Tento text byl kázán 24.5.2020 v Biblické církvi Praha.
Text Žalmu 2:
„Proč se bouří národy, proč lidé přemítají o prázdných věcech? Srocují se králové světa a mocnáři se spolu radí proti Hospodinu a proti jeho pomazanému. Zpřetrhejme jejich pouta, odvrhněme jejich provazy. Ten, jenž trůní na nebesích, se směje. Panovník se jim vysmívá. Jednou k nim promluví v hněvu, ve svém rozlícení je vyděsí. Já jsem ustanovil svého krále na Sijónu, na své svaté hoře. Přednesu Hospodinovo ustanovení. Řekl mi: Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil. Požádej mě a dám ti národy do dědictví. Tvým vlastnictvím budou i končiny země. Roztlučeš je železnou holí a jako hliněnou nádobu je roztříštíš. Nuže, králové, jednejte rozumně! Soudcové země, dejte si poradit! Služte Hospodinu s bázní a jásejte s chvěním! Líbejte syna, ať se nerozhněvá. Jinak zahynete na cestě, jestliže jen málo vzplane jeho hněv. Blahoslavení jsou všichni, kdo v něm hledají útočiště.“
Úvod a celkový pohed
Požehnané ráno bratři a sestry, setkáváme se znovu, po delší odmlce, u Božího Slova, a dnes máme před sebou „královský“ 2. Žalm.
A stojí před námi plných 12 veršů, které dnes projdeme. Bude to náročnější, a proto vás prosím o to, abyste věnovali zvláštní pozornost slovům, jež zde zazní, a měli i větší trpělivost – věřím, že nám to bude k budování.
Náš dnešní text svým obsahem navazuje na 1. Žalm, který jsme rozebírali posledně. Některé tradice (židovské i křesťanské) spojovali 1. a 2. Žalm dohromady. Nejstarší rukopisy Skutků apoštolů, když citují 7. verš z našeho textu, tak jej přiřazují právě k 1. Žalmu.
A je řada dalších důvodů, proč spojovat 1. a 2. Žalm dohromady. Je mezi nimi například i jakási literární symetrie, neboť 1. Žalm začíná blahoslavenstvím a 2. jim končí. Ale především, a i kdyby předchozí pojítka byla pouhou lidskou tradicí, bude stále platit, že je zde návaznost teologická.
Předchozí Žalm hovořil o dvou cestách: Cestě blahoslaveného muže a cestě ničemů, a náš dnešní text posouvá tento spor výše, k doslova epickým rozměrům, na národní úroveň!
V prvních 3. verších před sebou spatřujeme univerzální (celosvětovou) lidskou revoltu vůči Bohu. A také, jak na ní Bůh (ve verších 4 – 6) odpovídá. Vidíme marnost lidské rebelie, neotřesitelnost Boží nadvlády a pevnou jistotu Jeho zaslíbení.
Na scénu od 7. verše vstupuje Pán Ježíš, který zde promlouvá v 1. osobě. Zde nám bylo dáno veliké privilegium, abychom nahlédli do rozmluvy mezi Otcem a Synem. Dozvídáme se, že Otec dal jako dědictví vše Synu.
Od 10. verše je pak vzbouřený svět vyzýván k pokání a podřízení se Synu, který je Otcem ustanoveným Králem světa. A tak jako 1. Žalm začínal blahoslavenectvím, končí jím i druhý se slovy: „Blahoslavení jsou všichni, kdo v něm hledají útočiště.“
Dnešní kázání je proto rozdělené do 4. kapitol. V první kapitole (ve verších 1 – 3) se podíváme na rozbouřené národy. Ve 2. (ve verších 4 – 6) spatříme Boží odpověď na tuto revoltu. Dále se, v 3. kapitole (verše 7 – 9), podíváme na Boží odvěké ustanovení Syna. A nakonec, ve 4. kapitole, uvidíme Boží výzvu celému světu k pokání a podřízení se jedinému pravému Králi – Pánu Ježíši Kristu.
Pojďme do našeho textu…
První kapitola našeho kázání zní: Národy se bouří.
1. Národy se bouří (verš 1 – 3)
V prvních 3. verších čteme: „Proč se bouří národy, proč lidé přemítají o prázdných věcech? Srocují se králové světa a mocnáři se spolu radí proti Hospodinu a proti jeho pomazanému. Zpřetrhejme jejich pouta, odvrhněme jejich provazy.“
Bratři a sestry, položme si otázku, která má tížit naše srdce pokaždé, když čteme Boží Slovo: Co nás zde Bůh vyučuje? Co nám Boží slovo říká?
Vyučuje nás 3. podstatným bodům, na které se dále zaměříme.
Za prvé, vyučuje nás, že lidská revolta vůči Bohu je univerzální. Dále pak, za druhé, o lidském spiknutí vůči Bohu. A nakonec si zodpovíme na otázku: Proč. Řekneme si, co je motivem lidské vzpoury.
Pojďme tedy na 1. bod, který zní: Univerzální lidská revolta vůči Bohu.
A. Univerzální lidská revolta vůči Bohu (verš 1)
Zatímco 1. Žalm nám elegentně uvedl doktrínu o 2 cestách (cestě blahoslaveného muže a cestě ničemů), 2. Žalm se zaměřuje na kosmický rozměr lidské vzpoury vůči Bohu.
Opouštíme tak individuální cesty a díváme se na důsledek hříchu: celosvětovou revoltu vůči Bohu.
Nejsou to pouze jedinci a skupiny, ale celé národy a jejich vládci, kteří se vzepřeli Boží autoritě!
Máme zde tedy celosvětovou pandemii hříchu, vůči které ale neexistuje žádný lidský lék!
A nyní se musíme ještě vrátit na počátek stvoření a připomenout si, že vše, co zde čteme, je důsledkem pouhého jednoho lidského hříchu.
Pavel nám v listě Římanům potvrzuje tuto skutečnost: „Rozsudek nad jedním proviněním přinesl odsouzení, kdežto dar milosti z mnohých provinění vedl k ospravedlnění.“ (Řím. 5:16).
Bratři a sestry, náš pohled na hřích musí být biblický. Je například pravda, že hřích v nás způsobuje neschopnost činit dobro, ale pokud bychom skončili zde, měli bychom deformovanou představu o hříchu. Vyvýšit jednu pravdu a zanedbat druhou, je definicí deformace.
Hřích nedělá člověka pouze neschopným činit dobro… Náš text (a řada dalších v Písmu) zjevují další fundamentální vlastnost hříchu: nepřátelství člověka vůči Bůhu!
Takže když čteme ve stejné kapitole listu Římanům: „Proto jako skrze jednoho člověka vešel do světa hřích a skrze hřích smrt, tak se také smrt rozšířila na všechny lidi, protože všichni zhřešili (Řím. 5:12),“ spatřujeme univerzální lidskou vzpouru vůči Bohu právě ve slovech „protože všichni zhřešili.“
Musíme si uvědomit, jak hrozné to je. Každý potomek Adama a Evy podléhá tomuto viru – této univerzální epidemii hříchu. Ta se projevuje ve vzpouře (a nepřátelství) lidského srdce vůči Bohu.
Písmo toto nepřátelství dosvědčuje. Například v 83. Žalmu čteme: „Neboť hle, tvoji nepřátelé běsní a ti, kdo tě nenávidí, zvedají hlavu!“ (Žalmy 83:2).
A proto, když spatřujeme v našem textu slova: „Proč se národy bouří,“ můžeme si představit rozbouřené moře, které hlasitě burácí a vrhá pěnu vzhůru proti nebi. V Písmu jsou národy místy připodobněné právě těmto „zdánlivě“ nezvladatelným živlům přírody, které v antické kosmologii představují navíc symboly pro chaos a zlo.
V 65. Žalmu čteme: „Tišíš hukot moří, hukot jeho vln, stejně jako halas národů.“ V 93. Žalmu obdobně spatřujeme vyvýšenost Hospodina nad pozvedajícími se hlasy vod: „Pozdvihly proudy, Hospodine, pozdvihly proudy svůj hlas, zvedají proudy své vlnobití! Nad majestátný hukot mnohých vod, nad mořský příboj je majestátný Hospodin na výšině.“ (Žalmy 93:3-4).
Vraťme se ale zpět k našemu verši: Dozvěděli jsme se zatím, že jeden hřích způsobil celosvětovou vzpouru vůči Bohu. Nicméně si povšimněme dalšího zajímavého faktu.
A totiž, že před sebou máme otázku. V tomto případě však nejde o otázku, která by hledala (či neznala) odpověď. Sémanticky (tj. významově) nejde vlastně o skutečnou otázku, ale spíše o zvolání.
Žalmista chce tímto něco vyjádřit (zdůraznit). Ekumenický překlad nám zde jasněji vykládá význam těchto slov (v 2. části našeho verše): „proč národy kují marné plány?“ Čteme zde.
Žalmista se tedy podivuje nad marností této lidské revolty (proto ona rétorická otázka). Vždyť veškerá lidská vzpoura vůči všemocnému svrchovanému Hospodinu je nejen předem určena k zániku, ale dokonce Bohu slouží k Jeho slávě!
Je tedy zcela iracionální! Slovy proroka Abakuka můžeme s podivem konstatovat: „Hle, což to není od Hospodina zástupů: Národy se namáhají pro oheň a lidé se zbytečně unavují?“ (Abk. 2:13). V příslovích pak čteme: „Hospodin všechno udělal pro svůj účel, i ničemu pro zlý den.“ (Přísloví 16:4).
Připomeňme si znovu, že toto všechno je důsledkem jedné neposlušnosti našich prarodičů (Adama a Evy).
Pojďme ale dále…
Za druhé, náš text nás, ve 2. verši, vyučuje o lidském spiknutí vůči Bohu.
B. Lidské spiknutí vůči Bohu (verš 2)
Připomeňme si 2. verš: „Srocují se králové světa a mocnáři se spolu radí proti Hospodinu a proti jeho pomazanému.“
Jaké fascinující a děsivé zjevení máme před sebou! Svět, který se sjednocuje, nikoliv však kvůli tomu, aby uctíval Pána, ale aby se jej zbavil!
Svět, jenž je zde reprezentován králi a mocnáři – lidmi, kteří více než kdo jiný, zakusili na pohled lákavé ovoce autority a moci! A také – více než kdo jiný, podléhají jeho prohnilému obsahu!
Boj o autonomii (nezávislosti na Bohu) je vlastní každému člověku, ale náramně bují všude tam, kde je také moc, protože s jídlem roste chuť!
A tak tedy národy, které se bouří, a jsou reprezentovány svými vládci, najednou nezůstávají pouze u revolty, ale čteme zde, že se srocují.
Možná by spolu za jiných okolností vedli válku, možná by proti sobě plánovali záludné intriky a poštvávali jeden národ proti druhému, avšak ne v tuto chvíli! Nyní je zde společný nepřítel a oni nacházejí fascinující jednotu! A čteme dále, že se spolu radí proti Hospodinu a Jeho Pomazanému.
Měli bychom si vysvětlit, co je míněno výrazem pomazaný. V původním dobovém kontextu se zde pravděpodobně hovoří o Davidovi (či také davidovském králi obecně – v Davidově linii), kterého Samuel pomazal olejem, a tímto aktem byl oddělen od lidu a ustanoven jako král, aby vládl Izraeli a ztělesňoval smluvní věrnost Bohu.
Tento text ovšem míří dál a hovoří primárně prorocky o Pánu Ježíši. Hebrejské slovo (foneticky “mašía”) pro pomazaný je přeloženo do řečtiny jako „Christos“ (česky Kristus). Starozákonní obraz pomazaného izraelského krále, jenž zde spatřujeme, ukazuje finálně na Ježíše Krista. Můžeme tedy vidět, že spiklenectví člověka je v našem textu namířeno proti Hospodinu a Pánu Ježíši.
A tato konspirace platí obecně. Můžeme jí vidět i všude kolem sebe. Když se podíváme do médií, když dojde na otázky, které se dotýkají Božích standardů, když dojde na výlučnost evangelia, uvidíme různé autority, z různých oblastí (oborů), jak nacházejí fascinující shodu, která se staví proti slovům Bible a našeho Pána Ježíše.
Největším zjevením této skutečnosti a prorockým naplněním našeho Žalmu, je samozřejmě spiknutí vůči Pánu Ježíši Kristu v době jeho pozemské služby.
Ve Skutcích je náš text citován v kontextu modlitby učedníků, kteří byli propuštěni židovskou veleradou s nařízením, aby nekázali o Ježíši Kristu. V důsledku této události si uvědomili hluboké pravdy Písma a v modlitbě a prosbě vůči Bohu prosili o posilnění v další službě evangelia.
Čteme zde:
„Když to uslyšeli, jednomyslně pozdvihli hlas k Bohu a řekli: „Panovníku, ty, který jsi učinil nebe i zemi i moře a vše, co je v nich, ty jsi skrze Ducha Svatého ústy svého služebníka, našeho otce Davida, řekl: ‚Proč zuří národy a lidé zamýšlejí marné věci? Králové země se postavili a vládcové se shromáždili společně proti Pánu a proti jeho Kristu.‘ V tomto městě se opravdu sešli Herodes a Pontius Pilát spolu s národy i s lidem Izraele proti tvému svatému služebníku Ježíšovi, kterého jsi pomazal, aby učinili, co tvá ruka a tvůj úradek předem určily, že se má stát.“ (Skutky 4:25-28).
Zde spatřujeme Boží odvěký plán, který se do detailů naplnil a zahrnoval spiknutí lidí v různých postavení, kteří však měli společného nepřítele.
A nás, bratři a sestry, může nás napadnout otázka: Proč? Proč takto lidé jednají? Co je jejich motivem?
Dostáváme se ke 3. bodu 1. kapitoly, který vysvětluje toto lidské jednání. Je jím lidskou touha po svobodě od Boha!
C. Lidská touha po svobodě od Boha (verš 3)
V první části našeho kázání se bavíme do hloubky o temnotách lidského srdce. Poznali jsme, že hřích nezpůsobuje jen naší nedostatečnost pro konání dobra, ale že se projevuje v nepřátelství člověka vůči Bohu.
Byť toto nepřátelství nemusí být vždy na první pohled zjevné, a může mít více forem (nepřátelství je i to, když nedáváme Bohu patřičnou úctu), je přesto přítomné v jádru lidského srdce každého potomka Adama a Evy. A toto nepřátelství přerostlo až ke sjednocení národů a jejich vládců za účelem konspirace vůči Bohu, jejíž vrcholem bylo ukřižování našeho Pána.
Položili jsme si otázku: Proč takto člověk jedná? A ve třetím verši nacházíme odpověď: „Zpřetrhejme jejich pouta, odvrhněme jejich provazy.“
Přirozený člověk vnímá Boha jako tyranického despotu, který omezuje jeho svobodu. Odtud skutečně vyvěrá ono nepřátelství vůči Bohu.
Člověk vnímá Boha jako nepřítele, který svazuje jeho ruce. Jak je to možné?
Protože lidská a Boží vůle jsou vlivem hříchu ve sporu. Pavel nám v listě Římanů připomíná: “Myšlení těla je totiž v nepřátelství vůči Bohu, neboť se nepodřizuje Božímu zákonu, ba ani nemůže.” (Římanům 8:7).
Ještě před pádem, před prvním hříchem, vykládali svět Adam s Evou ve světle Boží autority, které se i podřizovali. A činili tak zcela dobrovolně – z vlastní vůle i ochoty. Bylo to pro ně něco přirozeného.
Pak ale přišel na scénu ďábel v podobě hada a vnuknul Evě myšlenku: „Opravdu Bůh řekl: Nejezte ze žádného stromu v zahradě?“ (Genesis 3:1) Tím zpochybnil Boží autoritu a způsobil, aby Eva hledala výklad světa jinde než ve světle Božího zjevení.
Ale to není vše! Řekl jí také: „Jistě nezemřete, neboť Bůh ví, že v den, kdy z něho budete jíst, se vaše oči otevřou a budete jako Bůh, budete znát dobré a zlé.“ (Genesis 3:4). Tím přivedl Evu k tomu, aby vyměnila Boží slávu a obdobně jako ďábel, dosadila své vlastní dobro („budu jako bůh“) na první místo žebříček hodnot.
A víme dobře, co následovalo: Bůh dodržel své slovo a s hříchem přišla smrt (nejen fyzická, ale i duchovní), protože smrt je oddělení se od Boha, který je Životem.
Vše se změnilo: Hřích deformoval a kontaminoval každou oblast lidského bytí (včetně vůle, rozumu a srdce).
A náhle již nebyla lidská vůle v souladu s Boží, tak jako na počátku. Člověk se stal sobeckým (na sebe zaměřeným). Začal, na prvním místě, chtít své vlastní dobro (definované svou vlastní hříšnou vůli).
A Bůh, protože je svatý, se stal jeho nepřítelem. A začal jej vnímat jako despotického tyrana, který má nemyslitelné nároky!
A přitom je Bůh tím nejvyšším a jediným dobrem pro každého člověka. Člověk byl stvořen proto, aby mohl poznávat Boha a věčně se z Něj radovat. Úděl, který sám sobě připsal člověk, mu přinese jen zkázu a utrpení.
A proto se bouří národy, proto se sjednocují králové, protože vnímají Boha jako svého nepřítele. Nechtějí přijmout Kristovo panství. Chtějí Boha, kdyby to jen bylo možné, svhrnout z trůnu!
Dostáváme se tak ke druhé kapitole našeho kázání: K Boží odpovědi na lidskou revoltu.
2. Bůh odpovídá (verše 4 – 6).
Boží Slovo říká ve verších 4 – 6: „Ten, jenž trůní na nebesích, se směje. Panovník se jim vysmívá. Jednou k nim promluví v hněvu, ve svém rozlícení je vyděsí. Já jsem ustanovil svého krále na Sijónu, na své svaté hoře.“
Boží odpověď má v našem textu tři podstatné body. Za prvé se dozvídáme, že Bůh reaguje výsměchem (ve 4. verši); dále pak zaslíbením Božího soudu (5. verš) a připomenutím nepohnutelnosti jeho vlády (6. verš).
Podívejme se na každý bod jednotlivě.
A. Bůh se vysmívá
Čtvrtý verš se krásně doplňuje s rétorickou otázkou v prvním verši: „Proč se bouří národy, proč lidé přemítají o prázdných věcech?“
Lidská vzpoura vůči Bohu je směšná. Je patetická! Veškeré úsilí člověka, veškerá jeho snaha, vynalézavost, podlost, vyvolává v Bohu akorát výsměch. To je výsledek celé lidské vzpoury! Boží výsměch!
Protože poměřovat síly s Bohem může jen blázen. Všechny jejich kroky, všechny jejich rozhodnutí slouží nakonec Božímu plánu a jsou k Jeho slávě (včetně jejich konečné destrukce).
Zde se hodí citát Jana Kalvína, který napsal v Institucích křesťanského náboženství toto košaté tvrzení: „Nic není učiněno mimo Boží vůli, dokonce ani to, co je proti Jeho vůli. Protože by to nebylo učiněno, kdyby to nedovolil, a přesto to dovoluje (nikoliv s neochotou, ale ochotně). Rovněž není pravda, neboť je dobrý, že dovoluje zlo, aniž by, neboť je i všemocný, neučinil vzejít dobru ze zla.“
Není pravda, že by Bůh pouze reagoval na lidské zlo a snažil se z něj vytěžit dobro. Ani to, že se přetahuje s ďáblem o panství zde na zemi. V takovém vidění světa je Bůh pouze velikým člověkem a je omezen svým stvořením. Evangelium je potom, v konečném důsledku, rozhodnutím člověka, ze kterého Bůh vytěžil dobro. Takové rouhavé myšlenky musíme zapudit!
Něco takového Písmo neučí. Pavel píše v listu Efezským: „V něm jsme se stali i dědici, když jsme byli předurčeni podle předsevzetí toho, který působí všechno podle rady své vůle.“ (Efezským 1:11). Ve 115. Žalmu čteme: „Proč mají pohanské národy říkat: Nuže, kdepak je ten jejich Bůh? Náš Bůh je v nebesích. Činí vše, co si přeje.“ (Žalmy 115:2-3). V knize Pláč dále: „Je někdo, kdo řekl a stalo se, když to Panovník nepřikázal?“ (Pláč 3:37).
Vzpoměňme si, co říká Pavel o našem Králi v listu Kolosským: „neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebesích i na zemi, věci viditelné i neviditelné, ať trůny nebo panstva, vlády nebo autority; všechno je stvořeno skrze něho a pro něho.“ (Kol. 1:16).
A aby to nebylo málo, připomeňme si ještě slavné verše z proroka Izaiáše: „Od počátku oznamuji budoucnost a od dávnověku, co se ještě nestalo. Říkám: Můj plán se naplní a každé své přání vykonám.“ (Izaiáš 46:10).
Co z toho vyplývá, křesťané? Bůh není zaskočen veškerou lidskou vzpourou. Není ani nijak pohnut, aby na ní okamžitě (zbrkle) reagoval. Průdká reakce, typická u omezeného člověka, ukazuje na to, že věci nejsou pod kontrolou. Bůh nereaguje zbrkle. Ani není pohnut k sentimentálnímu patetickému pláči.
Boží reakce ukazuje na jediné: Pán má vše pod kontrolou a veškerá lidská vzpoura, když se sečte dohromady, na tom nic nezmění.
Bratři a sestry, zamysleme se nyní nad jednou věcí: Bůh mohl tuto vzpouru zastavit okamžitě v jejím počátku, ale neudělal to. Proč?
Další bod v Boží odpovědi nám dá jistou odpověď.
B. Zaslíbení Božího soudu
V 5 verši jsme četli: „Jednou k nim promluví v hněvu, ve svém rozlícení je vyděsí.“
Lidské představy o Pánu se liší. Častá námitka vůči víře v Boha zní nějak takto: „Kdyby Bůh existoval, nemohl by se na to zlo na světě dívat a musel by už zasáhnout.“
A stejně tak i v tomto případě: Bůh mohl zastavit, jak vzpouru lidí v jejím počátku, tak i následné spiknutí. Proč nezasáhl?
Proč Bůh nezastavil Evu stejně jako Saula z Tarsu na jeho cestě do Damašku? Jistě to mohl udělat… Proč nic neudělal?
Jediná biblická odpověď, kterou můžeme dát, je: Protože taková je Boží dekretivní vůle. Boží vůle nezasáhnout bylo to nejmoudřejší možné rozhodnutí, které dá vzejít většímu dobru: Poznání Boha v jeho plnosti!
Lidská vzpoura, která se Bohu příčí, je součástí Jeho konečného plánu se stvořením. Bůh dal člověku zodpovědnost. Vzpoura vůči Bohu byla lidským rozhodnutím i zodpovědností. Přesto mohl Bůh zasáhnout, ale neudělal to.
Souhlasí snad Bůh s hříchem? Ne! Bůh nenávidí hřích! Avšak již v této krátké větě, „Bůh nenávidí hřích“, nacházíme zjevení o Bohu, které by nebylo jinak možné.
Jaký je tedy konečný cíl se stvořením? Reformovaný apologet Dr. James White má výstižný citát, který na tuto otázku odpovídá: „Věčný dekret, skrze který trojjediný Bůh nařídil vlastní glorifikaci ve stvoření a finálním vykoupení, poskytnutím slavné demonstrace všech svých atributů v jejich plnosti.“
Bůh stvořil svět, aby zjevil svou nádheru. A nezastavil hřích, neboť jedině tak bude zjevena plnost Jeho perfekcí: Jeho svatosti, spravedlnosti i milosti.
Celá historie je pak pod Jeho nejmoudřejší kontrolou a spěje ke svému slavnému a Bohem ustanovenému cíli.
Bůh ale zaslíbil, že bude jednou soudit každého podle jeho skutků. Nikdo neunikne! Všichni lidé se jednoho dne postaví před Pána Slávy a budou se mu zodpovídat ze svých činů.
Nyní ještě mohou hřešit, mohou se bouřit, mohou i vést marné boje proti Bohu. Ale jednoho dne (a ten den přijde) a není žádná síla vně Boha, která by jej zadržela – se postaví před Jeho trůn a vydají počet ze svých skutků. A nikdo, kdo nemá podíl na oběti Pána Ježíše Krista, kdo jej nepřijal (a není zapsán v Knize Života), nebude moci obstát!
V Písmu nacházíme mnoho proroctví ukazující na hrozivý Den Hospodinův. Den, kdy se jako lavina uvolní Jeho zadržovaný hněv. A v knize Zjevení spatřujeme obraz tohoto posledního soudu:
„A uviděl jsem veliký bílý trůn a toho, kdo na něm seděl; před jeho tváří zmizela země i nebe a jejich místo již více nebylo. A uviděl jsem mrtvé, velké i malé, jak stojí před trůnem, a byly otevřeny knihy. Byla otevřena i jiná kniha, to jest kniha života. A mrtví byli souzeni podle svých skutků, zapsaných v těch knihách. A moře vydalo mrtvé, kteří v něm byli, i Smrt a Hádes vydali mrtvé, kteří v nich byli, a každý byl souzen podle svých skutků. A Smrt a Hádes byli uvrženi do ohnivého jezera. To je ta druhá smrt: ohnivé jezero. A kdo nebyl nalezen zapsán v knize života, byl uvržen do ohnivého jezera. “ (Zjevení 20:11-15).
Jeden z důvodů, proč Bůh nesoudí v tuto chvíli v plnosti, je i zjevení Jeho dobroty. V listě Římanům čteme: „Máš za to, člověče, který soudíš ty, kdo takové věci dělají, a sám činíš totéž, že unikneš Božímu soudu? Nebo pohrdáš bohatstvím jeho dobroty, shovívavosti a trpělivosti, a nevíš, že Boží dobrota tě vede k pokání?“ (Řím. 2:4-5).
Bůh prokazuje neskonalé dobro všem lidem – i svým nepřátelům. Byť svým nekajícným chováním, které může změnit jen Jeho spásná milost, hromadí akorát více Božího hněvu jako kameny, které budou vrženy v den soudu, přesto jim Bůh v tuto chvíli prokazuje dobro tím, že oddaluje výkon svého spravedlivého soudu a poskytuje jim i mnoho dobrých darů.
Pán Ježíš hovořil o této Boží dobrotivé lásce v kázání na hoře: „Já však vám pravím: Milujte své nepřátele, žehnejte těm, kdo vás proklínají, dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí, a modlete se za ty, kteří vás urážejí a pronásledují, abyste byli syny svého Otce, který je v nebesích; neboť on nechává své slunce vycházet nad zlými i dobrými a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.“ (Matouš 5:44-45).
Tak se projevuje Boží trpělivá láska. Přestože se hříšník bouří, Bůh jej trpělivě volá k pokání. Zodpovědností hříšníka je přijít, dobrotivostí Boha je Jeho natažená ruka, a milostí Jeho je vyvolující láska, jenž tento most překoná!
Dostáváme se k třetímu bodu této druhé kapitoly našeho kázání. Budeme hovořit o nepohnutelnosti Boží vlády.
C. Nepohnutelnost Boží vlády
V 6. verši dál čteme: „Já jsem ustanovil svého krále na Sijónu, na své svaté hoře. “
Zde nacházíme Boží autoritativní odpověď na lidské spiknutí vůči Jeho ustanovenému Králi.
Nejprve Bůh reagoval výsměchem, protože lidská vzpoura vůči Bohu je absurdní. Dále jsme četli o zaslíbení Božího hněvu, který bude hrozivý a čeká každého, kdo je mimo Krista. A nyní, v 6. verši, spatřujeme Boží autoritativní a dekretivní odpověď.
Chtěl bych, abychom si povšimli a vzdali úctu Božímu královskému „Já jsem ustanovil…“ Neboť to je nekonečně více než ono „my všichni plánujeme.“ Chci, abychom viděli, že když promluví Bůh, má to úplně jinou váhu.
Neboť, když Bůh řekne: „Já jsem ustanovil,“ znamená to, že taková bude realita, a to i přes veškerou lidskou i ďábelskou opozici.
Co je třeba zdůraznit, abychom lépe pochopili text před námi: Jsou to králové a mocnáři, kteří se shromažďují proti Hospodinu a Králi králů – Pánu Ježíši Kristu (verš 2).
Můžeme říci, že jde o lidstvo obecně, ale náš text se více zaměřuje na mocné tohoto světa; to proto, že oni mají nadvládu (tu jim svěřil Pán), ale jako hříšníci se nechtějí zodpovídat Bohu a Jím ustanovenému Králi všech králů. Nechtějí se vzdát své nadvlády a autonomie!
A proto vytvářejí mezi sebou jednotu, která má společného jmenovatele: Hospodina zástupů. Ale i přes veškerou jejich snahu je tu Boží neochvějné zvolání: „Já jsem ustanovil svého krále na Sijónu, na své svaté hoře.“
Sijón byla v době vzniku tohoto žalmu svatá hora severně od Jeruzaléma. Nebyla důležitá kvůli své velikosti, nýbrž své lokaci, neboť se na ní nacházel Boží chrám, kde přebývala Hospodinova sláva.
Sijón se stal v Bibli symbolem Boží smluvní přítomnosti. Ve Starém zákoně nacházíme mnoho míst, jenž vypravují o Sijónu. Někdy se odkazuje na Jeruzalém jako město, jindy na chrámovou horu, ale i na Boží lid. V 9. Žalmu například čteme: „Opěvujte Hospodina, sídlícího na Sijónu, oznamujte mezi národy jeho činy!“ (Žalmy 9:12). V 78. potom: „Pohrdl stanem Josefovým, kmen Efrajimův si nevyvolil, nýbrž zvolil si kmen Judův, horu Sijón, kterou si zamiloval. Svou svatyni zbudoval jako něco vznešeného, jako zemi, kterou založil navěky. “ (Žalmy 78:67-69).
A zatímco Boží přítomnost přebývala ve Staré smlouvě v Božím chrámě, což bylo fyzickým předobrazem pravé Boží svatyně (církve), i v Nové zákoně proto nacházíme odkaz na Sijón, ale už více zřetelněji v duchovním (novosmluvním) kabátě. V listě Židům čteme: „Ale přistoupili jste k hoře Siónu a k městu živého Boha, nebeskému Jeruzalému, a k desetitisícům andělů, k slavnostnímu shromáždění.“ (Židům 12:22).
V knize Zjevení pak nacházíme naplnění našeho verše. Král králů zde stojí na hoře Sijón a spolu s ním i jeho svatí. Ve 14. kapitole čteme: „A uviděl jsem, hle, Beránek stál na hoře Sión a s ním sto čtyřicet čtyři tisíce těch, kdo mají na svých čelech napsáno jméno jeho i jméno jeho Otce.“ (Zjevení 14:1). Máme před sebou nebeskou realitou popsanou známými biblickými fyzickými obrazy.
Nebudeme nyní zabíhat do detailů obrazů z knihy Zjevení. Podstatné pro nás je ovšem toto: Bůh ustanovil svého Krále, aby panoval na Sijónu, čteme v našem Žalmu. A hle – zde stojí! Pán Ježíš vládne z nebes spolu se svým lidem! A není žádná autorita, žádná moc, která by to mohla změnit. Ať už je plán mocnářů jakýkoliv, na jedno se můžeme spolehnout, Boží plán obstojí!
Jeho plán je věčný a sahá do časů, kdy ještě nebyl čas! A tím se dostáváme ke 3. kapitole našeho kázání. K odvěkému ustanovení Syna.
3. Odvěké ustanovení Syna (verše 7 – 9)
Nacházíme se nyní v úžasné části našeho textu. Vstoupili jsme takříjakíc do Svatyně svatých a spatřujeme nebeské reálie, kde je nám zjeveno věčné ustanovení mezi Otcem a Synem.
Ve verších 7 – 9 čteme: „Přednesu Hospodinovo ustanovení. Řekl mi: Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil. Požádej mě a dám ti národy do dědictví. Tvým vlastnictvím budou i končiny země. Roztlučeš je železnou holí a jako hliněnou nádobu je roztříštíš.“
O čem zde čteme, bratři a sestry? V 7. verši spatřujeme Ustanovení Syna jako Krále, v 8. pak Jeho dědictví a v 9. nakonec jeho vlastní vládu.
Pojďme se tedy podívat nejprve na ustanovení Syna jako Krále v 7. verši.
A. Ustanovení Syna jako Krále (7. verš)
Zaměrmě se nyní na slova: „Přednesu Hospodinovo ustanovení. Řekl mi,“ a položme si otázku: Kdo zde mluví? O jakém ustanovení je řeč?
Ve 2. knize Samuelově čteme ve 14. kapitole o králi Davidovi, který chtěl Hospodinu vybudovat dům. V této době ještě nebyl postaven chrám a Hospodinova truhla sídlila pod „stanovou plachtou“, jak zde čteme.
Pán ovšem Davidovi vzkázal po prokovi Nátanovi následující slova: „Hospodin ti oznamuje, že on postaví dům tobě. Až se naplní tvé dny a ulehneš se svými otci, dám po tobě povstat tvému potomku, který vyjde ze tvých beder a upevním jeho království. On postaví dům pro mé jméno a upevním jeho královský trůn navěky. Já budu jeho otcem a on bude mým synem. Když bude činit zlo, budu ho kárat lidskou holí a ranami lidských synů.“ (2. Samuel. 7:11-14).
Vidíme, že zde nacházíme jistou podobnost s naším textem ve slovech „Já budu jeho otcem a on bude mým synem.“ Okamžitý kontext odkazuje na budoucí narození Šalamouna, který postavil chrám. Pán jej zde nazývá svým synem, neboť nazývá i Izrael svým synem (Ex. 4:22-23) a král ve staré smlouvě jedinečným způsobem reprezentoval Boží lid před Bohem. Především se zde ale prorocky díváme na osobu Pána Ježíše Krista.
Nový zákon spojuje citaci našeho 7. verše s předchozím textem z 2. knihy Samuelovy. V listě Židům čteme v 1. kapitole: „Neboť kterému z andělů kdy řekl: ,Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil‘? A opět: ,Já mu budu otcem a on mi bude synem‘?“ (Židům 1:5).
A zde nacházíme jednoznačnou odpověď na námi položenou otázku, kdo v našem textu mluví. A přestože akceptujeme i dobový kontext, který směřuje k Davidovskému králi (v tomto případě Šalamounovi), náš text ukazuje předně na Pána Ježíše Krista.
Ten zde vystupuje v 1. osobě. Čeho je třeba si dále povšimnout, jsou úvodní slova: „přednesu Hospodinovo ustanovení.“ Z nich vyplývá, že zde čteme něco, co bylo ustanoveno dříve, a je nám to, z úst Pána Ježíše, sděleno nyní.
A vzhledem k tomu, že nám toto ustanovení sděluje Pán Ježíš, nejde o nic zaznamenaného v historických knihách Písma, co je nám pouze zopakováno, ale jde o dávné ustanovení, které proběhlo mezi Otcem a Synem.
Čeho se dané ustanovení týká? Identity Božího Syna a odvěkého plánu Otce ustanovit jej dědicem všeho a vyvýšit Jeho jméno nad každé jméno. A přestože to zde není zjevné, díky Novému zákonu víme přesně, jakým způsobem vešel dědic do slávy svého dědictví.
V listě Římanům čteme v 1. kapitole tato Pavlova slova: „a podle Ducha svatosti byl vzkříšením z mrtvých ustanoven za Syna Božího v moci, evangelium o Ježíši Kristu, našem Pánu.“ (Římanům 1:4). Spojme tato slova s jeho proklamací Židům v Pisidské Antiochii, ve Skutcích, ve 13. kapitole, kde je citován náš verš a výraz „já jsem tě dnes zplodil,“ je zde vykládán jako vzkříšení Pána Ježíše: „A my vám hlásáme radostnou zvěst, že to zaslíbení, které dostali naši otcové, splnil Bůh nám, jejich dětem, když vzkřísil z mrtvých Ježíše, jak je to i napsáno v druhém Žalmu: ,Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil.‘“ (Skutky 13:32-33).
Čteme tedy, že byl vzkříšením z mrtvých ustanoven (nebo veřejně deklarován) za Syna Božího, toho Syna, o kterém čteme v našem textu, a spolu s tím byla i naplněna veškerá zaslíbení daná židovských otcům. Pán Ježíš tedy vzkříšením z mrtvých vstoupil do svého dědictví Krále a jako Král králů již nyní vládne nade vším stvořením (i svými nepřáteli).
A proto také můžeme číst po vzkříšení známá slova našeho Pána: „Ježíš přistoupil a promluvil k nim: „Byla mi dána veškerá pravomoc na nebi i na zemi.“ (Matouš 28:18).
Pojďme k dalšímu bodu: K dědictví Syna.
B. Dědictví Syna
V 8. verši dál čteme: „Požádej mě a dám ti národy do dědictví. Tvým vlastnictvím budou i končiny země.“
Vraťme se znovu do původního kontextu: Králova privilegovaná pozice, v našem textu, mu umožňovala požádat Hospodina, aby rozšířil jeho vládu. A to je to, co stojí na pozadí slov „požádej mě“ v 8. verši.
Takovou výzvu nacházíme vůči králi Šalamounovi v 1. knize Královské, ve 3. kapitole, v době před dostavením Hospodinova chrámu, když se obětovalo na návrších proti Mojžíšovu zákonu a Šalamoun odcestoval do Gibeónu, aby tam také obětoval na oltáři tisíc zápalných obětí. Tam se mu v noci ve snu zjevil Hospodin a řekl: „Žádej, co ti mám dát.“ A my víme, že jej Šalamoun požádal o moudrost a Panovníkovi se to zalíbilo. Odpověděl mu: „ Protože jsi žádal o tuto věc a nežádal jsi pro sebe dlouhý život, nežádal jsi pro sebe bohatství ani jsi nežádal o smrt svých nepřátel, ale žádal jsi pro sebe porozumění, abys rozuměl právu, hle, učiním podle tvých slov: Ano, dám ti moudré a rozumné srdce, takže nebyl před tebou nikdo jako ty, ani po tobě nepovstane nikdo jako ty.“ (1 Královská 3:11-12).
Hospodin byl více než ochoten vyhovět hříšnému králi Šalamounovi! A mnohem více nad to je Otec připraven dát vše svému Synu!
Máme před sebou oboustranný vztah: Otec nabízí vše jako dědictví svému Synu – stačí jen, aby jej požádal! Syn žádá a získává národy do dědictví.
To, že Syn žádá není sice v našem textu explicitně vyjádřeno, ale je to implicitně obsaženo přítomností proroctví o budoucí vládě (a především i vynuceno zbytkem Písma).
Nabízí se ještě otázka: Proč dává Otec vše Synu? A to je obdobné jako se ptát: „Proč Bůh stvořil svět?“
Proč Bůh stvořil svět, bratři a sestry? Odpověď známe: Ke své slávě!
Ale tato odpověď by byla v nesouladu s naším textem, pokud by v Boží Trojici neexistovala úžasná harmonie jednoty vůlí, kterou máme zde před sebou!
Můžeme proto odpověďět stejně: Bůh stvořil svět ke své slávě jako můžeme odpovědět, ale s větším zjevením, Otec činí vše pro svého Syna a Syn pro svého Otce. A to právě díky dokonalé harmonii jednoty Boží vůle mezi jednotlivými osobami Trojice!
Bůh stvořil svět pro nic menšího než pro ten nejvyšší cíl. Pravda, ale nejvyšší cíl je dokonce poněkud nedůstojný a teologicky nepřesný popis, neboť sebou přináší lidskou představu odstupňování od nejmenšího k nejvyššímu.
Bůh stvořil svět pro nic menšího než ke zjevení veškerých svých excelencí. Otec dělá vše pro svého Syna, neboť je Jeho dokonalým obrazem, a je hoden veškeré Jeho svaté náklonnosti. A Syn dělá vše pro svého Otce, neboť z Něj vychází (je věčně zplozený), a je hoden věškeré jeho svaté náklonnosti. A to není nic jiného než znovu zopakovat: Bůh činí vše ke své slávě!
A protože je Syn hoden veškeré slávy, dal Otec vše jako dědictví svému milovanému Synu.
V našem verši čteme: „dám ti národy do dědictví. Tvým vlastnictvím budou i končiny země. “
Jaké národy, ptáte se? Odpověď je jednoduchá: Všechny národy! Syn je dědicem všeho a všech!
A když se povídáme z komplexního pohledu Bible, můžeme v národech vidět dvě věci:
Za prvé, můžeme vidět nadvládu nad nepřátelskými národy, jejich uznání Králova majestátu, ale i soud nad nimi.
Toto zaslíbení je v souladu s mnoha biblickými verši. V Žalmech se objevují zas a znovu ozvěny této skutečnosti. V 72. Žalmu například čteme: „Bude panovat od moře k moři, od řeky až do končin země. Skloní se před ním obyvatelé pouště a jeho nepřátelé budou lízat prach. Králové Taršíše i ostrovů budou přinášet dary, králové Šeby a Seby budou odvádět tribut. Budou se mu klanět všichni králové, všechny národy mu budou sloužit, neboť vysvobodí nuzného, když volá, chudého, který nemá pomocníka.“ (Žalmy 72:8-12). Pavel pak píše v listu Římanům: „Neboť je napsáno: ‚Jakože jsem živ, praví Pán, skloní se přede mnou každé koleno a každý jazyk vyzná Bohu chválu.‘“ (Řím. 14:11).
Za druhé, můžeme vidět i naplnění zaslíbení daného Abrahamovi: „V tobě budou požehnány všechny čeledi země.“ (Genesis 12:3).
Apoštol Pavel pak, ve svém dopise Galatským, tento text vyložil následovně: „Písmo předvídalo, že Bůh ospravedlní pohany na základě víry; dopředu oznámilo Abrahamovi: ,V tobě budou požehnány všechny národy.‘“ (Gal. 3:8).
Jsme to tedy i my, bratři a sestry, jenž věříme v Ježíše Krista, kteří jsou součástí (dědictví) od Otce vůči Synu. A podstatné pro nás, a co je skutečně nádherné, je toto: On sám si o nás požádal!
Vidíme tedy jak ochotu Otce, tak i Syna, a to je pro nás velmi povzbuzující! Můžete proto s jistotou vědět, že Otec chtěl dát a Syn si o nás požádal! A dal svůj život dobrovolně jako výkupné za naše hříšné životy!
A součástí dědictví je i celý svět. Pavel nám znovu vykládá fyzické zaslíbení země dané Abrahamovi v kontextu Nové smlouvy jako celého světa. V listě Římanům čteme v textu, který se zabývá ospravedlnění vírou, tato slova: „Zaslíbení, že bude dědicem světa, se Abrahamovi a jeho potomstvu nedostalo skrze Zákon, nýbrž skrze spravedlnost z víry.“ (Řím. 4:13).
A to nás přivádí k poslednímu bodu 3. kapitoly a 9. verši: K vládě Syna!
C. Vláda Syna
V 9. verši čteme dále: „Roztlučeš je železnou holí a jako hliněnou nádobu je roztříštíš.“
V předchozí části jsme se dozvěděli, že Syn je dědicem všeho, a nyní spatřujeme zaslíbení Jeho vlády.
Hůl nebo žezlo (v hebrejštině „še-bét“), je symbolem královské moci a autority. V knize proroka Izaiáše nacházíme výstižné vysvětlení tohoto obrazu: „Hospodin zlomil hůl ničemů, žezlo vládců (pozn. „še-bét“), které se zuřivostí bilo národy ranami bez ustání, které panovalo v hněvu nad národy s bezmeznou tyranií.“ (Izaiáš 14:5-6). Zde Hospodin odkazuje na žezlo vládců jako na symbol jejich kruté vlády. V našem verši však ještě čteme o železné holi, což ukazuje navíc na mimořádnou sílu Synovy vlády.
Hůl se rovněž používá jako nástroj soudu nebo kázně. V Bibli je takto mnohokrát zobrazena. V Příslovích čteme o holi jako nástroji pro kázeň hlupáků (Přísloví 26:3), ale i vlastního syna (13:24; 22:15; 29:15). V knize Exodus je pak hůl symbolem pro trestání otroků (Exodus 21:20). A v našem textu pak vidíme hůl, která trestá národy a jejich vládce. Čteme zde, že budou rozbíjeny jako hliněné nádoby.
Co přesně to ale všechno znamená?
Za prvé, znamená to, že Syn bude soudit tento svět.
V těchto slovech vidíme primárně varování před budoucím soudem, kterému budou podrobeni všichni, kdo nesložili své zbraně a nevyznali jméno Pána Ježíše Krista.
V knize Zjevení spatřujeme v 19. kapitole obraz druhého příchodu Pána, který obsahuje soud nad žijícími vzbouřenými národy. A je zde citován i náš text: „Z jeho úst vychází veliký ostrý meč, aby jím bil národy; bude je pást železnou berlou. On bude šlapat lis vína planoucího hněvu Všemohoucího Boha. Na plášti a na svém boku má napsáno jméno: Král králů a Pán pánů.“ (Zjevení 19:15-17). Ve 21. verši pak čteme znovu slova o meči, který vychází z úst Syna, aby bil národy, ale už je opit jejich krví. „Ostatní byli zabiti velikým mečem, který vyšel z úst toho, jenž seděl na koni. A všichni ptáci se nasytili jejich těly. “ (Zjevení 19:21).
V daných verších je obsažen jak soud nad generací, která se dožije Jeho příchodu, tak i pozdější poslední soud. Samozřejmě je mnoho dalších míst v Novém zákoně, které hovoří o Synovu mandátu vykonat soud tímto světem.
Za druhé, znamená to, že i my, jako spoludědicové, budeme soudit tento svět po boku našeho Pána.
Byť to není v našem textu zmíněno, je to zaslíbení, které nám dal náš Pán. V knize Zjevení, ve druhé kapitole, čteme Pánova slova zapsaná apoštolem Janem jednotlivým sborům. Sboru v Thyatirech řekl Ježíš na závěr slova, která opět citují náš 9. verš, avšak s ohledem na nás: „Kdo vítězí a zachovává moje skutky až do konce, tomu dám vládu nad národy; bude je pást železnou berlou a budou rozbíjeny jako hliněné nádobí, jak jsem to i já přijal od svého Otce.“ (Zjevení 2:26-28).
Pán zaslibuje, že kdo bude věrný až do konce, obdrží vládu nad národy – tak jako On v našem textu. To zahrnuje i představu soudu. Vzpomeňme na slova Apoštola Pavla Korintským, když je káral za to, že se soudí před nevěřícími: „Nevíte, že svatí budou soudit svět? A soudíte-li svět, nejste hodni soudit maličkosti? Nevíte, že budeme soudit anděly? Oč spíše záležitosti tohoto života!“ (1 Korintským 6:2-3).
Ještě bych
doplnil bez komentáře několik veršů, které zmiňují naší spoluúčast na budoucí
vládě a soudu. V evangeliu podle Matouše čteme v 19. kapitole: „Ježíš jim
řekl: „Amen, pravím vám, až se Syn člověka při obnovení všech věcí posadí na
trůn své slávy, usednete také vy, kteří jste mne následovali, na dvanáct trůnů
a budete soudit dvanáct kmenů Izraele. “ (Matouš 19:28). V knize Daniel čteme
v 7. kapitole o příchodu Věkovitého: „Přihlížel jsem, jak onen roh vede
válku se svatými a jak je přemáhá, až přišel Věkovitý a soud byl dán
svatým Nejvyššího a nadešla doba, že to království ovládli svatí. “ (Daniel 7:22-23).
Přestože se zde bavíme o hrůzách budoucího soudu, nesmíme rovněž zapomenout, že
Pán Ježíš kraluje a evangelium je pro nás zbraní, která má schopnost od Boha
bourat pevnosti a činit z nepřátel Božích, Boží děti! To je způsob, jakým
v tuto chvíli Pán přivádí své nepřátelé do slávy svého království: Skrze
proklamaci evangelia!
Pojďme nyní ke 4. a poslední kapitole našeho kázání, která je výzvou celému světu, aby se podřídil Kristovu panství.
4. Výzva k pokání (verše 10 – 12)
Ve verších 10 – 12 čteme: „Nuže, králové, jednejte rozumně! Soudcové země, dejte si poradit! Služte Hospodinu s bázní a jásejte s chvěním! Líbejte syna, ať se nerozhněvá. Jinak zahynete na cestě, jestliže jen málo vzplane jeho hněv. Blahoslavení jsou všichni, kdo v něm hledají útočiště.“
Když Mojžíš žádal v knize Exodus Hospodina o to, aby mu ukázal svou slávu, Hospodin mu vyhověl a zaslíbil, že kolem něj nechá projít všechnu svou dobrotu. A když se tak stalo, čteme zde tato slova: „Hospodin sestoupil v oblaku, stál tam s ním a zavolal jméno Hospodin. Hospodin prošel kolem něho a zavolal: Hospodin, Hospodin, Bůh soucitný a milostivý, pomalý k hněvu, hojný v milosrdenství a věrnosti, zachovává milosrdenství tisícům, snímá vinu, přestoupení a hřích, jistě však nenechá viníka bez trestu, navštěvuje s trestem vinu otců na synech i na synech synů, na třetí i čtvrté generaci.“ (Exodus 34:5-7).
Svět má deformovanou představu o Bohu. Nedovede spojit dohromady Boží absolutní spravedlnost s hojností jeho milosrdenství.
Mnozí říkají, že kdyby Bůh existoval, nemohl by se dívat na tento svět a musel by jej zničit. Jiní říkají, že Bůh je Láska, a proto nemůže doopravdy nikoho odsoudit! A že Boží hněv je něco přízemního pro majestát Boží. Všechny tyto postoje jsou ale jen důsledkem odvozování od hříšného člověka zpátky k Bohu.
Hříšný člověk nemůže poznat Boha sám od sebe. Všechny jeho myšlenky jsou infikované hříchem. A jeho představy o Bohu budou vždy falešné.
Bůh se musí dát poznat Jemu. A tak jako dal Hospodin nahlédnout Mojžíšovi kousek své slávy, a my spatřujeme Hospodina, který sám o sobě prohlašuje, že je Bohem soucitným a milostivým, pomalým k hněvu, hojným v milosrdenství a věrnosti, zachovávájícím milosrdenství tisícům, snímajícím vinu, přestoupení a hřích, jistě však nenechá viníka bez trestu, tak i my v našem žalmu vidíme dokonalé vyjádření těchto Božích atributů.
Bůh je absolutně svatý: Je zřídlem všech perfekcí a excelencí! Je dokonale spravedlivý, a proto nenechá hříšníka bez trestu, ale přesto je Bohem, který je pomalý k hněvu, a tak zde vidíme znovu přecházet Boží slávu a je nám zjeven milostivý Boží apel vůči rozbouřenému světu, který všechny laskavě vyzývá, aby líbali Syna, protože On je Jedinou cestou ke smíření se svatým, svatým, svatým Hospodinem zástupů!
Vidíme Boží charakter: Boha, který je plně svrchovaný a veškerá lidská revolta slouží jen Jeho slávě, Boha, který nesoudí v okamžiku vzpoury, ale raději volá celý svět k pokání a k tomu, aby našel milost v Pánu Ježiši Kristu!
A toto je dobrá zpráva: Je zde Cesta k Bohu!
V Izaiášovi čteme nádherné zaslíbení o silnici, jenž bude nazvána svatou cestou, po které půjdou Hospodinovi vykoupení a ani hlupák na ní nezabloudí. Je to úžasný prorocký popis spasení, které nám Bůh zaslíbil.
Čteme zde: „A bude tam silnice, cesta, která se bude nazývat cestou svatou: Neprojde po ní nečistý, bude jen pro toho, kdo jde svatou cestou. Ani hlupáci nezabloudí. Nebude tam lev a dravá zvěř na ni nevstoupí, ani se tam nebude nacházet, ale půjdou po ní vykoupení. Hospodinovi vykoupení se navrátí, přijdou s výskáním na Sijón a věčná radost bude na jejich hlavách. Dojdou veselí a radosti, žal a vzdychání utečou.“ (Izaiáš 35:8-10).
Pán Ježíš se identifikoval s touto cestou, když řekl: „Já jsem ta Cesta, Pravda i Život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (Jan 14:6).
Bratři a sestry, přátelé, věnujme pozornost slovům našeho Pána. Jeho Slova volají ke každému, aby přišel a získal vody věčného života: Boží milost, Boží přízeň a Boha samotného!
Jsi-li dnes bez Krista, slyš tato Kristova slova, příteli: „Vždyť co člověku prospěje, získá-li celý svět, ale uškodí své duši? Anebo co dá člověk výměnou za svou duši?“ (Matouš 16:26).
Moudře zhodnoť svůj dosavadní život a jeho cíl. Kam spěje tvá cesta? Má takový život smysl, je-li jeho koncem věčné odloučení od Boha a strašlivý trest za tvé hříchy?
Bůh Otec dal svého Syna, který zaplatil na kříži za hříchy světa, zemřel pod tíhou Božího hněvu, a byl vzkříšen z mrtvých.
Tento Bůh ti dnes laskavě říká: Líbej Syna, ať se nerozhněvá…
A Syn tě volá k sobě slovy: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude žít.“ (Jan 11:25).
A tak vás žádám, vás, kteří dosud neznáte Krista, abyste k němu přišli a poddali se Jeho milosti.
Poslechněte slova Žalmisty, kterými je ukončen náš text: „Blahoslavení jsou všichni, kdo v něm hledají útočiště.“
Amen.
