V návaznosti na předchozí články: To, jak jednáte, odhaluje, čemu doopravdy věříte a O falešném evangeliu, které popírá znovuzrození a Boží moc, se podíváme znovu krátce na vztah mezi vírou a skutky, ale tentokrát více z logické perspektivy.
Proponenti tzv. „laciné milosti“ vám budou tvrdit, že pokud očekáváte od člověka vyznávajícího Krista ovoce spravedlnosti (Fil. 1:11), je to totožné jako usilovat o spasení skrze víru a skutky.
Takové tvrzení je však iracionální a dopouští se základního logického faulu!
Nejprve si vysvětlíme jak a poté si uvedeme biblický příklad.
Biblická pozice (a protestanská) zní, že člověk je ospravedlněn (pouhou) milostí skrze (pouhou) víru v Ježíše Krista (Ef. 2:8-9; Řím. 3:28; Gal. 2:16). Důsledkem (implikací) ospravedlnění je posvěcení a růst ve svatosti a v činění dobrých skutků (Ef. 2:10; Jakubův 2:14-26; Jan 14:23; Žid. 10:14; 12:14).
Všimněte si vztahu: Víra = ospravedlnění + skutky.
Pozn,: Ospravedlnění lze zaměnit za spasení.
Nebo-li: Přítomnost opravdové víry implikuje (z ní vyplývá) spasení a dále pak skutky.
V kontrastu se podívejme na učení Římského katolicismu, ze kterého vyplývá ovšem tato rovnice: Víra + skutky = ospravedlnění.
Ospravedlnění je v jejich systému ekvivalentní (tj. je rovno) přítomnosti víře a skutků.
Připomeňme si 9. kánon z Tridentského koncilu:
„Jestliže kdokoliv říká, že hříšník je ospravedlněn pouhou vírou v tom smyslu, že nic dalšího není požadováno ke spolupráci, aby se získala ospravedlňující milost a že není žádným způsobem třeba, aby byl nakloněn aktivitou své vůle; AŤ JE PROKLET.“
Jak už vám může být jasné, chybou proponentů laciné milosti, je to, že zaměňují ekvivalenci za implikaci. Protestanská pozice nepostuluje ekvivalenci, ale právě implikaci. Nebo-li: Dobré skutky jsou důsledkem přítomnosti víry, která ospravedlňuje.
S tím krásně souzní i výrok reformace: Jsme spaseni pouhou vírou, ne však vírou, která je samotná.“
Je tedy chybné obviňovat protestanty z toho, že učí spasení skrze víru a skutky, protože tak to zcela jistě není!
Ovoce spravedlnosti je ovšem zcela jistým zaslíbením v životě opravdového křesťana, který přijal Krista a je nyní nové stvoření (2 Kor. 5:17).
Podívejme se na několik veršů, které popisují naší rovnici (víra = ospravedlnění + skutky).
Pavel napsal v listu Efezským tato slova:
„Neboť jste zachráněni milostí skrze víru (nebo-li: víra + nic = ospravedlnění); a ta záchrana není z vás — je to Boží dar; není na základě skutků, aby se nikdo nechlubil. “ (Efezským 2:8-9).
A v 10. verši pokračuje:
„Vždyť jsme jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům (Nebo-li: Víra = spasení + skutky), které Bůh předem připravil, abychom v nich žili. “ (Efezským 2:10).
Obdobně se podívejme na slova Pána Ježíše Krista:
„Kdo mě miluje (Pozn.: nejprve je zde láska), bude zachovávat mé slovo (Pozn.: ze které vyplývá poslušnost), a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. “ (Jan 14:23).
Jinde říká Pán: „ Po jejich ovoci je poznáte (Pozn.: Ovoce je důsledkem a ukazuje na zdravý nebo špatný strom). Což se sbírají z trní hrozny nebo z bodláčí fíky? Tak každý dobrý strom nese dobré ovoce, ale prohnilý strom nese špatné ovoce. Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce ani prohnilý strom dobré ovoce. “ (Matouš 7:16-18).
A na závěr se podíváme ještě na jeden verš, přestože existuje mnoho dalších veršů, jenž podporuje naší tezi. V listě Židům čteme tato slova:
„Neboť jedinou obětí (Pozn.: Jediná oběť, ke které nelze přidat žádný skutek a k níž přistupujeme pouhou vírou) učinil navždy dokonalými ty, kteří jsou posvěcováni (Pozn.: Důsledek oběti je kontinuální posvěcování v životě křesťana). “ (Židům 10:14).
Ve všech případech jsme viděli, že skutky jsou v Bibli důsledkem (nebo-li implikací) víry, která přijala milost. Platí tedy: Víra + nic = spasení + skutky.
Musíme také odmítnout každé evangelium, které, ve svém efektu, popírá znovuzrození a Boží moc v životě křesťana, jenž se projevuje mimojiné právě v posvěcení. Bible učí, že ti, co byli otroci hříchu, jsou nyní otroci spravedlnosti (Řím. 6:17-18).
Pokud tedy člověk říká, že má víru v Krista a v jeho životě není vidět práce Ducha svatého; je prakticky bez zájmu o Pána a propadá otroctví hříchu bez většího zájmu o posvěcení, můžeme na základě biblického zjevení pochybovat, že takový člověk skutečně poznal Pána.
Proto Pavel také mohl napsat tato slova, kterými uzavřeme naše krátké zamyšlení.
„Sami sebe zkoušejte, jste-li ve víře, sami sebe zkoumejte. Či nepoznáváte sami na sobě, že Ježíš Kristus je ve vás? Ledaže byste byli neosvědčení. “ (2 Korintským 13:5).
V skutočnosti obe strany učia to isté ale pojmy sú zadefinované trochu inak a preto tu vzniká zdanlivý rozpor.
RKC totiž nehovorí že na to aby bol človek ospravedlnený musí veriť A robiť skutky a až potom bude ospravedlnený, ale že ak človek iba povie že verí A NEROBÍ skutky čiže veselo si hreší ďalej, taký človek nie je ospravedlnený lebo v skutočnosti neuveril.
To je presný zmysel citácie z Tridentského koncilu: “a že není žádným způsobem třeba, aby byl nakloněn aktivitou své vůle” Takže rovnica Viera=ospravedlnenie+skutky platí, ibaže pod pojmom viera sa myslí že dotyčný tak musí aj konať, neznamená to len nejakú akceptáciu tvrdení viery.