učíme se více spoléhat na Boha a můžeme pak být, obdobně jako Petr, „posilou svým bratřím.“
Na závěr si zopakujme: Bůh je svatý a volá nás ke svatosti. Jsme-li opravdu křesťané, bude v našich životech vidět i praktická zbožnost. Je-li naše vyznání opravdové, bude náš život charakterizován usilováním o to být jako náš Pán. Je-li naše vyznání skutečné, budeme na této cestě v cizině, s vidinou té lepší, nebeské země, vyznávát své hříchy, když se dopustíme nepravosti.
A pokud někdo z vás nevidí sebe v tomto popisu. Pakliže vnímáte, že nepatříte Bohu a chcete jej poznat… Neváhejte a pospíchejte ke Kristu! Čiňte pokání a věřte v Pána Ježíše Krista! Spolehněte se na Jeho oběť na kříži, kde bylo zaplaceno za hříchy světa! A vezměte svůj kříž a následujte jej…
Pán Ježíš nejlépe popsal život křesťana v kázání na hoře. A Jeho slova nádherně popisují všechno o čem jsme dnes mluvili.
Pojďme si je přečíst…
„Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské. Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni. Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství. Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha. Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími. Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské.“ (Matouš 5:3-10).
Amen.
