„Krátce jsem vám napsal prostřednictvím Silvána, věrného bratra, jak se domnívám. Napomínám vás a dosvědčuji vám, že taková je pravá Boží milost; v ní stůjte. Pozdravuje vás spoluvyvolená v Babylonu a Marek, můj syn. Pozdravte se navzájem políbením lásky. Pokoj vám všem, kteří jste v Kristu [Ježíši. Amen].“ (1 Petrův 5:12-14).
Úvod
Závěr 5. kapitoly prvního listu Petrova obsahuje zajímavá slova o spoluvyvolené v Babylonu, která metaforicky odkazují na církev (spoluvyvolená) a antický Řím (Babylon).
Nejde o tehdejší malé a bezvýznamné město Babylon, ale o Řím, který Petr nazval Babylonem, neboť je zde jistá duchovní podobnost. Do Babylonu byl ve Starém zákoně vyhnán Boží lid, dokud jej Bůh znovu neshromáždil zpět do Jeruzaléma. Petr tuto historickou událost aplikuje na současný stav církve, jenž je rozptýlená ve světě, což je ostatně i popis, který používá již v úvodu dopisu.
Církev je tedy součástí tohoto světa – duchovního Babylonu – jako vyvolený Boží lid, který očekává na zaslíbení nové Země, kterou pro nás připravil náš nebeský Otec. Do té doby jsme však, slovy inspirovaného apoštola Pavla, „ostatek lidu podle vyvolení z milosti,“ (Řím. 11:5) součástí tohoto nepřátelského světa, kde ďábel, skrze světskou a náboženskou moc, dělá vše možné, aby uškodil Kristově pravé církvi.
Když se podíváme na duchovní stav naší země, situace je katastrofická! Babylon se rozrůstá, natahuje pařáty a bere si jednoho vyznávajícího křesťana po druhém. Aposteze je v plném proudu! Máme tu démona, jde o známý druh, a je potřeba ho vyhnat!
Varování: Následující text obsahuje tvrdá slova, která se nemusí líbit uším, jenž jsou navyklé na lichotky falešných učitelů.
Svědectví
Před 4. lety jsem ve svém pokoji – poté, co jsem díky Boží milosti, dodělal vysokou školu (ještě jako pohan), hledal Boha a volal zoufale jméno Ježíše Krista, když tu náhle přišlo světlo, nikterak fyzické – šlo jej však vnímat jiným „zrakem“; naplnilo celou místnost a já jsem prožil křest Duchem svatým a pokoj, jenž jsem do té doby neznal – a to jsem celý život unikal realitě skrze různé formy tělesné zábavy (počítačové hry, umění, alkohol, pornografii), naplnil mé srdce a od té doby nezmizel.
Předtím, po dobu přibližně 9. měsíců, byť jsem byl konfrontován realitou, že Bible je pravdivá, a že Ježíš byl skutečně vzkříšen z mrtvých a pouze v Jeho jméně je spasení dáno lidem, byl jsem naprosto ztracen a bez Boha ve světě, maje v rukou pouze historickou víru a vlastní hnůj spravedlnosti. A jako Augustín jsem si stále v duchu opakoval říkanku: „Očisti mě, ale ještě ne.“ Ale ten večer – ten večer – se stalo něco zázračného! Bůh sestoupil a smiloval se nad hříšníkem, který zoufale volal Ježíšovo jméno, přestože skutečným motivem bylo v danou chvíli fyzické uzdravení. To se nedostavilo, Bůh mě však uzdravil duchovně. Ježíš Kristus zazářil v mém srdci a Bible se rázem otevřela jako dávno zapečetěný svitek a začala mluvit čerstvým srozumitelným jazykem. Bůh mě vyučil o Pánu Ježíši Kristu.
Střet s krutou realitou
Netrvalo dlouho a snažil jsem se přijít do kontaktu s křesťany (dnes již pravidelně navštěvuji shromáždění). Našel jsem pár bratrů a sester, se kterými jsem dodnes v kontaktu na internetu a považuji je za věrné následovatele Ježíše Krista. Oni jsou však výjimka. Jehla v kupce sena!
Přestože jsem doufal, že najdu křesťany, kteří budou věřit Bibli a věrně následovat Ježíše Krista, zjistil jsem, že realita je jinde. Žijeme v době, kterou lze duchovně přirovnat k apokalypse. Dle statistik tvoří Českou republiku odhadem 80 – 90% ateistů, agnostiků a „něcistů“, zbytek je složen převážně z římských katolíků. To je cca 10% (1 083 899) populace. Pro další srovnání se třeba k velmi liberální Českobratrské církvi evangelické hlásí přibližně 51 936 obyvatel. Například je pravděpodobně více jehovistů (13 097) než členů již také liberalizující se Církve bratské (v roce 2001 to bylo 9931).
Prošel jsem různými křesťanskými skupinami na sociálních sítích a všude jsem vždy patřil k velmi malé menšině, která bránila biblické evangelium o dostatečnosti Kristova kříže a Boží milosti vůči různým formám samospravedlnosti. Vždy jsem byl považován za nesoudného buřiče či zákoníka, který odsuzuje druhé, přitom jsem „pouze“ citoval Písmo a dovolával se jeho autority. Poznal jsem, že drtivá většina vyznávajících křesťanů nevěří Bibli.
Ať už jde o stvoření, akceptaci homosexuality, feminismu, náboženského ekumenismu, kde je každé vyjádření víry považované za legitimní a nedotknutelné, drtivá většina vyznávajících křesťanů je dávno za hranicí aposteze. A pokud se nestane zázrak, většina z nich jistě skončí v pekle.
Nástin aposteze
Reformovaný baptista, apologet a učenec Dr. James White rád připomíná, co nás učí i historie: Úpadek od nejvyššího pohledu na Bibli jako na neomylné a kompletně dostatečné Boží Slovo, vždy vyústí v apostezi na všech frontách.
A to je příležitost pro lidskostředného humanistického démona, aby posedl mrtvou část vyznávajícího křesťanství a odvedl pozornost od Kristova kříže k ubohému hříšnému člověku. Jinak tomu není ani v naší zemi!
Místo hlasitého deklarování o ukřižovaném a vzkříšeném Božím Synu, který prolil svou krev na kříži za nehodné hříšníky, jako jediné cesty k usmíření se svatým a rozhněvaným Bohem a volání hříšníků k pokání a víře, vidíme převážně kompromisy a upřímně – postmodernistické bláznovství.
Úřad kazatele (nikterak kazatelky), který má být charakterizován vyčerpávajícím studiem Božího Slova a v slzách na kolenou před Božím trůnem s prosbami o to, aby Bůh vylil svého mocného Ducha a otevřel služebníkova ústa, aby vycházel pouze Ježíš Kristus a jeho slovo pravdy, které má moc změnit i toho největšího hříšníka v Boží dítě, je charakterizován krátkou 20. minutovou motivační a infantilní přednáškou pro uši, které nechtějí pravdu, ale jen šelest sladkého líbezného hadího lichocení!
Bohostředná teologie vyvyšující Boží atributy a formující před očima hříšníků majestát Boží slávy, jenž byla produktem reformace a všech obrození v historii, je naprostou fatamorgánou! Místo toho hříšný duch humanismu démonicky zmítá českým křesťanstvím a deformuje obraz svatého Boha! Na mysl přicházejí slova Arthura W. Pinka, který „prorocky“ napsal ve své knize Svrchovanost Boží (Sovereignty of God) slova, která platí dnes dvojnásobně!
„Bůh, kterého většina vyznávajících křesťanů miluje, působí velmi jako takový benevolentní starý pán, který sám nemá zálibu v pošetilostech, ale shovívavě mrká na nerozvážnosti mládeže… Pro jeden hřích Bůh vyhnal naše prarodiče ze zahrady Eden; pro jeden hřích padlo všechno potomstvo Kenaanu pod prokletí, které zůstává do dneška; pro jeden hřích byl Mojžíš vyloučen ze země zaslíbené; Elíšův služebník byl zničen malomocenstvím; Ananiáš a Safira byli odříznuti ze země živých. “ (Arthur W. Pink).
Manifestace aposteze
A tak jsme se ocitli uprostřed sezóny apostezí! Písmo nás učí o velkém odpadnutí v posledních dnech (2 Te. 2:3) – že bychom už byli zde? Jsme snad na posledním stupni spirály Božích dekretů, které formují historii? Zatímco většina vyznávajícch křesťanů jí, pije, žení se a vdává (Mt. 24:37-39) – jsou v klidu a nic netuší, že se blíží kalamita; že v dálce se stahují oblaka, která nevyhnutelně a nezastavitelně přinesou totální teror Božího hněvu na všechny nekajícné činitele nepravosti!
A tak se lidskostředný démon, který posedl (nejen) české křesťanství, manifestuje v přátelství se světem. Není v podstatě žádný rozdíl mezi drtivou většinou vyznávajících křesťanů a světem; apoštolové nás varují, že takoví lidé jsou nepřátelé Boží (Jakub 4:4; 1 Janův 2:15).
Tak jako světem zmítá démon postmodernismu, který dělá z jinak inteligentních Božích stvoření, naprosté pošetilce; a projevuje se rezignací na existenci objektivních pravd a hodnot, které nahrazuje subjektivní zkušeností (relativizace); tak i vyznávající křesťanské sbory místo hlasitého deklarování evangelia, relativizují, kde to jen jde.
Kázaní se zkracují a zjednodušují stejně jako novinové články. Aby náhodou neprobudili z mrtvých spící Lazary, kteří o Bohu nechtějí slyšet déle jak 20. minut jeden den v týdnu! A pak honem rychle k dělání věcí, které Bůh nenávidí! Přestože jsou mnozí kazatelé držitelé teologických titulů, v praxi jde o duchovní diletanty, kteří nejsou svéprávní navigovat ani sami sebe, natož druhé!
Autoritativní kázání zmocněná Duchem svatým, která mají usvědčovat hříšníky a povzbuzovat svaté, jsou naprostou senzací. Kde není kázání zkrácené nebo zjednodušené, tam se zavádí moderní přístupy. Jeden z takových moderních „parasborů“ je Element v Hradci Králové. Tam většinou „přednáší“ Lukáš Targosz a někdy i jeho žena. Jde převážně o motivační přednášky v postmodernistickém kabátu, které mají velmi málo společného s výkladem Božího Slova a spoléhání na moc Ducha svatého. Zabývají se různými tématy, která, pro větší působivost a umělecký efekt, komponují a aranžují do podoby širších tématických celků. Boží Slovo je v takovém případě druhořadým podpůrným mechanismem; hlavní důraz je kladen na moderní relevantní formát (viz slogan srozumitelná církev na webových stránkách) a motivační aspekt komunikace. Protože jde hlavně o motivační přednášky, pořádají i motivační konference Global Leadership Summit, kam zvou lidi jako je T. D. Jakes. Ten jen tak mimochodem popírá učení o Trojici. Pochopitelně, v postmodernistické mysli, nejde o nic podstatného, ale historické křesťanství má pro takové lidi výraz „heretik“.
Vrcholem relativizace a postmoderny v církvi jsou potom umělecké happeningy jako tento „tanec vzkříšení“, který nekomunikuje vůbec nic, neboť nemá žádný obsah. Ale ztracení lidé jistě ocení vysokou uměleckou hodnotu takové akce! Jistě jim z toho vyvstane a jasně zazáří pravda evangelia!
„Ale vždyť oni jen to, co jim Bůh daroval, vyjadřují tancem!“ Mohl by někdo namítnout. Kdyby apoštolové vyjadřovali svou víru tancem, protancovali by se až do pekla. Lidé nepotřebují vidět vaší seberealizaci, lidé potřebují slyšet Boží Slovo!
Zjednodušování, relativizace, postmodernismus a co tam máme dál? Apostezi na všech doktrinálních frontách! Proto se také Pražská evangelická ztracená mládež producíruje na pochodech pýchy a podporuje hříšníky v jejich sodomii na cestě do věčného pekelného ohně. A místo toho, aby proběhla nějaká církevní disciplína, aby – dle slov apoštola Pavla, vyloučili toho zlého ze svého středu (1K. 5:13), nic takového nepozorujeme!
Ano! Bible odsuzuje homosexuální jednání (1 Kor. 6:9-11). Když příjde na toto téma, promění se jinak inteligentní lidé, v naprosté blábolící prosťáčky. Najednou nevědí, co Bible učí! Náhle je nejvíce nesrozumitelnou knihou pod sluncem! A už je slyšíme pateticky vzlykat: „Kdo jsem já, abych soudil?“ Jako bychom snad mohli soudit podle vlastního standardu! Jako by to snad nějaký křesťan dělal! Bůh nám zjevil svůj soud a my jej pouze zjevujeme světu, proto jsou podobné rádoby duchovní argumenty jen manifestací stejného démona, který hýbe celým falešně vyznávajícím křesťanstvím!
Neexistuje pravda bez lásky a láska bez pravdy! Ekumenické hnutí, které jako rakovina prosáklo všemi denominacemi, je něčím, co charakterizuje drtivou část českého křesťanství. Snaha o jednotu na úkor pravdy ukazuje na jediné: Na nelásku k pravdě! Kam zmizela láska k pravdě? Nemáme snad zjeveno, co charakterizuje křesťanskou jednotu? Nenapsal Pavel tato slova? „Je jedno tělo a jeden Duch, jakož jste byli i povoláni v jedné naději svého povolání; jeden Pán, jedna víra, jeden křest; jeden Bůh a Otec všech, ten nade všemi, skrze všechny a ve všech nás.“ (Ef. 4:4-6). Nenapsal snad Juda tato slova o jedné víře svěřené svatým? „Milovaní, když jsem vynakládal všechnu píli, abych vám psal o naší společné záchraně, pokládal jsem za nutné vám napsat povzbuzení, abyste vytrvale zápasili o víru, která byla jednou provždy svěřena svatým.“ (Judův 3). A co takový apoštol lásky Jan, co on na to říká? „Každý, kdo zachází dále a nezůstává v učení Kristově, nemá Boha; kdo zůstává v učení Kristově, má i Otce i Syna. “ (2 Janův 9).
Nedávný počin démona, který zmítá českým vyznávajícím křesťanstvím, je tzv. Parabible. Jde o nejnovější počin vrchního teologa českého ztraceného křesťanství, Alexandra Sasha Fleky. Ten svou nenávist k současnému prezidentovi vyjádřil v podobě knihy, která se snaží vtipně parafrázovat biblické pasáže v kontextu naší současnosti. A tak máme příběh o prezidentu Ježíšovi z Nošovic. Pochopitelně, že jde o něco senzačního pro církev Element v Hradci, kde má pan Flek již domluvené „paraturné“. A kdybychom sepisovali seznamy heretiků, webové stránky Parabible a sekce ohlasy by byly perfektním zdrojem. Tam třeba píše husitský farář Petr Wagner následující doporučení: „Po čtení z evangelia nechávám v kostele ještě přečíst Parabibli. Všichni se hned proberou.“ Není to všeříkající, že pastor denominace, která si drze uzurpovala jméno jednoho z největších reformátorů, mistra Jana Husa, a jako antičtí gnostici popírá fyzické vzkříšení Ježíše Krista – to je asi nuda, si pochvaluje, jak lidé ve sboru ožívají, když se zavře Bible a otevře Parabible. Tragikomické!
Ale jak se na to dívá skutečný Ježíš Kristus? Jak se mu asi líbí, když se Písmo redukuje, bagatelizuje či převádí do humorné formy? Je snad Ježíš Kristus nějaký šašek, kterého navlečete do klaunského obleku, aby byl dostatečně výstřední a zaujal usínající kozly v církvi? Nejde o nic jiného než o další blasfemii a manifestaci démona, který ovládá české křesťanství. Proto půjde jistě o bestseller!
Ze všeho nejhorší je falešné evangelium, které ovládá české vyznávající křesťanství. Římský katolicismus a jeho spasení z víry a skutků, adventisté bojující proti papežství a jejich novodobá obřízka v podobě Soboty, Strážnou věží řízení jehovisté mající falešného Krista, charismatické sbory, které následují jakékoliv duchy a káží evangelium prosperity, a nejlepší nakonec již zmínění gnostici v husitské církvi, kteří ani nevěří ve vzkříšení Ježíše Krista! To všechno a ještě mnohem víc je manifestace démona, který svírá české vyznávající křesťanství!
Poslední dny…
Přišel čas začít brát Bibli vážně! Když se díváme vlastníma očima, vidíme, že se lidé smějí, náramně se baví, pijí, žení se a vdávají, zatímco probíhá aposteze v plném proudu (nejen v ČR). Bible nás však upozorňuje, že jde o znamení konce. Ježíš řekl následující slova: „Jako totiž v oněch dnech před potopou jedli, pili, ženili se a vdávaly, až do dne, kdy Noe vešel do korábu, a nic nepoznali, dokud nepřišla potopa a všechny nesmetla, takový bude i příchod Syna člověka.“ (Matouš 24:38-39).
A Pavel nás varuje před odpadnutím, které má přijít před úplným koncem: „Ať vás nikdo žádným způsobem nesvede, protože nenastane, dokud napřed nepřijde odpadnutí a nebude zjeven ten člověk bezzákonnosti, syn záhuby, který se staví na odpor proti všemu a pyšně se pozvedá nade všecko, čemu se říká Bůh nebo co se uctívá, takže sám usedne jako Bůh do Boží svatyně a bude se vydávat za Boha.“ (2 Te. 2:3-4). My neznáme den nebo hodinu, ale máme varování, která jsou natolik konkrétní, aby církev mohla zpozornět, když se svět bude přibližovat popisu doby před příchodem Ježíše Krista. Máme být bdělí, neboť ten čas je blízko!
Přesto se má církev stále modlit za obrození a má usilovat o vyhnání jakéhokoliv démona, který jí překáží v cestě k šíření Božího království!
Jak vyhnat toho proradného humanistického démona?
To se můžeme naučit od Pána Ježíše Krista. Všechno má svůj čas, a toto není čas mírných motivačních proslovů. Toto je čas autoritativního zvolání: „Jdi ode mne, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože nemáš na mysli věci Boží, ale věci lidské.“ To jsou slova Pána Ježíše Krista vůči všem lidskostředným světonázorům! Vůči všem přístupům, které nejdou Boží cestou kříže!
Tento druh nepůjde ven tichou domluvou. Vůči relativismu se nebojuje relativismem! Vůči humanismu nebudeme bojovat lidskostřednými prostředky! Co máme tedy dělat? Vyhnat démona Božími zbraněmi! Pavel nám připomíná banální křesťanský fakt: „Zbraně našeho boje nejsou tělesné, ale mají od Boha sílu bořit opevnění; boříme rozumování a každou povýšenost, která se pozvedá proti poznání Boha. Uvádíme do zajetí každou myšlenku, aby byla poslušna Krista, a jsme připraveni potrestat každou neposlušnost, jakmile bude vaše poslušnost úplná.“ (2 Kor. 10:4-6).
Církev se musí obléci zbroj, kterou jí dal Bůh. Satan už byl svržen – a obchází jako řvoucí lev a hledá koho, by pozřel. Ten zápas mezi církví a Drakem je alegoricky popsán ve 12. kapitole knihy Zjevení, kde drak sesílá pravidelně proudy vod (zástupy satanem ovládaných vlků) proti Božímu lidu, avšak nezoufejme! Je tu Bůh, který svou nevěstu ochrání!
Ta žena, jež přebývá v Babylonu, je Bohem vyvolená nevěsta, která nemůže selhat. Bůh vydal nařízení, aby jí brány pekelné nepřemohly! Té ženě byla svěřena zbraň, která má moc bourat všechna opevnění. Tou zbraní je věčné evangelium Boží o vzkříšeném Božím Synu, který zaplatil za hříchy světa! Je to zpráva o vítězství kříže nad ďáblem a jeho skutky!
Církev, a teď hovořím o opravdové církvi, jež je tvořena znovuzrozenými lidmi, kteří mají svědectví Ducha svatého, se musí probudit z letargie! Skutečná církev se musí přestat bát světa, ale postavit se jako velvyslanci živého Boha a zařvat lvím hlasem: „Je tady jiný Král; Ten který jest, ten, který byl, a Ten který přichází! A je rozpálen svatým hněvem a bude v neředěné číši svého planoucího hněvu soudit každého, kdo je neposlušen evangelia Božího!“
Izaiáš prorocky promluvil ve své době, ale jeho slova přesahují dobový kontext a přelévají se do naší éry, jak naznačují slova v druhé části 52. kapitoly, která k nám hovoří o dobré zvěsti evangelia. Tehdejší Izrael byl trýzněn pod nadvládou Babylonu, současný Izrael Boží je dočasně rozptýlen ve světě a pod neustálým tlakem Babylonu a potřebuje nutně probuzení!
„Probuď se, probuď, oděj se silou, Sijóne, oděj se svými skvostnými rouchy, Jeruzaléme, město svaté, protože již nikdy do tebe nevejde neobřezaný ani nečistý. Otřes se z prachu, povstaň, usídli se, Jeruzaléme, rozvaž pouta na své šíji, zajatá dcero sijónská! Neboť toto praví Hospodin: Zadarmo jste byli prodáni, nikoli za stříbro budete koupeni zpět. Neboť toto praví Panovník Hospodin: Nejprve můj lid sestoupil do Egypta, aby tam pobýval jako cizinec, ale Ašúr ho bezdůvodně utlačoval. Nuže, co tu mám? je Hospodinův výrok. Vždyť můj lid byl vzat zadarmo a jeho vládci jej přivádějí k nářku, je Hospodinův výrok, a mým jménem je ustavičně po celý den pohrdáno. Jistě můj lid pozná moje jméno, jistě je pozná, neboť v onen den já budu ten, kdo bude říkat: Zde jsem. Jak příhodné jsou na horách nohy toho, kdo přináší novinu, kdo zvěstuje pokoj, kdo přináší dobrou novinu, kdo zvěstuje záchranu a kdo říká Sijónu: Tvůj Bůh se ujal kralování. Slyš! Tví strážní pozvedli hlas, společně jásají. Vždyť tváří v tvář uvidí, jak se Hospodin vrací na Sijón.“ (Izaiáš 52:1-8).
A tak se probuď spící Boží lide, probuď se, vstaň z mrtvých a Kristus ti dá život! Obleč se do Pána Ježíše Krista a nestyď se spoléhat na Boží Slovo! Pamatuj, že pravá Boží moudrost je pro svět bláznovstvím! Kázej slovo vhod i nevhod, zůstaň ve zlomeném stavu, aby jsi nespoléhal na sebe, ale na Boží milost! A modli se, aby Bůh dal probuzení, protože jsme dospěli do bodu, kdy musí přijít Pán Ježíš a démona vyhnat sám! Tady nic nepomůže obvyklá služba křesťana, musí přijít Pán Ježíš a mocně na nás vylít Ducha svatého, a s ním i tolik nutné probuzení!
Aposteze může být v plném proudu, můžeme být na posledním ostrůvku před Kristovým příchodem, ale Bůh je svrchovaný, může vylít svého Ducha a probudit víru v Ježíše Krista tam, kde bylo předtím jen pusto a prázdno; může obnovit horlivost tam, kde je nyní chlad a nezájem; Bůh Bible může udělat všechny tyto věci a ještě mnohem víc!
V 18. století Bůh obrátil Johna Wesleyho a George Whitefielda. A s nimi se obrátila i podstatná část Velké Británie a Ameriky. V období známém jako Velké probuzení (bylo více vln) došlo k nadpřirozenému znovuzrození tehdy umírajícího západního křesťanství. Historici mají různé teorie, teologové interpretace, ale mocný Bůh Bible zná pravdu.
Tento Bůh nám daroval Ježíše Krista, který zaplatil za naše hříchy na kříži a byl vzkříšen z mrtvých. Tento Bůh na nás vylil svého mocného Ducha, abychom mohli žít vítězný život. A tento Bůh může způsobit podobné probuzení jako už mnohokrát v historii.
Život velikého stromu má počátek v malém semínku. I veliké probuzení musí začít probuzením každého z nás. Musí začít na kolenou úpěnlivým voláním ke vzkříšenému Ježíši Kristu! Musí začít pokáním a důvěrou v Boha a Jeho neomylné Slovo. Musí vyrůst do pravidelné modlitby a služby. A růst bude pouze tehdy, budeme-li se sytit Ježíšem Kristem. Teprve pak můžeme očekávat zázrak!
Přestaňme se bát lidí a začněme se bát svatého Boha! Vezměme si do srdce varovná slova žalmisty:
„Nuže, králové, jednejte rozumně! Soudcové země, dejte si poradit! Služte Hospodinu s bázní a jásejte s chvěním! Líbejte syna, ať se nerozhněvá. Jinak zahynete na cestě, jestliže jen málo vzplane jeho hněv. Blahoslavení jsou všichni, kdo v něm hledají útočiště. (Žalm 2:10-12).“
A zapišme si do srdce povzbudivá slova skotského reformátora Johna Knoxe:
„Jeden člověk a Bůh jsou většina.“
Skutečně, duchovní stav křesťanských sborů u nás se zdá býti dosti žalostný… Najít sbor, kde je Boží přítomnost je raritou.. Tento stav na člověka často dopadá a přivádí k rezignaci.. 🙁 Nedávno jsem viděl záběry z tajných setkání sborů v Číně.. Něco neuvěřitelného v porovnání s ČR..
Ještě 1 aspekt pravého učednictví zde v jinak správném článku schází : BOŽÍ MOC, kterou projevovali Ježíš i jeho učedníci a stále projevují – viz např. vyslání 72 učedníků a nebo moje nedávné 100 % uzdravení sestry z vyhřezlých plotýnek (abych neukázal vodu a nepil víno). Protože Boží moc pro uzdravování je dostupná každému učedníkovi, který věří víro „jako zrnko hořčice“
SHALOM HYNKU. MOC DĚKUJI ZA SVĚDECTVÍ O VYHREZLE PLOTYNCE. HALELU YAH. MAM JICH TAKÉ SPOSTU, ALE VE SBORECH TO PASTORI MOC RÁDI NESLYŠÍ, PROTOŽE NĚKTEŘÍ POSÍLAJÍ SVÉ OVEČKY K DOKTORŮ.. (COŽ JE MAGIE A ČARODĚJNICTVÍ) VÍM TO PRACOVALA JSEM PŘED OBRÁCENÍ JAKO ZDRAVOTNÍ SESTRA. YESHUA MESIAS, ALE VIDÍ CO SE VE SBORECH I OHLEDNĚ SVATOSTI A ČISTOTY DĚJE. JAK DUCHOVNÍ TAK TĚLESNÉ. V LÁSCE BOŽÍ SESTRA JUDIT. BRATŘE JESTLI CHCEŠ NAPSAT A SDÍLET SE O ZAZRACICH S NAŠÍM MILOVANÝM YESHUU BOŽÍM SYNEM, TÍM UKRIZOVANY A VZKŘÍŠENY, TAK MI PROSÍM NAPIŠ. juditjk@seznam.cz
Pozoruhodné. Setkáme se? Miroslav Venc starší, * 7.1.1934, Pánův učedník od 16.8.1948, otec 4 dětí a Písně nového života (1980), vydavatel Knihovny Božího Království a večerníků a poledníků, jako je tento:
Poledník nov+3 4.10.1991 *Pozvání * Ježíš Kristus je láska, milost, pokoj, moudrost. Bůh, který na nás čeká, až my „mezci“ se rozhodneme a rozběhneme se k němu
EduardaH@seznam.cz * út 11. 12. 22:03 (před 12 hodinami)
komu: já
Milý Mirku, Standa mi přeposlal tvůj mail, kde píšeš, že bys nás rád navštívil. Samozřejmě jsi tu vítán, pokud se v lednu ještě nebudeme stěhovat, tak tady na Hájích, v opačném případě na nějaké nové adrese. Chceš znát náš vztah k tobě. Já mohu mluvit jen sama za sebe. Mám tě ráda. Jsi Kristův učedník, miluješ Ho a to máme společné. Že se v některých postojích a názorech lišíme, to víš, ale to na mém vztahu k tobě nic nemění. Tolik tedy ke mně. Moc ráda tě uvidím, popovídám si s tebou, můžeme zpívat, slavit Večeři Páně… jak Duch dá… Doufám, že jsi zdráv, já stále stejně, pořád mne trápí ta únava a špatná soustředivost, jinak nic nového. Tohle je můj nový e-mail. Ráda si přečtu e-mail od tebe i Lišťanské listy. Můj mobil je stále stejný – 736453028. Napiš, kdy bys chtěl přijet.
Bůh ti žehnej! Eda
……opravdu miluji Pána Ješuu, Jeho Ducha, který shromažďuje Jeho lid. Jinak než adventní a vánoční pseudoježíšek. A spolu s Edou objímám vás všechny, kteří jsme se kdy našli na falsebuku a změnili to podvodné fb přátelství na skutečné. Heczkovi v tom byli průkopníky, pro ně jsem kdysi psal večerníky i poledníky a potom mne navštívili, natrhali si v Líšťanech trochu ovoce, a pokračovali jsme skype a web kamerou. Dvakrát jsem navštívíl i já je, přenocoval u nich… a pak se mi Eda ztratila a Standa jen pravidelně posílal ob měsíc svá kázání. Je toto nový počátek?
Zima a jaro je obrazem zapomenutí a nových počátků. Bůh má pro svůj lid nový počátek od věků, tak mu drahý, že na něj skrze Mošeho 3M 23 nechává už třiapůltisíce roků konat každoročně 15.-22. po slavnosti troubení osmidenní svátek chýší.
Loni jsme ještě nevěděli, co už teď od Michaele Rooda z CHRONOLOGICKÝCH EVANGELIÍ víme, že Boží i lidský Smírce Ješua se do takové chýše z větví v Beth-lechemě 14.7. narodil. Postavil ji Jeho pěstoun Josef ben Heli, z rodu Nátana a Davida, a v ní s Mirjam, dcerou Josefa ben Jákoba, ben Šalomouna ben Davida, stanovalo Slovo mezi námi první týden, potom obřezán, dáno mu jméno Ješua, aby za 30 a půl roku v předvečer jarního týdne 14.1. abib/ nisan (idiotský kalendář psal rok 28,) dovršil … poslední Adam zemřel za nás a druhý Adam povstal a s Ním nový věk. Proto, Edo, to nové přesné datování 4.10.1991. Vítej zpět ne do adventu, ale do tevetových líšťanských listů. Jsou dnes pro tebe jako odpověď na jediný meil z doručeného.
Píseň nového života 506. Živě 100 E dur 4/4 M 8,3.8.13
Pojďte s důvěrou k Pánu Ježíši, pojďte s důvěrou k Pánu Ježíši, hříchy odpustí, bolest utiší a prosby vyslyší. Ref: Ježíš, Ježíš, Ježíš, Ježíš z hříchu uzdravuje, se svou mocí tu je, nové srdce dá.
a z archivu před sedmi roky:
Tevet (Tebet) 5772. (1. Tevet = 26. 12. 2011)
Tatínku, tak TEVET tady ve velké konkordanci vůbec není, zato DESÁTÝ MĚSÍC se vyskytuje celkem 12x, už se nemůžu dočkat, co je pro nás vlastně ode dneška na těch 29 dnů Tevetu v Písmech ukryto. No, Pavlíčku, je tam, ale ve tvaru TEBET. Podívej, je to tady v knize Ester 2,16. Ale, tatínku, jak je to vlastně s tím kánonem a s tím správným pořadím knih? Když jsme přece Ježíšovi učedníci a ne těch farizeů a expertů, natož potom uctívače slunce césara Konstantina a jeho Silvestrů. Ježíš nás přece učil, že se musí naplnit všechno, co je o něm psáno kde?
1) v tóře Mojžíšově, 2) v prorocích a v 3) v žalmech. A dost.
Tak už vím, že prorockých svitků je celkem osm: Ješua/ Ježíš/ zkomoleně Jozue, Mstitelé/ Soudcové, Samuel (to si tatínku nikdo nevšiml, že to napsal na jeden svitek, a až potom nějaký opisovatel neměl právě svitek tak dlouhý, a tak to rozepsal na část I. a II., stejně jako Králové (je to prorocký svitek na rozdíl od kněžských Kronik/ Letopisů/ Paralipomenon) a DVANÁCT MALÝCH PROROKŮ. Takže: „torah, proroci a žalmy“ jsou určitě ta svatá písma 7x zprubovaná. A co ty ostatní svitky?
Nevím, miláčku Pavlíčku (pamatuj, všechno, co o tom píší magistři teologie i rabíni od Jamny r. 90 n.l. je vždycky nějak jinak, jsou to mistři zmatku a popletové), to už je teď na Ivance (učí se hebrejsky) a na tobě a vašich sourozencích, přijít na to a učit to správně. Hlavně dávejte pozor na všechno, co říkají proroci dnes, možná v tom najdeš klíč. I těch 27 svitků pořízených za nové smlouvy je 7x zprubované Slovo Boží. Derekovy, Watchmanovy a tatínkovy svitky můžete ještě stále zprubovávat, všechny, i když si myslím, že PÍSEŇ našeho NOVÉHO ŽIVOTA a KNIHOVNA BOŽÍHO KRÁLOVSTVÍ patří k těm… no, 3x 4x 5x zprubovaným Božím Slovům, i t.zv. APOKRYFY, ty možná až 6x.
Tak ukaž, kde jsi vypsal ta místa ze všech písem datovaných DESÁTÝ MĚSÍC: Všechno začíná v Berešit, knize Počátků, neobhajujte vehementně kralickou První Mojžíšovu proti té protivné latinské Genesis, a zaveďte už nějaké pořádné názvy svitků, aby vám i všichni Izraelci hned rozuměli
DESÁTÝ MĚSÍC:
1M 8,5 (2x) Nový začátek. „Bůh však pamatoval na Noema i na všechnu zvěř a dobytek, který s ním byl v arše. Nechal nad zemí vát vítr a voda se utišila. Prameny propasti i nebeské průduchy se zavřely a průtrž z nebe přestala. Voda začala ze země zvolna ustupovat a po sto padesáti dnech konečně opadla. Sedmnáctého dne sedmého měsíce archa spočinula na pohoří Ararat. Voda zvolna opadala až do desátého měsíce. Prvního dne desátého měsíce se ukázaly vrcholky hor.
2Kr 25,1: Zkáza Jeruzaléma. „Desátého dne desátého měsíce v devátém roce (15. ledna 588 př.n. l.) Cidkiášovy vlády proto k Jeruzalému přitáhl babylonský král Nabukadnezar s celým svým vojskem. Utábořili se před městem a začali kolem něj stavět obléhací val.
29,1: „Proti Egyptu“ Dvanáctého dne desátého měsíce desátého roku (7.ledna 587 př.n.l.) jsem dostal slovo Hospodinovo: „Synu člověčí, obrať se proti faraonovi, králi Egypta, a prorokuj proti němu i celém Egyptu.
33,21: „Měli mezi sebou proroka“ Pátého dne desátého měsíce dvanáctého roku našeho vyhnanství (21 8. ledna 585 př. n. l.) ke mně přišel uprchlík z Jeruzaléma se slovy: „Město padlo!“ Večer před jeho příchodem na mně spočinula ruka Hospodinova, a než ke mně ten uprchlík ráno přišel, Hospodin mi otevřel ústa. Má ústa se otevřela a přestal jsem být němý. (El 24,25–27) Dostal jsem slovo Hospodinovo: „Synu člověčí! Obyvatelé rozvalin v izraelské zemi říkají: ‚Abraham byl sám a získal tuto zemi. Nás je mnoho…“
Za 8,19: „Dostal jsem slovo Hospodina zástupů: „Tak praví Hospodin zástupů: Půst ve čtvrtém, pátém, sedmém i desátém měsíci se pro dům Judy stanou šťastnými slavnostmi radosti a veselí. Jen ale milujte pravdu a pokoj! Tak praví Hospodin zástupů: Ještě sem budou přicházet národy a obyvatelé mnoha měst. Z jednoho města půjdou k druhému se slovy: ‚Pojďme prosit Hospodina o přízeň, pojďme hledat Hospodina zástupů! I já půjdu!‘ Tak budou přicházet veliké kmeny a mocné národy, aby v Jeruzalémě…“
1Pa 27,13: „Desátý měsíc byl jako desátý Mahraj Netofský ze zerašských. Jeho oddíl čítal 24 000 mužů.
Eš 10,16: „Kněz Ezdráš vybral ( podle LXX a Syr MT: byl vybrán) za každý rod představitele otcovských domů, každého jmenovitě, a prvního dne desátého měsíce (29. prosince 454 př.n.l.) zasedli, aby tu věc vyšetřili. Sňatky všech mužů s cizinkami řešili až do prvního dne prvního měsíce. (27. března 457 př. n. l.) Bylo zjištěno, že s cizinkami se oženili tito muži:
Er 2,16: „Jednoho dne přišla na řadu Ester, dcera Abichaila, strýce Mordechajova, jenž ji přijal za vlastní. Když měla vstoupit ke králi, nežádala nic než to, co řekl králův eunuch Hegaj, strážce žen. Každý, kdo Ester viděl, si ji oblíbil. Sedmého roku vlády krále Xerxe, desátého měsíce zvaného tebet,
(16. prosinec 479 př. n. l.) byla Ester uvedena do královských komnat. Král si Ester zamiloval nade všechny ženy; ze všech panen získala jeho přízeň a lásku právě ona. Nasadil jí královskou korunu a učinil ji královnou namísto Vašti.
Svědectví: Pavel Hošek
Prostředí naší rodiny bylo intelektuální. Naši hodně četli knížky a možná to byla taková jejich základní životní orientace, kterou jsem podědil i já: že člověk by měl hodně číst a měl by mít přehled, měl by být vzdělaný. K víře mě ale žádný způsobem nevedli. Spíš nějak v době dospívání, kdy jsem sám začal víc číst knížky, které se zabývaly také tím, proč vlastně jsme tady na té zemi a jaký je smysl lidského života, jsem si tyhle otázky začal klást, ale zatím to bylo jenom tak z intelektuálního zájmu.
Když mi bylo asi devatenáct, onemocněl jsem takovou ne úplně banální nemocí a začal jsem se po tom smyslu života pídit nějak vážněji. Měl jsem dojem, že jestli je ten můj život nějak ohrožen tou nemocí, tak bych chtěl opravdu přijít na to, proč jsem se vlastně narodil. Ta představa, že by můj život mohl skončit v mládí, pro mne byla jednak samozřejmě zdrojem strachu, ale také určité intenzity toho hledání. Takže jsem začal číst knížky o různých duchovních cestách, o různých filozofiích a náboženstvích, které odpovídají na ty poslední otázky, který si klade každý člověk: „Proč jsme tady? Odkud jsme přišli a kam směřujeme?“
A to byla doba, kdy jsem setkal mimo jiné taky s následovníky Kristovými. A přestože jsem měl načteno spoustu informací o křesťanství i o jiných náboženstvích, a přestože to byli obyčejní lidé a měl jsem nad nimi intelektuální převahu, viděl jsem, že mají něco, co já prostě nemám. Přestože je porazím třeba v debatě o věrohodnosti Bible, oni z toho rozhovoru odejdou možná jako poražení, ale s tou radostí v srdci, kterou já nemám, a já odcházím jako vítěz, ale s prázdnotou a s nezodpovězenými otázkami.
Prostě jim v očích svítilo něco, co mě provokovalo, dráždilo, ale zároveň jsem jim to záviděl. Na té mojí duchovní cestě bylo asi takovým hodně důležitým faktorem, že jsem si uvědomoval, že to sám nějakým způsobem nezvládám, že se mi nedaří zdokonalovat sám sebe a žít správně. Když jsem dělal dobré skutky, znova a znova jsem si uvědomoval, že to dělám pro sebe. Když jsem byl pokorný, tak jsem byl potom pyšný na to, že jsem pokorný. A když jsem pomáhal druhým lidem, uvědomoval jsem si, že to potřebuji a že tím sloužím sám sobě. Že jsem prostě zakletý do toho kruhu svého vlastního sobectví. A tak ta křesťanská zvěst o odpuštění všech špatných věcí, které člověk udělal, pro mne dávala velký smysl.
Rozhodl jsem se, že to prostě chci prozkoumat, že mi to jaksi nedá spát, že mě to zajímá, že tomu chci prostě přijít na kloub. A přestože jsem měl pochybnosti a pořád jsem si trošku připadal jako blázen, jednou jsem se zavřel do svého pokoje, zhasnul jsem světlo a modlil jsem se takovými velmi neobratnými slovy – něco jako: „Pane Bože, jestli jsi, tak já tě chci poznat. Já vím, že jsem špatný člověk, vím že jsem vůči tobě dlužník, ale jestli existuješ, tak mi to dej nějakým způsobem najevo.“ No a zázrak – v tom úzkém slova smyslu – se nestal. Nepotkal jsem žádného anděla ani na mne najednou nespadla nějaká cihla z nebe, ale stalo se něco, abych tak řekl, hlubšího. Najednou jsem cítil někde hluboko uvnitř, že nejsem sám, že to není jenom monolog, že se ta moje slova neodrážejí od stropu zpátky, ale že mluvím s někým, kdo tam vlastně vždycky byl, ale já si jeho přítomnost neuvědomoval, a teprve teď se mi představil osobně.
V době, kdy jsem uvěřil, se velmi zásadně změnil ten můj vnitřní pocit – pocit prázdnoty a pocit určitého strachu z té nemoci. Najednou jsem byl naplněný takovým pokojem, takovým odpočinutím a takovým pocitem, že to prostě dobře dopadne. Neuměl jsem přesně specifikovat, co dobře dopadne a jak, ale tak nějak jsem měl pocit, že jsem v dobrých rukou, že to prostě Pán Bůh se mnou myslí dobře. Dokonce jsem tenkrát došel k závěru, který možná zní trochu divně, že i kdyby mě Pán Bůh neuzdravil a dopadlo to špatně, tak to nakonec nevadí, protože teď mám naději, která přesahuje tenhle život, a nějakým způsobem už pro mě jaksi smrt nepředstavuje ten poslední horizont a triumf beznaděje, zmatku a chaosu.
Ta velká zkušenost, při které jsem přijal odpuštění shůry – odpuštění těch špatných věcí, které jsem dělal, i té špatné motivace, která se na mne lepila jako smůla – mi také pomohla posunout se směrem k tomu, abych dokázal odpustit lidem, kteří mi ublížili. Bylo to právě poznání, že já sám potřebuji odpuštění, že já sám nejsem borec, který se může na ostatní lidi dívat shora, ale že jsem člověk, který selhává, který potřebuje, aby druzí na něj byli laskaví a aby Bůh byl ochotný mu odpustit jeho nedostatky. A jestliže člověk tohle o sobě ví, je pro něho snazší najít odpuštění i vůči těm druhým, kteří nějak ublížili jemu.
Abych byl úplně upřímný, když jsem se poprvé setkal s Kristovými následovníky, shodou okolností to byli lidé, kteří zrovna nepatřili mezi nějaké vysokoškolsky vzdělané intelektuály. Nebyli sečtělí a někteří z nich nebyli ani moc chytří. Proto jsem měl od začátku velmi na srdci, abych odstranil jedno nedorozumění, které mě velmi bolelo a kterého jsem kdysi sám byl otrokem: že totiž víra je pro hloupé a nevzdělané. Zkrátka ten typicky český předsudek, že věřící člověk je věřící proto, že je nevzdělaný a hloupý, že víra je pro svíčkové babičky, a že ti, kteří jsou vzdělaní, přece vědí, že žádný Bůh neexistuje. Od momentu, kdy jsem uvěřil, bylo pro mě velmi důležité, že víra není jenom věcí srdce, ale i věcí rozumu, že věřící lidé nejsou nějak emocionálně labilní. Je možné být věřící člověk a zároveň být intelektuál.
…. Takže, Tomáši, až potud to svědectví zařazujeme do KBK, jak po jeho skončení píše „pečeť“ Ivanka, a odtud už to chce Pavlovi Hoškovi vysvětlit něco ze Základů podle H 6,1n. Dej se do toho, když si nás k tomu zatím nebereš na pomoc. Nebo mu aspoň dej kompletního Watchmana Nee a Dereka Prince, bude schopen je strávit a odložil svou intelektuální pýchu, protože oni oba byli sečtělejší a přece do křesťanských pohledů nepadli, a když padli, tak zase vstali a vyznali, že Ježíš je Pán ke slávě Boha Otce. A ať prosím tě zatím nikomu neříká, jak co chápe, hlavně ne těm dětem na gymnáziu.
Byl jsem velmi rád, když jsem se krátce poté setkal s knížkami od lidí, jako je spisovatel C. S. Lewis, kteří mi pomohli vidět křesťanství jako solidní názor na svět, který zahrnuje pohled na kulturu, na umění, na sport, na vědu atd., a to, že je možné nabídnout křesťanský pohled na všechny tyhle věci jako solidní věrohodnou alternativu. Připadá mi, že je důležité, aby toho křesťané byli schopni, a věřím, že když si dají práci, bude křesťanská zvěst znít věrohodněji, než tomu bylo dosud. Proto také učím na křesťanské škole, kde se spolu se studenty snažíme nějakým způsobem hledat křesťanský pohled na veškeré oblasti lidské kultury.
Víru v Boha chápu jako každodenní osobní vztah, to znamená nikoli jako přesvědčení nějaké ideologie, ale takový, řekl bych, neustálý vnitřní rozhovor s někým, kdo to se mnou myslí dobře, kdo mě má rád a kdo zároveň jaksi ovládá i ty životní okolnosti. Můžu se k němu utíkat a prosit ho o to, aby věci, na kterých mi záleží, dobře dopadly, a on mi zároveň dává určité nasměrování, aby můj život měl smysl. Aby to, co dělám, nebylo prospěšné jenom pro mne, ale i pro druhé. To dává člověku takové vnitřní naplnění, které se nedá úplně přesně popsat, ale – možná zvlášť v kontrastu s tím, co bylo předtím, než jsem Boha poznal – je to něco, co bych v životě za nic nevyměnil.
Od Ivanky: Ahoj Mirku, je to krásné svědectví, je poznat, že je pravé. Ale je krásné, až do věty: kteří mi pomohli vidět křesťanství jako solidní názor na svět. a dál je to smutný pád do člověka. Správný „křesťanský pohled“ na kulturu, na umění, na sport je ten, že to je blbost a zbytečná věc. Jediné na čem záleží, je Bůh a Boží věci. Jsem ráda, že mi to Bůh ukázal. A jsem také ráda, že ve mně boří pevnosti nepřítele, a že mě zbavuje pýchy, že já jsem lepší, protože vím, co je pravda.
Ukazuje mi tolik věcí, že to ani nedokážu zapsat. Tolik mě mění. Ale vím, že ani jedna věc se netýká kultury, umění nebo sportu. Vlastně ano. Ukazuje mi, jak jsou ty věci temné a odporné. A to dokonce věci, které se mi líbily. Naopak mě jich zbavuje, abych na zemi nepřilnula k něčemu tak, že bych to pro Pána nechtěla opustit a ztratila bych svůj život. Tak mě miluje, že mi ukáže pravou tvář všech věcí, lidí a lidských vlastností (týká se to i mě).
Vůbec tu na něj neútočím, (ani já dnes neútočím na LECAV Heczkovy) neberte to špatně. Chtěla bych Pavla Hoška poznat, musí být krásně proměněný. I já jsem po tom, co jsem poznala Pána, hledala Pána jinde, tam kde vůbec není, což znamená u nepřítele. Tím nepřítelem může být cokoliv, i zcela nevinně vyhlížející věc – rodina (nevěřící) a další. Byla to jen Pánova milost, že mi ukázal, že jdu špatně. A jen díky tomu, že jsem Ho hledala. I když na špatném místě.
Mirku, máš výsadní postavení, že se o mě můžeš starat. A já mám výsadní postavení, že se o mě můžeš starat. A to výsadní postavení je Pánova MILOST. Díky Bohu, za Ježíše Krista, díky kterému jsme obdrželi milost. Díky Bohu, za Ježíše Krista, který se za nás obětoval.
Ježíš Kristus je láska, milost, pokoj, moudrost. Bůh, který na nás čeká, až my „mezci“ se rozhodneme a rozběhneme se k němu. Zatím. Ivanka
Chci rychle použít toto médium a říct celému celému vesmíru, že existuje skutečné kouzlo, které je silné a pravé, měl jsem problémy se vztahem, které mě téměř donutily mentálně a emocionálně omdlet poté, co se můj manžel rozešel se mnou. Takže jsem se spojil s doktorem ologodem, aby mi pomohl vrátit mé manželství a přivést zpět manžela, který mě opustil. Když jsem se spojil s dr. Ologodem, vrhl na mě milostné kouzlo a za pouhých 48 hodin, jak mě ujistil, můj manžel, který řekl, že se mnou nemá nic společného, mi zavolal a začal mě prosit a on mě prosil zcela obnovena. Teď jsem tak šťastný, protože je teď zpátky s tolik lásky a péče. dnes jsem rád, že vám mohu všem oznámit, že toto kouzlo má pravomoci k návratu rodin a návratu milenců, protože jsem nyní opět se svým manželem spokojený. Kontaktujte ho na svém e-mailu a požádejte o pomoc. Jsem tak přesvědčen, že vám bude zcela nápomocen. Zde je jeho e-mail: drologodospellhome@gmail.com, můžete ho také Whats-app him: +18632472608. svědčí Pauline S. z USA
Děkuji za článek, ztotožňuji se s ním, pán mne také pozvedl (okultismus). Čtu Písmo a netuším, ke které církvi se připojit – po obrácení střet s realitou.
Pokoj vám přeji,
je dobře, že čtete Písmo. Pokud by to nebylo od vás daleko, můžete navštívit následující shromáždění. V Praze je to Biblická církev Praha (http://www.krestanepraha.cz/), v Ustí nad Labem je Biblické společenství Křesťanů (http://cirkevusti.cz/), v Kladně je Biblické sbor křesťanů Kladno (http://bskk.cz/) a pak jsou třeba v Kuřimi Baptisté (http://krestanekurim.cz/). Ti (Baptisté) jsou také ještě v Lovosicích (https://www.bjblovosice.cz/). Ještě jsou určitě další sbory, pokud by to bylo daleko, můžete mi napsat na trnkak@email.cz a já bych se vám mohl poptat na další shromáždění. Ať je Pán s vámi. Karel