Známý citát jednoho z nejlepších spisovatelů všech dob, Fjodora M. Dostojevského, je také nevyřčeným krédem moderního „bezbřehého“ liberalismu.
Žijeme ve státě, který patří k nejvíce ateistickým zemím na světě (dle jedněch statistik jsme na 4. místě se 76 %, po Švédsku, Japonsku a Číně), a i když je Česko celkem bezpečnou kotvinou (bez válek, velkých společenských konfliktů), býváme také řazeni mezi první příčky, co se týká užívání si neřestí alkoholu, drog a prostitutek. Není se čím chlubit!
Co je ale ten „bezbřehý“ liberalismus? Jako ilustraci si můžeme představit vodu, jež pokrývá veškerý povrch země – nemá zkrátka konce! A nejsou-li ovšem hranice, není začátek, není konec, není start ani cíl; jen nekonečné burácení vod!
A na takovém rozbouřeném moři je unášena vratká bárka naší civilizace, jenž má na přídi veliká písmena: POKROK! Za sebou vláče kotvu, jež se nemá za co zachytnout a na lodi je kapitán bez kompasu a s páskou přes obě oči, který stále dokolečka opakuje: „Svět se vyvíjí! Pokrok nezastavíš!“
Nemáme-li cíl, jsme jako loď bez kotvy na rozbouřeném moři, která pluje všemi směry a zároveň nikam. Stála změna bez cíle – bez kompasu a schopnosti se orientovat, kde se nachází cíl naší plavby! Takový je stav naší civilizace!
Řada lidí říká stejné věci jako i onen kapitán, když komentují například otázku potratů nebo adopce dětí homosexuálními páry: „Je to posun, pokrok,“ avšak my se musíme nutně ptát: „Posun kam? Pokrok? Kde je výchozí bod a cíl? Co je standardem pro určování dobra?“
Otázky jako tyto vyvolají obvykle tupé a nechápavé pohledy. Bohužel, je to tak, lidé nepřemýšlejí! A to se často považují za nejvyspělejší a nejvzdělanější generaci historie – se všemi technologiemi, moderní medicínou a vědomostmi. Přitom ale ztratili zájem a schopnost klást základní existenciální otázky: „Kdo jsem? Odkud pocházím? A kam jdu?“
Stále častěji si všímám tohoto fenoménu: Lidé se odnaučili kriticky přemýšlet. Od jedné studentky vysoké školy v Praze jsem slyšel, že jejich profesoři lépe hodnotí eseje, pakliže obsahují, byť i třeba nepravdivé, přesto však nějaké osobní hodnocení. Studenti totiž obvykle jen formulují fakta, neumí ovšem danou věc zhodnotit z vlastní perspektivy. Jak by také mohli, když jsou jako loď, jenž je unášena na rozbouřené vodě, kdoví kam?
Proto Boží Slovo – věčné Slovo pravdy, které přesahuje věky, kultury a civilizace, varovně komentuje: „Neposouvej dávné mezníky, které postavili tvoji otcové.“ (Př. 22:28). Jedna věta, v češtině 7. slov, které však řeknou více než mnohé knihy.
„Neposouvej dávné mezníky!“ Tak zní varování nejen naší, ale všem civilizacím. Civilizace je jako mohutná stavba, která má své základy. Každá generace pak posune základy o kousek doleva, a další generace si myslí, že její současný stav je standard, a posune jej zase o kousek doleva, až nakonec základy zmizí úplně. Co se stane s budovou, jejíž základy byly porušeny, nemusím dále dramaticky popisovat!
K danému verši můžeme snad ještě připojit parafrází z Nového zákona: Dům postavený na písku neobstojí při příchodu bouře! Civilizace, která odmítá realitu – svého Stvořitele, Krále, Soudce a Vykupitele, staví základy na písku!
Je důležité žít v realitě. Je důležité bránit, co je pravdivé, spravedlivé a svaté. Nejsme-li schopni odpovědět na základní otázky našeho bytí, žijeme v sebeklamu. Nevíme-li kdo jsme, odkud pocházíme a jaký je cíl naší cesty, jsme předurčeni bloudit.
„Svět se vyvíjí,“ je prázdnou frází moderní anti-intelektuální doby. Nikdo nám neřekne odkud a kam – víme jen, že se mění. Je dobré to, co bylo předtím? Je lepší to, co je nyní? Podle čeho rozsoudíme? Není-li objektivní standard dobra, jsme ztraceni v bludu! A také se řítíme do záhuby, i když to sami nevidíme…
A to je to, co vám zůstane, když ve svých srdcích zakopáte Boha. Přijdete o jediné racionální vysvětlení našeho původu a také ztratíte kotvu, která nám pomůže držet se toho dobrého. Není-li Bůh, není standard dobra, není smysl naší existence, a je – dle slov Dostojevského, všechno dovoleno!
Všechno je dobré a zároveň je všechno zlé, neboť není v zásadě nic jako dobro nebo zlo (objektivně). Obojí jsou arbitrární kategorie, jenž nevypovídají nic o chladné a neutrální realitě. Nihilismus je pak jedinou volbou – a na něm vybudovaný dobrovolný sebeklam existencialismu jako virtuální reality, aneb: Budeme si vytvářet vlastní vizi světa, který ale existuje jen v našich myslích – nikoliv v realitě!
Každý člověk je pak svým vlastním bohem a určuje, co je dobré a co zlé. Debata je pak válkou mezi bohy o finální podobou reality, která ovšem není reálná.
Reálné je totiž pouze to, co Bůh ustanovil svým stvořitelským aktem. A trvalé je jen to, co je vykonáno v Kristu!
Je proto nanejvýš potřebné probouzet lidi okolo nás. Klást zakázané otázky! Nutit je přemýšlet, modlit se za ně – zpochybňovat jejich předpoklady o světě! Jeden ze základních problémů zůstává to, že lidé skutečně nepřemýšlejí, ale jsou jen hlasitými reproduktory floskulí, které se ozývají tam a zpátky – od jednoho konce k druhému, v prázdné jeskyni naší bezbožné kultury!
Naše země je ztracená – lidé jsou ztracení a zoufale potřebují svého Vykupitele!
Bůh je – a není zticha! On stvořil svět z ničeho (ex-nihilo) a tím mu i určil jeho význam. Onje měřítkem všech věcí! Jak nám říká i žalmista: „Neboť u tebe je pramen života; díky tvému světlu vidíme světlo.“ (Žalmy 36:10). Bez apelu k Hospodinu nelze vysvětlit svět a zůstane z něj jen prázdná skořápka a beznaděj!
Každý křesťan je tak povolán, aby byl světlem a solí ve svém okolí. Každý křesťan může mít pozitivní vliv na svět okolo sebe. Je potřeba ale, aby věděl Komu uvěřil a Boží Slovo měl hluboko ve svém srdci jako kompas, jenž mu ukazuje správný směr!
Můžeme se jen modlit: Kéž se Bůh smiluje a lidé v naší zemi znovu objeví tu Kotvu – opráší tu starou Knihu knih, pokoří se před Bohem a přijmou svého Vykupitele, Pána Ježíše Krista!
Ať se jednou můžeme chlubit těmito slovy: „Blahoslavený je národ, jehož Bohem je Hospodin; lid, který si vyvolil za dědictví.“ (Žalm 33:12).
