„Ne každý, kdo mi říká: ,Pane, Pane‘, vejde do království Nebes, ale ten, kdo činí vůli mého Otce, který je v nebesích. Mnozí mi v onen den řeknou: ,Pane, Pane, což jsme tvým jménem neprorokovali a tvým jménem nevyháněli démony a tvým jménem neučinili mnoho mocných činů? ‘A tehdy jim vyznám: ,Nikdy jsem vás neznal. Odejděte ode mne, činitelé nepravosti. ‘“ (Matouš 7:21-23).
Jsou-li slova v Novém zákoně, jež by neměla dát klid nikomu v moderní církvi, pak to jsou právě tato slova Pána Ježíše Krista.
Ukazují nám totiž na děsivou možnost, že jsme v sebeklamu, a že ve skutečnosti nenásledujeme Pána. Možná jsme součástí právě této skupiny lidí, kteří celý život strávili důvěrou, že jsou opravdovými následovateli Pána, aby se pak, když se dozví pravdu z Jeho úst, rozplynuli v teroru hrůzy, neboť veškeré jejich vyznání, bylo od počátku falešné!
Náš text začíná slovy: ,,Ne každý, kdo mi říká: ,Pane, Pane...“ Co to ale znamená? Předně to, že pouhé ústní vyznání, ať už jakkoliv horlivé, poněvadž opakující se oslovení ,,Pane, Pane,“ je hebrejský způsob pro vyjádření silného důrazu, nutně nic neznamená!
V našem bloku není tolik podstatné horlivé vyznání činitelů nepravostí jako vyznání Pána Ježíše Krista. Není tak důležité jejich tvrzení, že znají Pána jako Pánovo sdělení, že On (ne)zná je. To se ovšem krásně doplňuje se slovy apoštola Pavla, která napsal v 2. listu Timoteovi (a cituje text z Numeri 16): ,,Avšak pevný základ Boží stojí, maje tuto pečeť: ,Pán zná ty, kdo jsou jeho‘, a ,ať se odvrátí od nepravosti každý, kdo vyslovuje Pánovo jméno‘.“ (2 Tim. 2:19).
,,Pán zná ty, kdo jsou Jeho“ a ,,nikdy jsem vás neznal“ – obojí ukazuje na vztah mezi křesťany a Pánem. Otázka, která by měla nyní ležet na našich srdcích, je tato: Jaký je můj vztah s Pánem? Žiji v Jeho blízkosti a mám od Něj ujištění, že mě zná (Řím. 8:16)?
Pojďme dále…
Dozvěděli jsme se tedy, že nestačí horlivě vyznávat Pána Ježíše Krista, a přirozeně se musíme ptát: Co tedy musí člověk udělat? Text pokračuje a vysvětluje: ,,ale ten, kdo činí vůli mého Otce, který je v nebesích.“
V této části je nám představena druhá skupina lidí! Četli jsme o lidech, kteří horlivě volají ,,Pane, Pane“ a dále jsou Pánem označeni jako činitelé nepravostí, a nyní spatřujeme skutečné činitelé Otcovy vůle!
Ale co je onou Otcovou vůlí, ptáte se? Předně si připomeňme slova Pána Ježíše: ,,Neboť toto je vůle mého Otce, aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný; a já ho vzkřísím v poslední den.“ (Jan 6:40). Vůlí Otce je, abyste věřili v Jeho Syna a měli život věčný!
A zrovna tak jde ale také o popis životního stylu všech učedníků Pána Ježíše Krista. Neboť je psáno: ,,Jestliže mne milujete, zachovejte má přikázání. […] Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A kdo mě miluje, bude milován od mého Otce; i já ho budu milovat a zjevím mu sám sebe.“ (Jan 14:15; 21). A znovu, v 15. kapitole, čteme: ,,Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako já jsem zachoval přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce.“ (Jan 15:10).
Opravdová víra v Pána Ježíše Krista vždy produkuje poslušnost. Nemůžeme tvrdit, že je Ježíš náš Pán, a přitom ho stále neposlouchat! Dlouhodobá vědomá neposlušnost je příznakem neobráceného srdce!
Všimněme si ovšem, že první skupina lidí (horlivě vyznávající ,,Pane, Pane“) se chlubí ve 22. verši svými skutky, neboť říkají: ,,což jsme tvým jménem neprorokovali a tvým jménem nevyháněli démony a tvým jménem neučinili mnoho mocných činů?“ Přitom jsou však označeni jako činitelé nepravostí.
Čeho si můžeme všimnout v těchto slovech?
Za prvé, musíme si uvědomit, že vidíme pouze část dialogu. První skupina lidí reaguje na obvinění (u Božího soudu) a odpovídá sebeobhajobou. Doslova můžeme říct, že jsou v šoku (a právě v něm často poznáme, kde naše srdce skutečně spočívá). Oni se neodvolávají na Evangelium – na Pánovu oběť na kříži, ale na své vlastní skutky, které mají cosi dokazovat…
Proto zkoumejme sami sebe a hledejme, kde je naše skutečná naděje! Je v osobě Pána Ježíše Krista nebo v našich skutcích?
Je třeba si však uvědomit: I kdybychom zasvětili život budování sirotčinců, nemocnic a staráním se o chudé, nic to neznamená, pakliže neznáme Pána! I kdybychom konali jakékoliv divy, uzdravovali nemocné, vyháněli démony, křísili mrtvé, nic to neznamená, pakliže neznáme Pána!
Za druhé, odvolávají se na různé duchovní projevy a zázraky (prorokování, vyhánění démonů a konání mocných činů). A dodávají, že to dělali Kristovým jménem.
Vzhledem k tomu, že to Pán přímo nevyvrací, je skutečně možné, že tito lidé činili mocné divy (a dělali to v Kristově jménu). A proto také nemůžeme vzít duchovní projevy jako definitivní důkaz toho, že jsme křesťany. Musíme se dívat dál…
Je ovšem opravdu typické, že se odvolávají zrovna na tyto nadpřirozené skutky, neboť to často dělají právě různí falešní proroci a učitelé. Neobrácené srdce velmi láká touha po moci. Ve Skutcích, v 8 kapitole, máme příběh o Šimonovi, který se zabýval magií. Lukáš o něm trefně poznamenává: ,,Ve městě však byl již dříve nějaký muž jménem Šimon, který provozoval magii a ohromoval samařský národ; říkal o sobě, že je někdo veliký. Všichni od nejmenšího do největšího mu věnovali pozornost a říkali: „Tento člověk je ta moc Boží, která se nazývá Veliká.“ (Skutky 8:9-10). A Šimon doslova žasl nad tím, když viděl, jaké divy se ději skrze ruce apoštolů. Spatřil velikou příležitost k tomu, aby sám sebe učinil ,,ještě větším“. Nechal se dokonce pokřtít, avšak netrvalo to dlouho, a jeho opravdová tvář vystoupila na povrch, když si chtěl koupit moc Ducha svatého za peníze! Přirozený člověk skutečně touží po moci a vnímá Boha pouze jako prostředek k dosažení svého sobeckého cíle!
Povšimněme si ovšem další skutečnosti: Činitelé Otcovy vůle se v našem textu vůbec nepotřebují obhajovat, neboť vůči nim nemůže být ani vyřčena žádná žáloba!
Připomeňme si slova apoštola Pavla: ,,Nyní tedy není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši [a nechodí podle těla, ale podle Ducha]. Vždyť zákon Ducha života v Kristu Ježíši mě osvobodil od zákona hříchu a smrti.“ (Řím. 8:1-2). Pro ty, kdo jsou v Kristu Ježíši, kteří uvěřili v Jeho jméno, není a nebude žádné odsouzení a nejen to! Mají život věčný a čeká je nevýslovná blaženost v přítomnosti Boha, kterého budou poznávat, a ve kterém se budou navždy radovat!
Dostáváme se tedy znovu k textu, který jsme již krátce okomentovali: ,,A tehdy jim vyznám: ,Nikdy jsem vás neznal. Odejděte ode mne, činitelé nepravosti. ‘
Slova, jež jsou těžkým balvanem, který jednou udeří a probudí do reality mnohé falešné křesťany!
Tato slova uslyší všichni pokrytci, co spoléhali na ,,modlitbu spasení“ , kterou kdysi odrecitovali, ale nikdy ,,nešli s Kristem na kříž“ – neumřeli sami sobě a nevzdali se svého života, aby jej získali (Mat. 10:38; 16:25)!
Tato slova uslyší všichni sektáři, kteří překrucují Boží slovo ke své vlastní záhubě (2 Petrův 3:16) a všichni zákoníci, kdo k evangeliu přidávají cokoliv dalšího (Gal. 1:8)!
Také všichni falešní proroci, učitelé a různí šarlatání, jejichž bohem je jejich břicho (Fil. 3:19), co podlehli lásce k penězům (1 Tim. 6:10), uslyší tato slova!
A zrovna tak všichni, co odmítají Boží spravedlnost a svatost a hovoří jen o lásce; všichni ti, kdo milují svět a chtějí se zalíbit lidem (1 Jan. 2:15) – ti také uslyší tato hrozná slova!
A všechny spojuje jediné: Neměli žádný reálný osobní vztah s Pánem! A proto jim je také řečeno: ,,Nikdy jsem vás neznal!“
Celé jejich náboženství je postavené na písku, a proto také nemůže obstát!
Apoštol Pavel nás proto varuje: ,,Sami sebe zkoušejte, jste-li ve víře, sami sebe zkoumejte. Či nepoznáváte sami na sobě, že Ježíš Kristus je ve vás? Ledaže byste byli neosvědčení.“ (2 Kor. 13:5).
Pro nás je toto slovo varováním a i výzvou k tomu, abychom nestavěli na písku, ale na skále – tou skálou je Pán Ježíš Kristus!
Boží Slovo nás vede k tomu, abychom spoléhali na Něj a na jeho dokonalou oběť na kříži. V listě Židům čteme: ,,Neboť jedinou obětí učinil navždy dokonalými ty, kteří jsou posvěcováni.“ (Židům 10:14).
Ptejme se všichni sami sebe: Opravdu spoléháme na Pána a Jeho dokonalou oběť pro svou spravedlnost? Nebo jsme pokrytci, kteří sice ústy vyznávají Krista jako svého Pána a Spasitele, nicméně doopravdy důvěřují ve svou vlastní spravedlnost.
Kritické chvíle často odhalují, co v nás doopravdy je. Lidé vám, když se nehlídají (uprostřed výhně stresu), vyzradí opravdové intence svého srdce, jichž si sami nejsou mnohdy ani vědomi.
Dr. Wayne Grudem, americký evangelikální teolog a autor známé Systematické teologie vypráví v dané knize o ženě (v kapitole o lidském vnitřním povědomí o Boží existenci), která popírala, že má jakékoliv vnitřní povědomí o Boží existenci. Jeli tehdy v autě (ještě s několika přátely) a dostali se do smyku na ledu a byl to právě tento moment (nadměrné krize a stresu), kdy se ,,nechtěně přiznala“, neboť hlasitě volala: ,,Pane Ježíši, pomoz nám!“
A zrovna tak i naši činitelé nepravostí nevidí v krizové situaci oběť Pána Ježíše, ale své vlastní skutky. Povaha jejich víry byla odhalena uprostřed teroru Božího soudu!
Hleďme proto, aby naše důvěra spočívala pouze v osobě Pána Ježíše Krista! A nespoléhejme ani tolik na naše vlastní ,,horlivé vyznání“ jako na Boží milostivé vyznání vůči nám, neboť Boží Slovo zaslibuje následující: ,,Sám ten Duch svědčí spolu s naším duchem, že jsme děti Boží.“ (Řím. 8:16).
Na závěr si ještě připomeňme květnatá slova Martyna Lloyda Jonese, která nás hříšníky pokládají na patřičné místo a vyvyšují Boží milost:
,,Křesťan není dobrý člověk. Křesťan je odporný bídák, který byl zachráněn Boží milostí!“
Amen.
