V návaznosti na předchozí články: Víra a skutky: Ekvivalence vs implikace, To, jak jednáte, odhaluje, čemu doopravdy věříte, O falešném evangeliu, které popírá znovuzrození a Boží moc, se podíváme znovu na vztah mezi vírou a skutky, ale tentokrát z jiného úhlu pohledu.
Boží Slovo nás vede k tomu, abychom spoléhali na osobu Pána Ježíše Krista (Jan 3:16; 14:1; Řím. 10:9, atd). Když tedy Bible říká, že jsme ospravedlněni (zachráněni) vírou bez skutků zákona (Řím. 3:28), je zřejmé, že jde o víru v osobu.
Vše, čím se jako křesťané máme chlubit, je poznání osoby Pána Ježíše Krista:„Vy však jste z něho v Kristu Ježíši, jenž se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením i vykoupením, aby se stalo tak, jak je napsáno: ,Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu.‘“ (1 Kor. 1:30-31).
Když tedy učíme, že jsme spaseni pouhou vírou (sola fide), říkáme tím, že jsme spaseni pouze Kristem; nikoliv našimi skutky, ať už v jakékoliv formě. A nejen, že to říkáme, rovněž podle toho i žijeme, a proto také můžeme říct, že máme skutečný pokoj s Bohem (Řím. 5:1).
Je-li zaplaceno, je-li vše dokonáno, není třeba spěchat. To je krásně vyjádřeno v proroctví o našem Pánu z knihy Izaiáš: „Proto toto praví Panovník Hospodin: Hle, já kladu jako základ na Sijónu kámen, vyzkoušený kámen, drahocenný, úhelný základ, pevně založený. Kdo věří, nebude spěchat.“ (Iz. 28:18). Skutky tedy nejsou pro křesťana záslužnickou činností, ale projevem vděčnosti a také způsobem života po novém narození.
A o novém narození ve vztahu k dobrým skutkům, rovněž říkáme toto: Tak jako zdravý strom nese své ovoce a jako zavlažovaná půda vydává svou úrodu, tak i křesťan, který spoléhá na osobu Pána Ježíše Krista, nese ovoce Ducha svatého a jeho víra se projevuje v jeho činech.
Ovoce Ducha svatého není cosi neviditelného a fiktivního, jde o zjevné (viditelné) charakterové rysy, jež se jednoznačně projevují v jednání člověka: „Ovocem Ducha je však láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost, sebeovládání. Proti takovým není žádný zákon.“ (Gal. 5:22-23).
Boha nikdo nemůže „vidět“, jak učí Písmo (Jan 1:18), přesto však vidíme efekty (či důsledky) jeho stvořitelské činnosti. Pavel napsal v listu Římanům: „Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří v nepravosti potlačují pravdu, protože to, co lze o Bohu poznat, je jim zřejmé; Bůh jim to zjevil. Jeho věčnou moc a božství, ačkoli jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa jasně vidět (pozn: důsledky či efekty), když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže jsou bez výmluvy.“ (Řím. 1:18-20). A zrovna tak můžeme vidět i důsledek nového stvoření na životě křesťana – právě třeba i podle ovoce Ducha.
Doplňme tento verš podobným oddílem z 8. kapitoly listu Římanům: „Jestliže žijete podle těla, je vám souzeno zemřít; jestliže však Duchem usmrcujete činy těla, budete žít. Neboť všichni ti, kdo jsou vedeni Duchem Božím, jsou Boží synové. Nepřijali jste ducha otroctví, abyste se opět báli, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče!“ (Řím. 8:13-15). Je třeba zdůraznit, že jde více o popis než předpis, což naznačuje námi zvýrazněný verš. Apoštol Pavel jim jinými slovy říká: Jestliže žijete stále stejným tělesným způsobem jako dříve, je vám souzeno zemřít (neboť nejste křesťané), pakliže ovšem činíte pokání (usmrcujete činy těla Duchem svatým), znamená to, že jste skutečné Boží Synové, neboť: „Neboť všichni ti, kdo jsou vedeni Duchem Božím, jsou Boží synové.“
Zejména poslední věta implikuje rovněž, že neobrácení lidé nejsou pod vedením Ducha Božího, a proto také nemohou usmrcovat činy těla. Jsou tedy stále v zajetí své (dominantní) hříšné přirozenosti a neznají svobodu v Kristu Ježíši!
Když čteme Písmo, musíme akceptovat všechny jeho části, a proto stejně tak dodejme: Neříkáme, že křesťané nikdy nehřeší. Kdepak! To by Pavel nemusel psát 6. kapitolu listu Římanům a apoštol Jan by nemusel zmiňovat tato slova: „Moje dítky, toto vám píši, abyste nezhřešili; a jestliže by někdo zhřešil, máme u Otce Zastánce, Ježíše Krista, toho spravedlivého.“ (1 Janův 2:1). Hovoříme ovšem o životním stylu a ptáme se: Co dominuje ve vašem životě? Láska ke Kristu, která se projevuje poslušností (Jan 14:23) nebo totální bezmoc a duchovní letargie? Kdo je vaším Pánem? Hřích nebo Bůh?
Kde je tedy vidět rozdíl mezi křesťanem a náboženským člověkem? Můžeme ho vidět třeba v tomto verši: „Nečíhej na příbytek spravedlivého jako ničema, nenič místo jeho odpočinku, neboť spravedlivý může sedmkrát upadnout a zase povstane, ale ničema padne ve zlu.“ (Přísloví 24:15-16). Svévolník totiž spadne do hříchu, zůstane v něm ležet a nebude se ani zvedat. Následně si vymyslí teologii, kterou se ospravedlní. Spravedlivý (ospravedlněný Boží milostí) může zrovna tak padnout do hříchu a může s ním zápasit dlouhá léta, avšak nikdy v něm nemůže spokojeně setrvávat. Je jako zápasník, kterého Boží milost pokaždé pozvedne, aby pokračoval dál!
Křesťanský život má totiž charakter bitvy. Bůh nám dal vše, co potřebujeme k životu ve zbožnosti (2 Petrův 1:3) a apoštol Pavel nás vybízí, abychom si nasadili celou zbroj Boží a postavili se ďáblovým nástrahám (Ef. 6:11). Znovuzrozený křesťan má k dispozici Boží moc, aby mohl vítězit nad žádostmi těla, pokušeními ďábla a svody tohoto světa! Nejsme ponecháni sami sobě!
Když jsme si tedy zopakovali základní pravdy Bible, musíme znovu odmítnout evangelium, jež popírá znovuzrození. Evangelium, které mluví jen o víře, ale již neočekává ovoce víry v podobě skutků. Je to jako kdybyste s naprostou jistotou věřili, že v dostizích vyhraje určitý kůň, ale odmítali byste svou víru potvrdit sázkou (jde pouze o ilustraci, nikoliv podporu gamblerství) – jde pak skutečně o víru nebo jen „zbožné přání“? Lidé dokládají to, čemu věří, tím, co dělají! Jejich slova mají mnohdy menší váhu než činy, poněvadž naše srdce je jeden velký lhář a dovede nás mistrně oklamat. Jednání právě proto mnohem přesněji ukazuje na to, čemu doopravdy věříme!
Falešné evangelium, kterému se také někdy říká „laciná milost“ (laciná v tom smyslu, že neproměňuje člověka) nebo „snadná víra“ (neproměňuje člověka, nevyžaduje výslednou poslušnost), hovoří hodně o víře, ale ptejme se: Jaká je to víra? Je to víra v Osobu? Nebo je to spíše „víra ve víru“?
Je-li to víra v Osobu, proč se neprojevuje poslušností Osobě? Můžeme věřit vítěznému koni a nevsadit si na něj? Můžeme důvěřovat Osobě, ale neposlouchat ji? Pán Ježíš řekl: „Ježíš mu odpověděl: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ (Jan 14:23). Zdá se, že Pán Ježíš sám definoval, že láska k Jeho Osobě, se bude projevovat poslušností…
A poslušnost nebo skutky víry nijak neprotiřečí doktríně ospravedlnění z pouhé víry. Jak už jsme mnohokrát naznačovali, jde o důsledek (ovoce) víry. A ovoce Ducha Svatého také není cosi neviditelného či fiktivního: Tak jako důsledek stvoření ukazuje zpět na Stvořitele, tak i znovuzrození produkuje ovoce, které ukazuje na našeho Zachránce.
Snadná víra („laciná milost“) má „komplex” ze skutků. Snaží se jim vyhýbat a bojí se o nich hovořit ze strachu, že je přičte k víře. Proponenti této teologie se bojí hovoři o skutcích: Jedním důvodem je veliká absence a druhým je právě to, že se bojí, že tyto skutky budou přičteny k víře a víra už nebude pouhou vírou, ale vírou a skutky. Toto ovšem je typickým projevem víry ve víru.
Opravdový křesťan důvěřuje Pánu Ježíši Kristu a jeho víra se projevuje ve skutcích; skutečný křesťan nemá potřebu očišťovat svou víru od skutků, poněvadž ví, že jej skutky před Bohem neospravedlňují. Mnozí zastánci „laciné milosti“ ovšem mají stálou potřebu jaksi očišťovat víru od skutků, aby snad nespoléhali na své skutky, avšak v důsledku nakonec spoléhají více na čistotu své víry než na samotnou osobu Pána Ježíše Krista.
Bible také nikde neospravedlňuje frázi: „Kristus je mými dobrými skutky“ na úkor vlastní poslušnosti vypůsobené Duchem svatým. Můžeme říct toto: Kde je Kristus, tam je poslušnosti i dobré skutky, kde není žádná poslušnost a dobré skutky, tam není ani Kristus! Písmo říká toto: „Vždyť jsme jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům, které Bůh předem připravil, abychom v nich žili.“ (Ef. 2:10).
Je tedy zjevné, že víra a skutky nejsou v Bibli protimluvem, skutky jsem důsledkem víry. A víra je vždy vírou v Osobu Pána Ježíše Krista. Věříme-li Osobě, která je naší Cestou, budeme po chodit; věříme-li Osobě, která je naší pravdou, budeme jí věřit; věříme-li Osobě, která je naším životem, budeme ho žít.
Na závěr si ještě připomeňme tolik opomíjené varování apoštola Jana a opravdu s bázní a chvěním zkoumejme, co učí Boží Slovo:
„Každý, kdo zachází dále a nezůstává v učení Kristově, nemá Boha; kdo zůstává v učení [Kristově], má i Otce i Syna.“ (2 Janův 9).
