Následující text byl kázán 3.7.2022 v Biblické církvi Praha.
V prvním (úvodním) kázání jsme si představili apoštola lásky – Jana, který o sobě v evangeliu mluvil jako o učedníkovi, kterého Ježíš miloval. Prošli jsme si také celý list a představili si jeho základní témata. Mezi nimi jistotu spasení a rozlišení mezi opravdovými křesťany a těmi falešnými, rovněž jsou zde varování před falešnými učiteli a v neposlední řadě je i láska velikým tématem Janova listu! Dopis používá řadu kontrastů, jež nás mají trénovat, abychom uměli rozpoznat mezi pravým a falešným.
Jen pro krátké připomenutí, když náš Jan učí rozlišovat mezi pravými a falešnými následovali Pána, pak rozlišuje mezi těmi, kteří chodí ve světle a těmi, co jsou ve tmě (1,6–7); těmi, co vyznávají své hříchy a těmi, co říkají, že žádný hřích nemají (1,8–10); těmi, kdo dodržují Boží přikázání a těmi, co ne (2,3–6); těmi, kteří milují své bratry a těmi, co je nenávidí (2,9–11; 3,11–15); těmi, kdo nenávidí svět a těmi, co jej milují (2,15–17); těmi, kdo činí spravedlnost a těmi, kdo činí hřích (3,1–10). A nakonec i mezi těmi, kteří věří Bohu a těmi, kteří nevěří, co mají Syna a těmi, co jej nemají (5,10–12). Na všechna tato rozlišení a témata se podíváme blíže v budoucnu…
Dnes máme ale před sebou první čtyři verše Janova listu, které si společně projdeme. A spolu s nimi i spoustu důležitých poznatků! Pojďme rovnou přečíst náš dnešní text…
- Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života. Ten život byl zjeven, my jsme jej viděli, svědčíme o něm a zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a nám byl zjeven. Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste se spolu s námi podíleli na společenství, které máme s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem. To píšeme, aby naše radost byla úplná. (1J 1,1–4)
V dnešním kázání se zaměříme na 3. základní body. Nejprve se v 1. verši podíváme na dvojí svědectví apoštola Jana! Ten se odvolává na písmo a také k nám přichází jako očitý svědek Slova života! A odpovídá tak na důležité otázky o původu naší víry: Na základě čeho věříme tomu, čemu věříme? Na základě Božího slova a také svědectví apoštola, který měl s Pánem ten nejbližší vztah! Blíže na obsah Janova poselství se pak podíváme ve 2. bodě našeho kázání. A uvidíme, že apoštol nám nezvěstuje nic jiného než evangelium, dobrou zprávu o Ježíši, a věčný život! Ve 3. bodě pak uvidíme důsledek přijetí Slova života a způsob věčného života: Zaměříme se na společenství, které máme jako církev s Otcem a Synem. To vše je zdrojem mocné křesťanské radosti!
Bez dalšího úvodu, pojďme k 1. bodu našeho kázání, který se nazývá: Dvojí svědectví!
1. Dvojí svědectví
Podívejme se, co čteme v 1. verši: „Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života.“
Jak už jsme před nějakým časem řekli: Apoštol Jan nezačíná svůj dopis typickým úvodním stylem, který můžeme vidět u většiny novozákonních epištol. Není zde představení, ani pozdrav, ani modlitba. Nic! Řekli jsme si také, že Janův dopis byl pravděpodobně oběžným a koloval mezi vícero církvemi, které Jan osobně znal – a možná byl i u jejich zrodu!
Začíná tak netradičně slovy: „Co bylo od počátku!“ A tím nás také navrací do v 1. kapitoly Janova evangelia. K počátku! Nicméně nejen počátku událostí, jež se odehrály v Jeruzalémě, jde se mnohem dále: Až do starozákonního textu Bible k počátku stvoření! Ke vzniku světa!
Podívejme se proto, co je v prvních verších Janova evangelia:
- Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. (J 1,1–3)
Zastavme se a zamysleme se krátce: Všichni Židé věřili, že svět stvořil Bůh. Na těchto slovech není v tomto ohledu nic nového či neobvyklého. Podstatné totiž není ani tak stvoření jako samotný vztah a společenství mezi Otcem a Synem! Společenství je také hlavní nosnou myšlenkou našeho dnešního textu. K tomu se dostaneme více později.
Četli jsme: „…to slovo bylo u Boha, to slovo byl Bůh!“ Zde spatřujeme zvláštní zaměření na identitu Slova! V tomto má text v Janově evangeliu stejné rysy s jeho listem: Začíná hned v prvním verši zaměřením se na osobu Pána Ježíše Krista!
Co se zde dozvídáme, milí křesťané? Jeden ze základních stavebních kamenů evangelia! Esenciální doktrínu křesťanské víry! A totiž, že Slovo je Bohem! A není zde nic o tom, že by bylo bohem s malým „b“, ani že by bylo pouhým poslem, nýbrž že je Bohem – Bohem s velkým B! Ale současně spolu s tím vidíme i překvapivé rozlišení: mezi Slovem (které je Bohem) a Bohem!
Spatřujeme zde totiž nádheru společenství mezi Božími osobami: Otce a Syna! Řecké slovo „pros“ (česky „u“) označuje blízkost jejich vztahu. Doslova stojí tváří v tvář! Od věčnosti je Otec a Syn v tomto blízkém společenství, do kterého nám Jan dává nahlédnout skrze okno Božího Slova!
Ptejme se však: Proč Slovo? Proč takto označovávat Pána Ježíše? Jde snad o narážku na řeckou filozofii, jež v mnoha školách užívala výrazu Logos (řecky Slovo) jako všeobjímajícího racionálního principu světa? Může jít pak o určitou polemiku s řeckou filozofií? Co to vlastně znamená, když je Pán Ježíš označován jako Slovo?
Je potřeba si uvědomit, že Apoštol Jan ani zde, ani v našem dopise, nečiní odkaz do nějakých vnějších zdrojů (řecké filozofie například), ale do starozákonního textu Bible. V tomto ohledu musíme silně zdůraznit Janovu snahu nám sdělit (v evangeliu i svém dopise), že křesťanství není něčím, co se z čista jasna jednoho krásného rána objevilo uprostřed Izraele! Nejde o něco kompletně nového a odděleného od starozákonního náboženství. Nejde tedy o sektu, jak se mnozí mylně domnívali. Kdepak!
Četli jsme v prvních pár slovech Janova listu právě tuto frázi: „Co bylo od počátku!“ Jde o jasný odkaz do starozákonního textu Bible! A rovněž o jeho naplnění! Jan nám svým způsobem říká: „Co bylo od počátku, na co jsme dlouho očekávali, to se nyní stalo a my vám to zvěstujeme!“
Bůh se dával od počátku poznávat skrze své Slovo a také stvořil svět skrze své Slovo. Zde je však ještě něco mnohem význačnějšího. Nacházíme se u jakéhosi vrcholu Božího zjevení! To, k čemu se text ve starém zákoně upínal, se nyní stalo! List Židům nám přesně ukazuje svým ostrým mečem na tuto podivuhodnou skutečnost:
Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky. (Žd 1,1–2)
„V tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu!“ V minulých časech hovořil Bůh k Božímu lidu skrze proroky, nyní ale (v tomto posledním čase – vrcholu Božího zjevení), promluvil ve Svém Synu! Pán Ježíš je tak vrcholem Božího zjevení a to je jeden důvodů, proč je i nazýván Slovem. Je Slovem, neboť světu zjevuje, kdo je Bůh! Je Slovem, neboť nám ukazuje na to, kdo je Otec. Vzpomeňme si také, co řekl Pán Filipovi, když po něm chtěl, aby mu ukázal Otce. „Kdo viděl mne, viděl Otce.“ (J 14,9).
„Kdo viděl mne, viděl Otce!“ Pán Ježíš je vrchol Božího zjevení, vtěleným Božím Slovem. Ukazuje nám viditelně, kdo je Bůh. Ve studijním překladu, který používá obvykle nejranější řecké rukopisy, čteme v 18. verši 1. kapitoly Janova evangelia: „Boha nikdo nikdy neviděl; jedinečný Bůh, který je v lůnu Otcově, ten nám o něm pověděl.“ (J 1,18). Pán Ježíš zjevuje Boha Otce!
Vraťme se ale zpět k Janovu listu. Četli jsme: „Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly…“
Čeho si musíme povšimnout dále, křesťané? Apoštol Jan rozhodně není zvěstovatel slepé víry. Přichází k nám jako očitý svědek a zmiňuje dále 3. základní lidské smysly: „co jsme slyšeli (sluch), co jsme na vlastní oči viděli (zrak) a čeho se naše ruce dotýkaly (hmat).“ Posledně jsme si také řekli, že mezi nejbližší okruh učedníků Pána Ježíše patřili právě Jakub, Petr a Jan. A z těchto tří byl apoštol Jan tím nejbližším, což můžeme nádherně vidět i u poslední večeře, kde spočíval v Pánově náruči (J 13,23).
Apoštol Jan zkrátka moc dobře znal Ježíše, a je tak nejlepším možným očitým svědkem, kterého bychom mohli chtít! A jeho intence je v našem textu zjevná: Chce, podobně jako význačný antický historik Lukáš, abychom poznali spolehlivost těch věcí (L 1,4), kterých jsme byli vyučeni. Chce, abychom poznali spolehlivost a pravdivost evangelia! Chce zkrátka, aby naše víra, nebyla slepá!
Současný západní svět pokládá křesťanství za slepou víru. Slepou ve smyslu, že nemá důkazy nebo racionální (rozumný/rozumový) základ. Spojení slov rozumná víra je z pohledu moderního „osvíceného muže 21. století“ téměř protimluvem. Rozum bývá spojován s vědou, víra pak s ignorancí!
Když se pak budete ptát lidí, co si myslí o křesťanství a víře v Boha, uvidíte, že podobné názory jsou obecně velmi rozšířené. Jsou to takové floskule, jež jsou v podstatě hluboce zakořeněny v naší moderní sekulární společnosti. Můžeme celkem spolehlivě říct, že jde i o výchozí postoj moderního západního člověka.
Ptejme se však na základní otázky: Říkají lidé podobné věci, neboť velmi dobře znají křesťanství a Bibli? Říkají lidé podobné věci, poněvadž vycházejí z podrobného studia křesťanské víry? Co myslíte?
Moderní člověk odpovídá stejně rychle a nerozvážně jako dítě, které přiběhlo v umělecké galerii ke stolu, bezmyšlenkovitě smetlo mistrné kresby, jež byly zdokonalovány po mnohá desetiletí, aby tam mohlo posvačit svůj happy meal z Macdonaldu! Lidé mají tuto „supermarketovou“ konzumní mentalitu a nejsou schopni se zastavit a hlouběji přemýšlet o největších otázkách života! Moderní doba vskutku nabízí mnoho únikových cest před Bohem! Ne však nadobro. Poslední slovo bude mít Bůh.
Lidé říkají podobné věci nikoliv proto, že by snad dobře znali Bibli a Boha Bible (to je potřeba vědět), ale právě kvůli své ignoranci a pýše. „Tvrdí, že jsou moudří, ale stali se blázny.“ (Ř 1,22). Oznamuje nám Boží Slovo v listě Římanům.
Před sebou máme text, který nám předkládá Boží pravdu. Nespatřujeme zde naivního pověrčivého člověka mající slepou víru! Kdepak! Naopak. Spatřujeme velmi jasně, že pro apoštola Jana je zcela zásadní, aby křesťanská víra navazovala na starozákonní zjevení a pro kterého bylo naprosto důležité, aby zmínil i své osobní svědectví jako důvěrného očitého svědka!
Jan nebyl iracionální popleta, jenž by uvěřil všemu, co si lidé povídají. Ani filozof, co by nějakým hloubáním a vnitřní introspekcí dospěl k sérii axiomů, které by nám pak dále prezentoval jako neomylnou Boží pravdu. Ba dokonce ani nepřijal nějaké mystické privátní zjevení, o které by se s námi chtěl nyní podělit. Ne! Říká nám jasné a hlasité: „Co bylo od počátku!“
Vede nás k předešlému starozákonnímu zjevení a říká vlastně: „Co vám nyní budu říkat, to je to, o čem je nakonec celý starý zákon.“ Podobně jako když Pán káral farizejce a povídal jim: „Zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život; a Písma svědčí o mně.“ (J 5,39). A k tomu všemu je navíc očitým svědkem, apoštolem (Božím vyslancem), jenž viděl, slyšel a dokonce se i dotýkal Slova života!
Připomíná tak slova apoštola Petra z jeho druhého listu, kde si vybavuje, jak viděl Pána v oslaveném těle na hoře proměny. Tehdy tam s ním byl i apoštol Jan. Petr vzpomíná: „Nedali jsme se vést vymyšlenými bájemi, ale zvěstovali jsme vám moc a slavný příchod našeho Pána Ježíše Krista jako očití svědkové jeho velebnosti.“ (2Pt 1,16). Povšimněme si znovu důrazu na svědectví apoštolů podobně jako v našem textu. Apoštolové byli očitými svědky Božího Syna! Petr pokračuje dále: „On přijal od Boha Otce čest i slávu, když k němu ze svrchované slávy zazněl hlas: Toto jest můj milovaný Syn, v něm jsem nalezl zalíbení. A tento hlas, který vyšel z nebe, jsme my slyšeli, když jsme s ním byli na svaté hoře. Tím se nám potvrzuje prorocké slovo, a činíte dobře, že se ho držíte; je jako svíce, svítící v temném místě, dokud se nerozbřeskne den a jitřenka vám nevzejde v srdci.“ (2Pt 1,17–19).
A především si podtrhněme Petrův důraz, jenž je kladen na prorocké Slovo, které je základem nejen naší víry, ale jak vidíme, i apoštolské! Vše, čemu věříme o Bohu, musí vycházet z Božího slova nebo z jeho principů. Dokonce i apoštolové, jak Jan, tak Petr zde, nepokládají samotné osobní svědectví za dostatečné a odvolávají se také na písmo!
Takové musí být ale i naše myšlení, křesťané! Takové bylo smýšlení i Martina Luthera, když stál před radou ve Wormském sněmu v roce 1521, kde byl vyslýchán, neboť trval na tom, co Boží Slovo učí o spasení z pouhé víry. A dostal se v této i řadě dalších sporů do konfliktu s tehdejší římskokatolickou církví. Tam také (ve Wormsu) pronesl tento svůj slavný obhajobný citát: „Proto tedy dokud nebudu přesvědčen důkazy z Písma svatého nebo zdravým rozumem, dokud nebudu přesvědčen těmi statěmi, jež jsem uváděl, a dokud se tím neuvolní mé svědomí vázané Božím slovem, nemohu odvolat a neodvolám, neboť se nesluší křesťanu, aby mluvil proti svému svědomí. Zde stojím a nemohu jinak. Bůh mi pomáhej. Amen.“
Pojďme dále…
Povšimněme si nyní jedné zvláštnosti. Zatímco 1. verš z Janova evangelia zdůrazňoval především Pánovo Božství, fakt, že Jan v našem listu píše, že viděl, slyšel a dotýkal se, ukazuje zase spíše na Pánovo lidství. Samozřejmě věříme, že Pán Ježíš je pravým Bohem i pravým člověkem v jedné osobě. Tehdy se ale začali objevovat falešní učitelé, před nimiž nás Jan varuje, a ti popírali, že Ježíš přišel v těle. „Podle toho poznávejte Ducha Božího: Každý duch, který vyznává Ježíše Krista, jenž přišel v těle, je z Boha. A žádný duch, který nevyznává Ježíše Krista, jenž přišel v těle, není z Boha. To je ten duch Antikrista, o němž jste slyšeli, že přichází, a který již nyní je ve světě.“ (1J 4,2–3). Píše apoštol ve 4. kapitole. Dnes se ale spíše setkáváme s tím, že lidé popírají Božství Krista, a pro takové situace musíme dobře znát, čemu věříme, a proč tomu věříme…
Podívejme se naposledy na první verš v Janově listu. Celá jeho první část má nakonec jeden hlavní úkol: Nabýt v nás jistotu v pravdivost následujícího sdělení. „Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života.“ Jak už starozákonní písmo, tak svědectví apoštola Jana, obojí nás směřuje k Pánu Ježíši – Slovu Života!
A to nás přivádí ke 2. bodu našeho kázání, který se nazývá: Slovo Života!
2. Slovo života
Ve 2. verši čteme: „Ten život byl zjeven, my jsme jej viděli, svědčíme o něm a zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a nám byl zjeven.“
Četli jsme o tom, že poselství, které Jan přináší ve svém dopise, není něčím zcela novým, ale navazuje na to, co bylo od počátku (na starozákonní zjevení). Jan byl také očitým svědkem, který byl Pánu Ježíši nejblíže ze všech apoštolů. S tímto v mysli můžeme první verš chápat, že odpovídá na otázku: Jaký je původ našeho poselství (naší víry). Neboli: Proč věříme tomu, čemu věříme…
A druhý verš se více zaobírá obsahem Janova poselství. Nyní čteme o Slovu života. O Pánu Ježíši Kristu! Jan píše: „Ten život byl zjeven…“ Pavlíkův překlad doslova říká: „a ten život byl projeven.“
Co z této krátké fráze můžeme vyvodit, milí křesťané? Předně to, že zjevit se nebo projevit se může jen něco, co už dávno existuje. Zjevit se nebo projevit se může jen něco, co už dávno existuje! Jan nám neříká nic o novém stvoření, mluví o životě, jenž existoval dávno předtím, než se projevil. Nemluví také o nějakém abstraktním neosobním životě, ale vede nás zpět do svého evangelia, k osobě Pána Ježíše Krista, k jednomu z nejzásadnějších textů nového zákona, do 14. verše 1. kapitoly, kde čteme tato podivuhodná slova: „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jediný Syn, plný milosti a pravdy.“ (J 1,14).
Jedna z věcí, kterou muslimové nemohou přijmout, je fakt, že se Bůh stal člověkem. Pro ně je to naprosto cizí koncept! Bůh je v islámu totiž natolik transcendentní (vzdálený), že stát se člověkem (koncept inkarnace – vtělení) by znamenalo ušpinit se (kompromitovalo by to Boží přirozenost). Pro muslimy je učení o vtělení Boha „širk“, což je v islámu hřích modlářství či polyteismu. Podobně antičtí gnostici odmítali koncept vtělení Boha, neboť pro ně byla veškerá hmota hříšná (špatná). Bůh by se tak poskvrnil, kdyby přijal lidské tělo.
Ne však v křesťanství! Zde vidíme naprostou jedinečnost křesťanské víry! Bůh je dokonale svatý a vyvýšený – přesahuje nás nevyčíslitelně! A přestože je v tomto smyslu vzdálený, je rovněž i velmi blízký. Více než si mnohdy uvědomujeme! Vzpomeňme na slova apoštola Pavla, která adresoval Athéňanům, když s nimi mluvil o Pánu. Mimo jiné hovořil o Boží blízkosti, když řekl: „a přece není od nikoho z nás daleko.“ (Sk 17,27). Spousta lidí přemýšlí o Bohu jako o takovém velikém člověku, možná nejsilnějším, nejchytřejším, přesto však omezeném! Bůh je ale neomezený, všemocný, vševědoucí, všudypřítomný a věčný!
A tento Bůh se stal člověkem! Nedošlo však k nějakému porušení Božství na úkor lidství (zde se Islám i gnosticismus mýlí). Jako křesťané věříme tomu, co teologové nazývají hypostatickou jednotou. A totiž, že Pán Ježíš v jedné osobě sdílí lidskou i Boží přirozenost, aniž by jedna narušovala druhou. Obě přirozenosti můžeme vidět v životě Pána Ježíše a na řadě míst v Písmu. Například v listu Filipským, kde Duch svatý nechal zapsat následující slova: „Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.“ (Fp 2,6–7).
Je zde ještě jedna zásadní věc, jež nám pomůže vrhnout ještě více světla na slávu Božího vtělení. Zamysleme se… Kdyby Bůh dal jen svou knihu – jako v islámu (a zde jsou rozdíly, do kterých není teď potřeba zabíhat), mohli bychom mluvit o tom, že zjevil svou vůli. Pán by v takovém případě zjevil svou vůli (co máme dělat, čemu věřit a jak žít). Bůh ale udělal mnohem více než toto: Zjevil světu zcela otevřeně a viditelně svojí osobu! Pán Ježíš je dokonalým obrazem svého Otce. Jeho život, služba, slova, činy – vydávají svědectví o Otci! Ukazují nám na to, kdo je Otec!
Apoštol zde ale mluví o „Slovu Života“, o Životě, který byl zjeven. Výraz Slovo života můžeme chápat jako Slovo, které dává život. Slovo, jež samo v sobě nese život! Když se nad tím zamyslíme, pak to znovu ukazuje na Božství Pána Ježíše. Neboť jen Bůh dává život a jen Bůh je zdrojem (zřídlem) veškerého Života. „V něm byl život a ten život byl světlem lidí.“ (J 1,4). Čteme v Janově evangeliu o Pánu Ježíši.
A i když Hospodin dává fyzický (dočasný) život, slova apoštola míří jinam. Dále čteme ve 2. verši: „my jsme jej viděli, svědčíme o něm a zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a nám byl zjeven.“ Obsah Janova poselství je slovo o věčném životě; Slovo, které dává věčný život!
Když se budete bavit s lidmi a zmíníte věčný život, pravděpodobně si všimnete, že jim budou cukat koutky úst. Pro moderní materialisty jsou podobná slova jen dětskou pohádkou. A to i přesto, že koncept věčného života existuje v řadě světových náboženství a je s námi od počátku civilizace. A není divu, neboť Boží Slovo říká, že Bůh dal člověku do srdce povědomí o věčnosti. V Kazatelovi proto čteme: „On vše činí přiměřeně v svůj čas, i věčnost dal v jejich srdce, jenže člověk nemůže postihnout skutky, jež uskutečňuje Bůh, od začátku až do konce.“ (Kaz 3,11 ČSP).
Pán Ježíš přišel, aby nám dal život věčný. Nepřišel jen, aby vylepšil náš život tady na zemi. Přinesl nám něco mnohem vzácnějšího! Slova apoštola Jana nás nakonec vedou znovu do evangelia, kde vidíme řadu textů, jež hovoří o životě. A rovněž zde spatřujeme některé Pánovy výroky, které začínají slovy: „Já jsem.“
Když Pán například rozmlouval s Izraelci, kteří žádali znamení a odkazovali na manu jako chléb z nebe, který, jejich slovy, jim měl dát Mojžíš, Pán Ježíš jim v průběhu rozhovoru odpovídá. Od 47. verše pak čteme: „Amen, amen, pravím vám, kdo věří, má život věčný. Já jsem chléb života. Vaši otcové jedli na poušti manu, a zemřeli. Toto je chléb, který sestupuje z nebe: kdo z něho jí, nezemře. Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z tohoto chleba, živ bude navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa.“ (J 6,47–51).
Ukazoval jim tak jasně na sebe (Chléb života – Chléb, který dává život) a svou zástupnou oběť na kříži: „A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa.“
Podobně hovoří Pán Ježíš dále v 10. kapitole, kdy o sobě mluví jako o Dveřích pro ovce a také jako o dobrém Pastýři, který pokládá svůj život za ovce. Říká nám: „Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu. Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a ničil. Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti. Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce.“ (J 10,9–11).
Pán Ježíš nám přinesl dar věčného života, neboť naším přirozeným cílem je smrt. Říká se, že v tomto světě jsou jen dvě věci jisté: Daně a smrt! Můžete mít nespravedlivé daně, nicméně Boží Slovo učí, že smrt je něco, co si přirozeně zasluhujeme. Smrt je mzdou hříšníků! Apoštol Pavel nás informuje v listě Římanům, že všichni lidé zhřešili (Ř 3,10–11). Všichni tedy zasluhují zemřít!
A to je právě ten důvod, proč se Bůh stal člověkem, proč dal svého jediného Syna… a proč nakonec Pán Ježíš musel zemřít! Aby svou krví (svým životem), zaplatil náš dluh vůči Bohu. A nám pak daroval věčný život! „Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (Ř 6,23 ČSP). Čteme v listu Římanům! A tento život nám apoštol Jan zvěstuje!
Pakliže jsme poznali svůj hřích a utekli hledat naději a odpuštění v Pánu Ježíši. Pakliže jsme skutečně uvěřili Bohu a přijali Pána Ježíše, potom toto zaslíbení platí pro nás! Pán Ježíš dal svůj vlastní život jako zástupnou oběť za naše četné hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, abychom vírou v Něj přijali milost, odpuštění, a měli věčný život ve společenství s naším Pánem.
A na nás všechny nyní směřují tyto životně důležité otázky: Věříme? Poznali jsme, že jsme před Bohem hříšní a nedostateční, a spolehli se na Pána Ježíše a jeho dokonalou oběť na kříži? Přijali jsme tak Slovo věčného Života?
Pakliže ne, neváhejte, nečekejte a ke Kristu pospíchejte! On je to Slovo Života. On je Ta Cesta, Pravda i Život! Nikdo nepřichází k Otci než skrze Něho! Písmo říká: „Vyznáš-li svými ústy Pána Ježíše a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš zachráněn.“ (Ř 10,9 ČSP).
Pojďme dále ke 3. a poslednímu bodu našeho kázání, který se nazývá: Společenství církve s Otcem a Synem
3. Společenství církve s Otcem a Synem
Ve 3. a 4. verši čteme: „Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste se spolu s námi podíleli na společenství, které máme s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem. To píšeme, aby naše radost byla úplná.“
V 1. bodě našeho kázání jsme se dozvěděli o původu Janova poselství: Fakt, že navazuje a naplňuje starozákonní texty Bible. Jan také hovořil z pozice očitého svědka, který žil s Ježíšem po mnoho let a byl mu ze všech učedníků nejblíže. Ve 2. bodě jsme poznali, že obsah Janova poselství je Slovo života, které nám přináší život věčný. A nyní se podíváme na důsledek nebo také způsob života věčného, který ovšem začíná již zde na zemi, a to v okamžiku, kdy člověk učiní pokání a uvěří v Pána Ježíše Krista!
Jan píše: „Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste se spolu s námi podíleli na společenství, které máme s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem.“ Ve Studijním překladu čteme: „Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste také vy měli společenství s námi. Naše společenství je s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem.“
I když je mezi studijním a ekumenickým překladem zjevný rozdíl s ohledem na společenství, smysl zůstává stejný. Jeho cíl zůstává stejný!
Když se mluví o společenství křesťanů, obvykle se totiž myslí nejprve na společenství mezi křesťany. To ale není hlavním předmětem Janova sdělení, i když je zde jistě obsaženo i toto společenství. Jan nás však na prvním místě nevede do samotného společenství s dalšími lidmi. Vede nás přímo k Bohu a říká nám jinými slovy: „Když přijmete Slovo života, pak budete mít spolu s námi společenství s Otcem a Synem!“
Církev není na prvním místě sociálním klubem. Křesťanství není na prvním místě o sociálních aktivitách. Církev, která se na prvním místě zaměřuje na to, aby uspokojila sociální potřeby lidí (aktivity pro rodiče, svobodné a děti), nedělá to, co má církev dělat na prvním místě… Když se nezdravě zaměřuje na sociální potřeby lidí, obvykle zanedbává jejich skutečné duchovní potřeby a uspokojuje ty tělesné…
Také existují různá moderní hnutí, která se v angličtině označují jako „emergent churches“ (doslova: vznikající církve), které kladou extrémní důraz na modernost, relevantnost a jakékoliv jiné než duchovní potřeby lidí. Apoštol Jan ale neláká své posluchače na vizuální zážitek, ani na sportovní aktivity, dokonce ani na zábavné letní tábory! Nedělá průzkum, aby zjistil, co lidé chtějí, a tak jim to mohl nabídnout! Ne! Na prvním místě říká: „abyste se spolu s námi podíleli na společenství, které máme s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem!“
Vede nás do společenství s naším Bohem. Tam je Janův důraz především! „Věrný je Bůh, který vás povolal do společenství se svým Synem, naším Pánem Ježíšem Kristem.“ (1K 1,9). Oznamuje nám Boží Slovo v 1. listu Korintským. Položme si ruce na srdce: Uvědomujeme si dostatečně, že máme jako křesťané, jako Boží děti, společenství s Otcem a Synem? Že nás Bůh fakticky povolal do tohoto společenství?
Společenství mezi křesťany je jistě důležité, do shromáždění máme ale na prvním místě chodit s ohledem na naše společenství s Bohem! Kolik lidí chodí každou neděli do kostelů, ale co je týden dlouhý, tak si na Boha nevzpomenou! Je toto projev zdravé víry? Není!
Křesťanství je v prvé řádě o vztahu s Bohem a jeho sdílení s dalšími bratry a sestrami. Jako církev se shromažďujeme společně s tímto nejvyšším cílem: Neboť milujeme Boha. Chceme jej poznávat a uctívat. Chceme žít společně (jako Boží děti) ve společenství s Bohem a chceme žít věrně!
Slova apoštola Jana o společenství jsou ovšem také naplněním něčeho dalšího – zaslíbené Nové smlouvy! Připomeňme si, co Hospodin zaslíbil prostřednictvím proroka Jeremiáše: „Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: ‚Poznávejte Hospodina!‘ Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův. Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat.“ (Jr 31,33–34).
Poznávání Boha, o kterém zde čteme, je způsobem věčného života. Je i způsobem našeho křesťanského života zde na zemi. Nejsou to ale jen oddělené momenty v našem životě (jako například ranní modlitba, odpolední čtení Božího slova…), přestože i ony jsou zcela zásadní a nenahraditelné, je to celý náš život! Všechno, co děláme, máme dělat s ohledem na Pána. „A všechno, cokoli činíte slovem nebo skutkem, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu [a] Otci.“ (Ko 3,17 ČSP). Píše apoštol Pavel v listu Koloským. Bůh je tak stálým Společníkem naší poutě v této cizině na zemi…
„A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.“ (J 17,3). To jsou slova Pána Ježíše, jež řekl během své velekněžské modlitby v 17. kapitole Janova evangelia, která dále potvrzují, co jsme si doposud řekli…
Ten samý Bůh, který od věčnosti existuje v jednotě tří osob: Otce, Syna a Ducha svatého, nás povolal do společenství, nás hříšné potomky Adama, co byli na cestě do zatracení. Učinil z nás, Božích nepřátel, Boží děti! To je něco, co v nás musí stále vzbuzovat mocný údiv! To je něco, co v nás musí probouzet i obrovskou radost!
Apoštol Jan ve 4. verši proto dodává: „To píšeme, aby naše radost byla úplná.“
„Aby naše radost byla úplná!“ Když si člověk uvědomí, co v Kristu získal, jaké obrovské bohatství obdržel, nemůže to vést k ničemu jinému než k radosti! Apoštol dokonce používá výrazu úplné radosti. Můžeme si představit po okraj plný pohár – taková by měla být naše radost!
Pán Ježíš také hovořil o plnosti své radosti, kterou nám (jeho učedníkům) zanechal. V Pánově velekněžské modlitbě, kde jsme před momentem četli 3. verš, spatřujeme dále ve 13. verši tato slova: „Nyní jdu k tobě, ale toto mluvím ještě na světě, aby v sobě měli plnost mé radosti.“ (J 17,13).
Zde spatřujeme dvě důležité věci: Za prvé, radost je něco, za co se Pán modlil, abychom jako křesťané měli. A Bůh Otec neodmítne žádnou žádost svého milovaného Syna.
Za druhé, je to Jeho vlastní radost, jež nám zanechal! Zdroj naší radosti (její původ) vychází přímo z Boha! Neboli: Bůh je ten, kdo působí tuto radost…
Nejde tedy o nějakou tělesnou radost, jakou zná tento svět. Nejde o radost z peněz, majetku, úspěchu; ani o rozpustilé radovánky, radost, kterou má člověk ze sledování komedií, a ani radost z toho, když se mému nepříteli nedaří! Této tělesné radosti má svět určitě více než my křesťané. O radosti, o které zde čteme (o níž píše i Jan), nemá tento svět ani ponětí! Tuto radost dává totiž jen Bůh!
Přesto nemusí být automatická. Proto Jan píše tato slova: „To píšeme, aby…“ Znamená to, že radost vyplývá z poznání předchozího sdělení.
Co je tedy zdrojem křesťanské radosti? Bůh! Poznání Boha a společenství s Bohem!
Křesťanská radost je i silou, kterou Boží děti čerpají jako vodu ze studny v těžké časy. Dává sílu stát, když se svět kolem hroutí. V časech pronásledování, zkoušek, soužení, je radost z Hospodina naší jedinou záchranou! Vzpomeňme si na slova Nehemjáše, kterými uklidňoval zarmoucené Izraelity, kteří plakali při poslechu slov z Božího zákona, neboť si uvědomili, jak se jako národ prohřešili vůči Hospodinu. Nehemjáš je povzbuzoval těmito slovy: „Jděte, jezte tučná jídla, pijte sladké nápoje a posílejte podíly těm, kteří nic nemají, protože tento den je svatý našemu Pánu. Netrapte se, protože radost z Hospodina bude vaší silou.“ (Neh 8,10 ČSP).
Ve světě, který se mění před našima očima, musíme zakoušet více radosti z Hospodina! Když přicházejí zkoušky, svět okolo se topí v bezpráví, není úkolem křesťana reptat na internetu! Pokud tak činí, už prohrál… Přišel o pokoj a radost! Musí však nacházet sílu v blízkosti svého Boha, aby mohl zůstat tím, čím má ve skutečnosti být: Nositelem pokoje, světlem na hoře, solí této země!
Jinak velmi brzy splyne se světem, ochladne jeho láska a bude nakonec dělat to, proti čemu na začátku bojoval… „A protože vzroste bezzákonnost, ochladne láska mnohých.“ (Mt 24,12). Varuje nás Pán v Matoušově evangeliu.
A na nás směřují důležité závěrečné otázky: Je i pro nás Hospodin zdrojem naší radosti? Nacházíme v Něm sílu, když se svět kolem hroutí nebo hledáme komfort v tom, co se hroutí?
Je důležité, jak si odpovíme…
Apoštol Jan nás v prvních čtyřech verších seznámil s původem svého poselství. To stojí na pevném základu písma a také na svědectví Jana jako očitého svědka. Sdělil nám i jeho obsah: Věčný život, který byl u Otce a nám byl zjeven v osobě Pána Ježíše Krista. Vírou v Pána Ježíše přijímáme dar věčného života a také se stáváme součástí společenství církve s Otcem i Synem. To vše je pak zdrojem naší radosti!
Na závěr dnešního kázání si přečteme krásná slova o radosti ze 4. žalmu: „Dáváš do mého srdce větší radost, než když mají mnoho obilí i vína! V pokoji budu uléhat i spát. Hospodine, ty sám mi připravuješ bezpečné bydlení.“ (Ž 4,8–9).
Amen.
