I když se ti největší odpůrci křesťanství, co bojovali proti církvi, snažili, jak mohli, nikdo z nich jí nezničil. Nikomu se nikdy nepodařilo udusit to, co začalo před více jak 2000 lety v Nazaretě, malém městě v Izraeli. A že se o to mnozí snažili! A stále snaží…
A i když dnes existuje mnoho skeptiků, jenž považují Bibli za knihu mýtů a legend, a nejraději by jí viděli někde v zaprášené části muzea, přesto však, nemohou racionálně polemizovat s realitou, že Ježíš je nejvlivnější osobností lidské historie!
Jeden z nich, H. G. Wells, zásadní spisovatel 19. století a jeden ze zakladatelů moderního sci-fi, řekl tato slova: „Jsem historik, nikoliv věřící, ale musím vyznat jako historik, že tento chudý kazatel z Nazaretu, je jednoznačně středem historie. Ježíš Kristus je s přehledem nejdominantnější postavou historie.“
Pan Wells je jeden z mnoha lidí – jinak nevěřících, kteří nemohli ignorovat monumentální rýhu, kterou do naší historie vyryl tento Ježíš!
Bible je také nejprodávanější knihou všech dob! A jde o nejzachovalejší dílo antiky – s více jak 5800 rukopisy nového zákona. To je například více kopií než toho, co máme zachované od Platóna, Aristotela, Homéra a dalších 12 autorů antiky dohromady!
To jsou mimořádná čísla! Lidé zkrátka jsou zas a znovu neodolatelně přitahováni, aby poznávali, kdo je tento „chudý kazatel“ z Nazareta!
A kromě toho se osobu Ježíše Krista snaží přivlastnit řada dalších náboženství (mezi nimi Islám, ale i New age směry). Nezaujatý pozorovatel by se již mohl začít ptát: Proč? Co je na tomto Ježíšovi tak jiného, že se takovým způsobem zapsal do naší historie? Co na něm jen je, že si získal tolik pozornosti?
Přátelé, čtenáři, usaďte se a pozorně vnímejte následující slova!
„Protože nikdo niky nemluvil, jako mluví tento člověk.“ (Jan 7:46).
Tak znějí slova chrámové stráže, jež čteme v Janově evangeliu a jsou odpovědí na otázky, které jsme položili!
Dokonce i nevěřící strážci byli tak zaskočeni tímto Ježíšem a způsobem, jakým hovořil: Jako někdo, kdo má autoritu od Boha! Něco podobného pak vidíme i v závěru jeho mocného kázání na hoře, kde čteme tato nanejvýš impozantní slova: „A stalo se, že když Ježíš dokončil tato slova, byly zástupy ohromeny jeho učením, neboť je učil jako ten, kdo má pravomoc, a ne jako [jejich] učitelé Zákona.“ (Mt. 7:28-29).
V tom jak Ježíš promlouvá je něco mimořádného. Nemluvil jako učitelé zákona (tehdejší náboženská elita), ale v jeho slovech bylo cosi zvláštního, co mělo moc zastavit člověka a nechat jej jen udiveně hledět…
V historii máme řadu různých osobností a filozofů, kteří ovlivnili tok dějin. Mnozí hovořili o podstatě jsoucna a vytvářeli velmi abstraktní filozofické systémy, jenž se snažily vysvětlit svět.
Milétští filozofové se upínali ke 4. elementům (vodě, ohni, zemi a větru) jako základním stavebním kamenům světa a hledali ten fundamentální; atomisté byli materialisté a chápali svět jako složený z malých nedělitelných celků (atomů); sofisté odmítali objektivní pravdu, oddávali se řečnictví a podobali se moderním relativistům. Jeden z nich, Protágoras, řekl výrok, jenž je i takovým humanistickým krédem: „Člověk je měřítkem všech věcí.“
Mohli bychom pokračovat dál k Platónovi, Aristotelovi, Plotínovi, Stoikům, atd… a zjistili bychom nakonec, že historie filozofie je jen dalším svědectvím o ztracenosti člověka. Především ale můžeme říct vedle všech filozofů právě toto: Nikdo z nich nehovořil jako tento Ježíš!
Mnozí hovořili o pravdě, životě a cestě abstraktně, avšak nikdo z nich neřekl: „Já jsem ta Cesta, Pravda i Život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (Jan 14:6).
Mnozí hovořili o životě a smrti, ale nikdo nenabídl žádné vysvětlení a už vůbec ne vykoupení ze smrti. Ježíš ale řekl: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude žít.“ (Jan 11:25),
Mnozí hovořili o Bohu jako nezapříčiněné příčině (Aristotéles), ale nikdo z nich nenazýval Boha svým Otcem! A už vůbec se s ním neztotožňoval tak, že by řekl: „Kdo viděl mne, viděl Otce.“ (Jan 14:9). A nebo: „Já a Otec jsme jedno.“ (Jan 10:30). Což byl také důvod, proč ho Židé chtěli zabít!
Zatímco filozofie je elitářskou disciplínou a uzamčenou truhlou pro běžného člověka, Ježíš hovoří ke každému člověku: K malým i velkým, bohatým i chudým, moudrým i prostým. Mluví o tom, čemu rozumí každý z nás. O životě, smrti, spravedlnosti, vině a odpuštění! A zve každého, aby vykročil na tu cestu, na které, podle proroka Izajáše, ani hlupák nezabloudí (Iz. 35:8)!
Nenabízí především nový světonázor, ale smíření s Bohem a věčný život. Přesto však Bible předkládá naprosto unikátní světonázor, který unikl moudrým tohoto světa. Žádný jiný filozofický či náboženský systém nepřišel například s konceptem stvoření z ničeho (ex-nihilo). Pro řeckou filozofii i východní mystiku je hmota věčná.
Biblický Bůh je jak absolutní i osobní; všechny ostatní pohanské koncepty postrádají jedno nebo druhé. Žádný náboženský systém nemá nic, co se skutečně podobá biblickému konceptu Boží svrchovanosti!
Žádný jiný systém nezná nic jako biblický popis historie: Stvoření, pád, vykoupení skrze zástupnou oběť Ježíše Krista na kříži! Liberálové se odjakživa snažili obvinit Bibli z plagiátorství, ale v tomto úkolu naprosto selhali…
A nikdo nedokázal smazat právě ani onu jedinečnost tohoto Ježíše z Nazareta! Kdy kdo kde v historii přišel a řekl, že o něm psali lidé od počátku lidstva a kdy kdo kde v historii považoval sebe sama jako výklad předešlých knih daného náboženství? Ježíš odpověděl vzdorujícím farizejcům tato dech beroucí slova: „Kdybyste totiž věřili Mojžíšovi, věřili byste mně, protože on psal o mně. Nevěříte-li jeho zápisům, jak uvěříte mým výrokům?“ (Jan 5:46-47).
Ač mnozí lidé v historii mluvili o spravedlnosti, nikdo z nich se ani prstem nedotkl spravedlnosti, o které hovořil Ježíš. Až to vedlo jeho učedníky k zoufalé otázce: „Kdo tedy může být zachráněn?“ (Mt. 19:25). A Ježíš bez váhání odpověděl: „U lidí je to nemožné, ale u Boha je možné všechno.“ (Mt. 19:26).
Nezáleží jen na tom, co děláme, ale i na tom, jací jsme uvnitř – v našich srdcích. A tento Ježíš opravdu neučil, že člověk je v jádru dobrý jako mnozí filozofové a potřebuje jen přijmout správné vzdělání – správnou filozofii. Kdepak!
Učil ale, že člověk je hříšný a jeho srdce zkažené, a musí se stát něco mimořádného, co lze svou jedinečností připodobnit jen k zázraku narození. Křesťanem se nelze stát jen tak, že prostě přijmeme nový světonázor tak jako u lidských náboženství a filozofií. Ne!: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a Ducha, nemůže vstoupit do Božího království.“ (Jan 3:5). Tak promluvil Ježíš k farizeji, který jej přišel uprostřed noci navštívit. Vstupenkou do Božího království je tak nové duchovní narození, které pak, i jako u čerstvě narozeného dítěte, vede k duchovnímu „nadechnutí“ – víře!
Nepřišel také proto, aby se stal jen dalším učitelem nebo vzorem hodným k následování jako mnozí učitelé a filozofové, přestože jím také byl. Přišel především jako největší dar padlému hříšnému lidstvu od Boha Otce, aby vyřešil základní a současně největší problém člověka: Jeho hřích!
Hřích je svévole (1 Janův 3:4). Jde o lidský vzdor vůči svatému Hospodinu zástupů! Bible učí, že všichni lidé zhřešili a postrádají Boží slávu (Řím. 3:23). Hřích stojí mezi Bohem a člověkem jako nekonečná propast a probouzí spravedlivý Boží hněv!
Posláním Ježíše nebyla morální reforma člověka. Ale přišel, aby vyřešil lidský problém svou smrtí. Ano – přišel proto, aby zemřel, a tak vyřešil problém lidského hříchu!
Bible totiž učí, že mzdou hříchu je smrt (Řím. 6:23). Smrt Ježíše ale nebyla obyčejnou smrtí, nýbrž jedinečnou zástupnou obětí!
Nejvyšším projevem Boží lásky k padlému lidstvu je to, že Bůh dal svého jediného Syna, aby svůj dokonalý život, neboť nikdy nezhřešil (na rozdíl od nás), dal jako výkupné za hříšníky a zemřel na jejich místě – avšak narozdíl od Platóna, Aristotéla, Plotínuse, Budhy, Mohameda, a celé myriády moudrých tohoto světa, kteří zemřeli a zůstali mrtví (jako každý člověk), zemřel, ale… po třech dnech vstal z mrtvých!
Nikdo nikdy nemluvil jako tento Ježíš, který dopředu promluvil o své smrti a následném vzkříšení, když řekl: „Syn člověka má být vydán do rukou lidí; zabijí ho, ale třetí den bude vzkříšen.“ (Mt. 17:22-23).
A také, pro překvapení všech, i těch, co neměli být překvapeni, zopakoval anděl vystrašeným ženám, co se přišly podívat na hrob tohoto Ježíše, tuto monumentální pravdu: „Není zde, neboť byl vzkříšen, jak řekl.“ (Mt. 28:6).
Pro nás ostatní zůstává jediné: Jak zareagujeme na slova tohoto Ježíše? Vezmeme jej za Jeho slovo? Budeme mu věřit? Spolehneme se na Něj? Nebo z něj učiníme lháře?
Není nic důležitějšího než právě tento moment: Co uděláme s tím, co jsme slyšeli?
Nechme si poradit od Pána pánů a Krále králů, který byl mrtvý, a hle, žije na věky věků! Co nám říká? Abychom byli moudří a přemýšleli… vážili cíl naší cesty…
Říká nám: „Vždyť co člověku prospěje, získá-li celý svět, ale uškodí své duši? Anebo co dá člověk výměnou za svou duši?“ (Mt. 16:26).
Mluví k nám jako nikdo jiný a vede nás k sobě – té pravé Cestě, Pravdě i životu. Poslouchejme dobře a čiňme pokání…
„Já jsem ta Cesta, Pravda i Život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (Jan 14:6).
