Jak evoluční teorie ovládá mysl lidí

Je důležité, čemu věříme o světě. Naše základní předpoklady o realitě determinují naše jednání. Když budeme například věřit, že jsme pronásledovaní, budeme se i přirozeně ohlížet okolo sebe, zdali není poblíž někdo podezřelý – nějaký agent zlých mocností! Zkrátka a jednoduše: Budeme svět okolo nás interpretovat v souladu s tím, čemu věříme!

Člověk nevisí kdesi ve vzduchoprázdnu, ale stojí dole na zemi. A ta země je metaforou pro to, jak se dívá na svět a čemu věří o světě. Což určuje dále, jaký bude jeho hodnotový žebříček. Světonázor je jako občanství. Je s námi pevně svázáno a vždy budeme vystupovat jako občané té a té země. Nikdy však nebudeme občané země nikoho. Protože: Nikdo není neutrální a každý něčemu věří!

A to je zásadní poznání! Každý člověk je nakonec z vélké části věřící. Veškeré naše vědomosti jsou formovány mnohdy latentními předpoklady o světě, jež ale dále neověřujeme – přijímáme je jako nutně pravdivé. Jsou to základní pilíře našeho světonázoru, které drží celou stavbu pohromadě! Náš světonázor je pak právě jako ten občanský průkaz nebo cestovní: Ukazuje světu, odkud pocházíme, a kam máme namířeno!

Jaký je ale příklad toho, co denně většina lidí považuje za axiomaticky pravdivé? Třeba právě důvěryhodnost lidského rozumu. Můžeme s jistotou vědět, že naše myšlenky reflektují správně svět okolo nás? Přijímáme to jako samozřejmé, ale lze to nějak dokázat?

Racionalista René Descartes začal takhle pochybovat o všem, co viděl okolo sebe a co přijímal za samozřejmé. Chtěl dojít k poznání, které by bylo naprosto jisté a nešlo by nijak zpochybnit. Nakonec zjistil, že nemůže zpochybnit pouze jednu věc. A totiž, že pochybuje. Protože i kdyby pochyboval, že pochybuje, pak nakonec by, světe div se, pochyboval! A pokud pochybuje, znamená to také, že přemýšlí. Odtud vznikl známý racionalistický slogan: „Myslím, tedy jsem.“

René Descartes patřil ještě k filozofům, kteří věřili v existenci Boha. Kdo věří v křesťanského Boha může nakonec obhájit i validitu lidského rozumu, neboť z biblického pohledu lidský rozum odvozuje svou důvěryhodnost od Boha, který jej dal člověku. Kruh se uzavírá!

Historie filozofie je ale historií autonomního uvažování o světě (v nezávislosti na Božím zjevení) a je také určitým dokladem selhání lidského rozumu. Proto je tolik škol a různých směrů. Od novodobé filozofie racionalismu, empirismu, kde lidé přijímali existenci Boha (i když u něj nezačínali ve svých myšlenkách, a proto byli intelektuálně ztraceni), až nakonec k nihilismu a současnějším existencialistům, kteří vytvářejí vlastní smysl reality jako bohové!

Všechny myšlenky, ale mají své dopady na jednání lidí. A jednání lidí ve velikém shluku formuje kulturu okolo nás. Když se například bavíte s přáteli o tom, jak bychom měli přistoupit ke koronavirové krizi, vyplouvá nevyhnutelně na povrch světonázor druhých lidí. Bohužel ale, vzhledem k tomu, že žijeme, dle mého názoru, v nejvíce anti-intelektuální době v historii, lidé v podstatě vůbec nepřemýšlí nad tím, čemu vlastně věří o světě. A to je velmi nebezpečné!

Poněvadž lidé, kteří ani nepřemýšlejí nad tím, čemu věří, se stávají jen reproduktory určitých ideologií. Jak se říká: Užiteční idioti! A právě, co dnes můžeme velmi dobře pozorovat, je to, jak se evoluční světonázor promítá do myšlení a jednání lidí…

Vězměme si jen přístup k životu. Křesťané věří, že všichni lidé jsou stvořeni k Božímu obrazu a lidský život začíná početím. A proto jsou historicky proti potratům, neboť jde o vědomé zničení lidského života, a tedy i o vraždu. Evoluční světonázor má však mýtický pohled na původ člověka: Člověk je jen součástí dlouhého řetězce vývoje života na zemi. A je tedy svou podstatou zvířetem.

Je pak opravdu fascinující sledovat tu dichotomii (rozpor, protiklad) moderního evolucionisty. Na jednu stranu je podle něj člověk jen zvířetem, přitom ovšem považuje zabíjení zvířat za morální (i když určitá moderní hnutí již berou evoluční světonázor do větších logických důsledků a bojují za práva zvířat podobně jako křesťané za práva nenarozených dětí), přesto však zase hodnotí vraždu jiného člověka jako nemorální počin. Paranoia!

Už jsem slyšel lidi na jednu stranu říkat, že z evolučního pohledu je člověk jen zvíře, ale pak – po chvíli, když si nedávali pozor, náhle řekli k údivu pozorných posluchačů, že není zvíře. Ach, ta dichotomie! Důsledek toho, že hříšný člověk žije v sebezapření. Důsledek toho, že zapírá svého Stvořitele!

Podobně se moderní člověk, co přijal (údajnou) vědu evoluční teorie a ohání se vědou jako mečem svého rozumu, se vědy však snadno vzdává právě, pokud jde o potraty. Protože z vědeckého pohledu není o čem mluvit. Je zde zcela jedinečné dna, nikoliv matky (takže nejde o její tělo), ale nového – jakého? – lidského života! Podobně aktivistky bojující za práva žen zabíjet své děti, když si nedávají pozor, můžete si všimnout, že nemluví o jakémsi lidství zbaveném plodu (fetusu), ale právě jako o dítěti. Ukazují, že jejich pánem není jejich rozum, ale hřích. Nemorálnost!

Je to ale právě evoluční teorie, která umožnila ukrást člověku jeho lidství. A dává mu více než cokoliv jiného prostor hřešit vůči svému Stvořiteli a Soudci. Ač to současně popírá, říká mu však zcela jasně: Bůh není, všechno je dovoleno! Lidé dnes nevědí, co je muž nebo žena. V podstatě zavřeli oči i před vědou, kterou tak uctívali, a náhle potřebují jakousi novou metafyzickou identitu, jenž ale nevychází z jejich biologické přirozenosti (jejich skutečného pohlaví)! A proto se tolik hovoří o genderové identitě!

Myšlenky mají své důsledky. Formují a ničí civilizace! Ta naše prožívá dekadentní věk zla (vládu temnoty). Právě i kvůli evoluční pavědě…

Evoluční paradigma je úrodnou půdou pro řadu neřestí jako je třeba i rasismus. Je to přirozené, když věříte v koncept vývoje druhů. I Charles Darwin byl rasista, což to vyplývá z řady jeho myšlenek a citátů. Evoluční teorie byla také silou jež dávala podklad nejen nacistickému Německu, ale právě i marxistickému východu. Ateisté to vědí, vidí zde tu souvislost, a proto hlasitě křičí, když někdo tyto věci spojuje dohromady. To jsou ale zjevná fakta s nimiž nelze racionálně polemizovat.

Evoluční teorie říká dětem ve škole, že jsou bezvýznamní. Říká jim, že život je důsledkem neosobních spontánních sil. Dopad je zjevný ve všech oblastech společnosti: Především morálce! Lidé nemající smysl existence obvykle inklinují k hédonistickému životnímu stylu. Aneb: „jezme a pijme, neboť zítra zemřeme!“ (1 Kor. 15:32).

Koronavirová krize ukázala na další paradox. Tentokrát v žebříčku hodnot! Totiž takové křesťanství, i když si velmi cenní života, život jako takový není nejvyšší hodnotou. Křesťanství říká, že existují jiné – vyšší hodnoty, za které stojí i třeba položit svůj život. A proto také křesťané v historii umírali za pravdu svého vyznání, z lásky pro druhé, jenž se třeba snažili zachránit, atd. Nakonec jejich vzorem je Pán Ježíš, jenž obětoval svůj dokonale svatý život za hříšníky, aby oni mohli být smířeni s Bohem a mít život věčný (každý, kdo uvěří v Ježíše Krista).

Zatímco evoluční světonázor, byť nedokáže najít objektivní význam pro život (a neumí ho ocenit), paradoxně dává lidský život tak vysoko, že se nebojí například obětovat svobodu, právo a spravedlnost. Přežití je totiž z evolučního pohledu nejvyšším cílem, ať už je cena jakákoliv! Vidíme to okolo nás, jak lidé hrají hru o přežití, ale přitom vůbec nežijí.

Smrt je ale z křesťanského pohledu nejen přerušení fyzického života, ale i oddělení se od Boha. A nebo můžeme říct, že jde o přerušení vztahu s Bohem. Smrt může být, v širším slova smyslu, nakonec i ztráta normálního žití. Můžeme proto i říct, že to, co je v evolučním paradigmatu životem (boj o přežití), je z křesťanského pohledu v jistém slova smyslu smrtí (otroctvím). Pán Ježíš osvobodil ty, „kteří byli strachem ze smrti drženi po celý život v otroctví. “ (Žd. 2:15). Říká Bible.

Svoboda má z křesťanského pohledu rovněž obrovský význam. Svoboda od hříchu, Božího soudu, smrti je nakonec zaslíbením evangelia. A proto křesťané v historii podporovali svobodu. Zatímco ateistické systémy mají tendenci sklouznout do nějaké formy autoritářství, kde místo Boha zaujme stát a člověk. Můžeme to sledovat moc dobře okolo sebe.

Evoluční teorie stojí na předpokladu, že řád může vzniknout spontánně a neřízeně. Je to arbitrární a kontraintuitivní tvrzení, které v praxi vede tam, kam by dospěl i svět pod (ne)vládou evolučních principů: Do chaosu! Evoluční procesy nemají své konkrétní cíle, a proto svět tak, jak je, mohl být klidně jinak (a nebylo by to špatně). Místo 2 pohlaví mohlo být 5 pohlaví a nebylo by to špatně – co pak brání člověku, aby do tohoto procesu vstoupil a předefinoval si realitu a svět podle svých představ? Zde se rodí morální relativismus a hodnotový nihilismus.

Co je pak krása? Co je umění? Co je láska? Z evolučního pohledu jsou tyto transcendentní hodnoty redukovány na zemskou, fyzickou, chemickou či zvířecí úroveň. V umění (zvláště filmu) pak přirozeně dochází k prosazování toho zvířecího (násilí a sex – přežití nejsilnějšího, zvířecí agresivita, rozmnožování a rozkoš). Tam, kde se tak neděje, je to proto, že dané umění žije buď ze vzpomínek minulosti a nebo si vypůjčuje z křesťanského světonázoru jeho ctnosti.

A nebo pak absolutně nesmyslné a „náhodně vygenerované“ kresby (čmáranice), které objektivně nemají žádnou formu – neodráží nic objektivního a krásného (nic takového totiž není, pokud není Bůh), ale autor si myslí, že té náhodné čmáranici nebo exponátu může vdechnout duši. A proto u moderního umění nepotřebujete mít takřka žádný talent. I toto souvisí s evolučním světonázorem.

Protože implikací evoluce je: Není Bůh, není smysl života, není krásno, není pravda – jen kosmické šumění a chemické bublání. Chaos! Hle – náš dnešní „pokrokový“ svět! Závěr evolučního paradigmatu.

A tak máme nakonec jen dvě cesty: Kristus nebo Chaos! Život nebo smrt! Pravda nebo lež! Víra nebo beznaděj! Kristus dává věčný život a vykupuje člověka i z beznaděje nihilismu a existencialismu. Vykupuje morálně ztracené, zrovna tak jako intelektuálně ztracené. „On je přede vším a všechno v něm spočívá (pozn. drží pohromadě).“ (Kol. 1:17). A také: V Něm „Vy však jste z něho v Kristu Ježíši, jenž se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením i vykoupením, aby se stalo tak, jak je napsáno: ‚Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu.‘“ (1 Kor. 1:30-31).

Člověk, který si zvolí chaos, nakonec zahyne. Hyne nejen na tomto světě, ale čeká jej jednou setkání s Bohem, kterého celý život zapíral a jemuž vzdoroval. A pak jej čeká jen věčné zatracení – věčný chaos.

Kristus nebo chaos!

Nic jiného není.