Římskokatolická církev je známá tím, že se nemodlí pouze k Bohu, ale i k Marii a svatým. Můžeme si klást otázky typu: Mají se křesťané modlit k Marii či svatým? A můžeme dlouze odpovídat rigorózními teologickými argumenty, proč je to nebiblická praktika. A je to jistě správný postup, nicméně je dobré si uvědomit další věc: A to, že k vyvrácení jakékoliv doktríny stačí pouze jediný argument.
Stačí jediný smrtelný úder do citlivého místa, aby bylo tělo nepřítele usmrceno. Není potřeba kolem něj dál poskakovat a, jak se říká, „bít mrtvého koně“. To ale není vše! Je třeba si rovněž uvědomit, že je dobré mířit ostrým mečem na citlivé místo. Když totiž argumentujete s katolíky na toto téma, zjistíte, že mají různě odstupňované pojmy, jimiž provádějí teologickou gymnastiku ve snaze se vyhnout jednoznačným závěrům plynoucím z jejich praktikování.
Uvedu jednoduchý příklad. Boží zákon zakazuje přímluvy u mrtvých (Deut. 18:11); římský katolík ovšem řekne, že Bůh není Bohem mrtvých a bude odkazovat na Ježíšova slova v Matoušovi 22:32. Je jistě pravda, že v jistém slova smyslu jsou svatí živí a v přítomnosti Boha – to ano! Ale sami jistě rozumíte, že toto chápání jde za rámec intence Božího zákona, jenž měl jistě na mysli fyzickou smrt, kterou prošli i všichni svatí. I svatí jsou fyzicky mrtví – jejich existence má ovšem pokračování a jejich duch je u Boha, a v tomto slova smyslu skutečně žijí.
Obdobně katolíci budou tvrdit, že Marii neuctívají, ale vzdávají jí patřičnou vážnost či úctu. Ač to jsou roztomilá slova, je nutné poznamenat, že se k ní přitom modlí, vzdávají jí chvály a dělají vlastně vše, co dělá každý, když uctívá Boha. Jde o podobný husarský kousek jako u vraha, co nezabíjel, ale „pouze“ opakovaně stiskl spoušť u pistole. Představte si tu humornou obhajobu u soudu! A něco podobného dělají i katolíci, když se snaží ospravedlnit své modlářství tím, že stejným praktikám přisuzují zdánlivě měkčí výrazivo.
Můžeme také citovat pozitivní biblické svědectví o Pánu Ježíši jako jediném prostředníku mezi Bohem a lidmi (1 Tim. 2:5), a přestože zde vystupuje výlučnost Krista nade vše ostatní, i toto není dostatečné pro katolíky, neboť vám řeknou, že se ke svatým nemodlí, ale pouze je prosí – stejně jako my prosíme živé věřící na zemi, aby se za nás modlili. Nehledě na to, že znovu platí to, co bylo zmíněno výše: Totiž, že svatí v nebi jsou fyzicky mrtví a jejich běh je ukončen (Židům 9:27), a tudíž se na ně vztahuje zákaz Božího zákona, abychom se nepřimlouvali u mrtvých (tak by tomu rozuměli tehdejší židé).
Chci ale, abychom si uvědomili zásadnější pravdu. A totiž, že Boží slovo je konzistentní. Biblické křesťanství je jako drahokam, který nelze nijak vylepšit, ale pouze porušit, zkazit a učinit z něj laciný a bezcenný plagiát! A proto, když se ptáme na otázku, zda se křesťané mohou modlit k Marii či svatým, zkusme se zamyslet nad tím, co to vlastně znamená.
Proč se modlíme k Bohu? Bůh je všemocný, vševědoucí a všudypřítomný, a může tak vyslyšet a naplnit naše modlitby. Je ovšem Marie všemocná? Kdepak! Je snad vševědoucí a všudypřítomná, aby mohla naslouchat prosbám či modlitbám (ať už se to pojmenuje jakkoliv) miliónů lidí současně? Ani náhodou! Mají snad Marie a svatí Boží atributy? Ne!
Modlitba je vyjádřením podřízenosti a závislosti na Bohu a Jeho milosti. Je to vrcholná forma uctívání. Je to něco nádherného a intimního a Pán Ježíš, více než kdo jiný, nám ukázal, jak se máme správně k Bohu Otci modlit. Jediný On nás může vyslyšet a, je-li to v Jeho vůli, také odpovědět na naše prosby. Proč? Protože je Bůh a je toho schopen!
Proč se ale lidé modlí k Marii a svatým? Netuším. Ještě než se totiž začneme ptát, zda to je či není modlářství (a ono to je modlářství), musíme vědět, zda je to vůbec možné či smysluplné. Jak může Marie či svatí slyšet všechny modlitby (dosaďte si jakýkoliv výraz) naráz, když nevlastní Boží atributy všudypřítomnosti či vševědoucnosti? Oni vlastně nevlastní žádný Boží atribut, pouze mají podíl na Boží svatosti (2 Petrův 1:4).
Ptáme se proto římských katolíků na jednoduchou otázku: Proč se modlíte (či prosíte) k Marii a svatým, když vás fakticky nemohou slyšet? Rozmyslete si dobře, co odpovíte, protože řeknete-li, že mají podíl na Božích atributech, děláte z nich bohy a jen dále prokazujete, že jde o modlářství. A řeknete-li, že jim to Bůh prostě umožňuje nadpřirozeně, jde potom o nesmyslný článek řetězce, kde Marie a svatí jsou zbyteční, poněvadž Bůh zprostředkovává komunikaci, která má být nakonec směřovaná k Němu; navíc zůstává stejný problém: Marie ani svatí se nemohou v jeden okamžik věnovat prosbám miliónů lidí!
Ani Pán Ježíš, ve své lidskosti, nemohl a nemůže být na více místech současně (což je mimchodem v nesouladu s transsubstanciacii), může však odpovídat na modlitby všech lidí současně právě proto, že má, na rozdíl od Marie a svatých, také Boží přirozenost (je plně člověkem, plně Bohem). Proto je také dokonalým prostředníkem mezi člověkem a Bohem (1 Tim. 2:5).
Ptám se Vás, římští katolící: Proč se tedy modlíte k Marii, pakliže se nemůže v jeden okamžik věnovat prosbám všech lidí? Proč se modlíte k tomu, kdo Vás nemůže slyšet? A kdo se nemůže věnovat vašim prosbám? Proč se modlíte k tomu, kdo není vševědoucí, všudypřítomný a všemocný, aby vás mohl slyšet a cokoliv způsobit? Přemýšlejte nad tím, co vlastně děláte…
Vidíme, že když se držíme Písma, je vše konzistentní a smysluplné. Jakmile ale začneme přidávat k Písmu lidské tradice, okamžitě dochází k deformaci. A tak je to se všemi lidskými naukami: Poskvrňují ten excelentní drahokam Božího zjevení. Stačí tedy dobře rozumět Božím doktrínám, abychom správně odhalili ty lidské, které jsou vždy redundantní a pouze překáží. Abychom pak mohli lidské nauky vyvrátit, a zasadit jim smrtelnou ránu, stačí pouze poukázat na jejich nekonzistenci (či neslučitelnost) s biblickým zjevením.
Na závěr se hodí následující věrše:
„Je totiž jeden Bůh, jeden je také prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš, který dal sám sebe jako výkupné za všechny, jako svědectví ve svůj čas.“ (1 Tim. 2:5-6).
Dodatek:
Vybrané paragrafy Řimskokatolického katechismu ustanovující modlitbu k Marii a svatým:
„Duch svatý nás v modlitbě spojuje s osobou jednorozeného Syna v jeho oslaveném lidství. Skrze ně a v něm se naše synovská modlitba sjednocuje v církvi s Ježíšovou Matkou. “ (Paragraf 2672, Katechismus Římskokatolické církve; další paragrafy zabývající se modlitbou k Marii: 2673, 2674, 2675, 2676,2677,2678).
„Maria je dokonalá postava modlitby („Orant“), obraz církve. Když se k ní modlíme, přijímáme s ní bezvýhradně Otcův plán, který posílá svého Syna, aby spasil všechny lidi. Jako milovaný učedník bereme k sobě Ježíšovu Matku, která se stala matkou všech živých. Můžeme se modlit s ní i k ní. Modlitba církve se jakoby opírá o modlitbu Marie, s níž je spojena nadějí.“ (Paragraf 2677, Katechismus Římskokatolické církve).
Svědkové, kteří nás předešli do království, zvláště ti, které církev uznává jako „svaté“, se podílejí na živé tradici modlitby příkladem svého života, předáváním svých spisů a svou dnešní modlitbou. Patří na Boha, chválí ho a nepřestávají se ujímat těch, které zanechali na zemi. Tím, že vstoupil do „radosti“ svého Pána, byli ustanoveni „nad mnohým“. Jejich přímluva je nejvyšší službou, jakou prokazují Božímu plánu. Můžeme a máme je prosit, aby se přimlouvali za nás i za celý svět. (Paragraf 2683, Katechismus Římskokatolické církve).
Svatý Pavel říká: „Nyní trvají víra, naděje a láska, tyto tři, ale největší z nich je láska.“ Věříme, že po smrti přetrvává láska k Bohu, zůstává podstatně stejná, jako byla na tomto světě, ale mnohem dokonalejší (srovnej Filip 1,23-24).
Je projevem lásky k Bohu a k bližnímu, když se křesťané modlí za sebe navzájem. Milujeme Boha a z toho důvodu také milujeme své bližní, které Bůh stvořil ke Svému obrazu a vykoupil Svou Krví, a vyprošujeme jim milost a spásu. Milujeme-li Boha, jak bychom mohli nemilovat ty, kteří jsou stvořeni k Jeho Obrazu a za které On zemřel? Jak bychom jim mohli z celého srdce nepřát spásu, když jim ji Bůh Sám získal na kříži? Tak z lásky k Bohu nutně vyplývá láska k bližnímu: láska k Bohu bez lásky k bližnímu by byla čirou zrůdností.
Jestliže jsou zesnulí svatí u Boha, jak ve svém článku uznáváte, jestliže je jejich láska podstatně stejná, ale dokonalejší, jak by z ní mohla být vyloučena přímluvná modlitba za ostatní křesťany? Jestliže jsou zemřelí svatí blíže k Bohu než my a milují Ho dokonaleji, jak bychom mohli pochybovat, že jejich láska k Bohu zahrnuje i lásku k bližním, tedy lásku k nám, kteří ještě žijeme na tomto světě? Jak bychom mohli pochybovat, že to, čeho oni už dosáhli, přejí také nám, svým bratřím, a ustavičně o to prosí Boha, z jehož přítomnosti se stále radují? Jak můžeme pochybovat, že základní projev lásky k Bohu a bližnímu, jak ji prokazujeme zde na světě, přímluvná modlitba, nepřetrvává po smrti, když láska jako taková přetrvává a ještě se zdokonaluje? Co by duším svatých, které jsou s Kristem, mohlo bránit v modlitbě? Co by jim mohlo bránit v lásce k bližnímu? Co by jim mohlo bránit v přímluvné modlitbě za nás?
Jestliže podstata duchovního života svatých po smrti přetrvává a zdokonaluje se, protože vidí Boha tváří v tvář místo částečného poznání zde na zemi, neexistuje nic, co by zemřelým bránilo se přimlouvat za živé. A jestli můžeme prosit své bližní o modlitbu (sv. Pavel mnohokrát prosí za modlitbu jiné a také je ujišťuje o svých modlitbách), proč bychom totéž nemohli dělat u zemřelých, jestliže jejich láska k Bohu a k nám smrtí nepomíjí, ale naopak je mnohem dokonalejší? Pokud Boha neuráží, když prosíme své bližní, aby se za nás modlili, proč by mělo urážet Jeho Majestát, když o modlitbu prosíme ty, kteří jsou s Ním spojeni dokonaleji, než je v tomto životě možné, kteří Ho vidí tváří v tvář?
A to se víc než jakéhokoli jiného zemřelého týká té, která byla s naším Pánem spojena nejúžeji a která byla nejdokonaleji sjednocena s Boží Vůlí – Jeho Matky. A to můžete pokládat za mou odpověď na svou otázku.
Právem obdivujete konzistentnost Božího Zjevení. Počínal by si Bůh, který je Bohem živých a s Nímž se svatí po fyzické smrti setkávají tváří v tvář, konzistentně, kdyby jim zakazoval se modlit? Počínal by si Bůh, který je Bohem živých a který nás především vybízí k tomu, abychom se milovali navzájem, konzistentně, kdyby učinil ze smrti nepřekonatelnou překážku lásky k bližnímu? Počínal by si Bůh, který je Bohem živých, konzistentně, kdyby dovoloval a schvaloval přímluvné modlitby živých za sebe navzájem, a zároveň odmítal a trestal jako modlářství, když živí prosí o přímluvu ty, kteří jsou s Ním?
Ještě dvě poznámky k dílčím věcem:
Argument, že se Panna Maria a svatí nemohou v jeden okamžik věnovat prosbám milionů lidí, by byl platný, kdyby Panna Maria a svatí stále žili na zemi. Je jasné, že člověk, který žije na zemi, by všechny tyto modlitby vyslyšet nemohl, ale z toho nevyplývá, že by to nemohl učinit člověk, který je už u Pána. Nebudu předstírat, že vím, jakým způsobem se to děje, ale poznání andělů a zemřelých, kteří jsou u Boha, každopádně nelze limitovat poznáním, jaké máme nyní. Že andělé, ačkoli samozřejmě nejsou absolutně vševědoucí (to je výhradně Boží Atribut, jak správně podotýkáte), mají povědomí o lidských záležitostech, vyplývá například z Mt 18,10 a mnoha dalších pasáží Písma svatého. Proč by tomu u zemřelých svatých mělo být jinak?
Pokud jde o Dt 18,11, vidím jako značně sporné, že se vztahuje na přímluvu k mrtvým – většina překladů hovoří spíš o vyvolávání duchů nebo podobných magických obřadech, které jsou pochopitelně zakázány. Každopádně ve Starém zákoně skutečně nemělo smysl modlit se k mrtvým, protože zemřelí ještě nebyli zcela sjednoceni s Bohem, neviděli Ho tváří v tvář. To jim umožnil až náš Pán Ježíš Kristus.
„Jak bychom jim mohli z celého srdce nepřát spásu, když jim ji Bůh Sám získal na kříži?“
Pokud jim Bůh spasení získal, pak budou spasení. Nebude v pekle nikdo za koho Ježíš zemřel.
A připomínám, co učí Bible: Ježíš zemřel za své ovce (Jan 10:11;15), za své vyvolené ze všech národů, jazyků, kmenů (Zjevení 5:9;7:9), za mnohé (Matouš 20:28;26:28; Židům 9:28). Ježíš slíbil, že neztratí nikoho, komu Otec dal a všechny vzkřísí v poslední den (Jan 6:37-45). Nezemřel však za všechny lidi na světě, protože všichni lidé na světě nejsou příjemci Boží milosti, a jinak by všichni lidé na světě byli zachráněni a Pavel v Římanech 9 rozděluje lidi na nádoby slávy a nádoby hněvu a také připomíná, co řekl Mojžíš: „Mojžíšovi říká: ‚ Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji. “ (Řím. 9:15).
Pointa je, že je to naprostý nesmysl modlit se ke svatým či Marii, protože vás nemůže slyšet a rozhodně nemohou odpovídat na miliony žádostí současně. Kromě toho, že jde o nekromancii a akt modlářství – slovíčka, zdrobněliny a hezké náboženské motivy nemění realitu. Svatí v nebi se pravděpodobně modlí, ale to není naší starostí. Další možnost je říct, že svatí mají podíl na Božích atributech, tím ale ještě více pobízíte k obviněním, že ze svatých a Marie děláte Bohy. Matouš 18:10 není nic jiného než verš o andělech, které Bůh přidělil svým vyvoleným. Podobný verš je i na konci 1 kapitoly listu Židům.
Děkuji za reakci. Jak se zdá, naše neshody v mariologii jsou pouze důsledkem našich neshod v soteriologii. Popíráte-li, že ke spáse konkrétního člověka je třeba cokoli dalšího kromě toho, že za něho Kristus prolil Svou Nejdražší Krev (což samozřejmě je ta nejdůležitější podmínka), je odmítání smysluplnosti přímluvy Matky Boží skutečně logickým důsledkem. V katolické soteriologii, která rozlišuje mezi získáním milosti potřebné ke spasení (k němuž došlo skutečně výhradně pro zásluhy Kristovy) a skutečným spasením konkrétního člověka (k němuž zpravidla jsou nutné ještě další věci), k tomuto důsledku dojít nemůže. Ale to je téma na jinou diskusi.
Nicméně na základě této kalvínské premisy se vnucuje otázka, jaký tedy má smysl, aby se křesťané putující po této zemi modlili za sebe navzájem, když všichni lidé mají podíl na spáse jedině na základě Kristovy oběti a nic dalšího už třeba není. Jaký má smysl například to, aby sv. Pavel v Žid 13,18 prosil jeruzalémské křesťany o modlitbu a sám se za ně modlí? Vždyť za něho i za ně Kristus zemřel na kříži, peklo jim nehrozí… Přímluvy svatých nezasahují do procesu spásy o nic víc než přímluvy lidí na zemi, které Písmo dovoluje a doporučuje. (Jejich modlitba je samozřejmě mnohem dokonalejší, protože je mnohem dokonalejší jejich spojení s Bohem, ale pořád je to modlitba.)
Pokud jde o druhou část Vašeho komentáře, mariánská úcta není ani modlářství, ani nekromancie. Modlářství by bylo, kdybychom tvrdili, že Panna Maria je bohyně, což samozřejmě nikdo netvrdí. Panna Maria je tvor závislý na Bohu – a jako každý jiný člověk se může za jiné lidi modlit. Její moc není ničím jiným než mocí modlitby, která se odvozuje od zaslíbení Jejího Syna. Nekromancie by byla, kdybychom od Panny Marie žádali zjevení budoucnosti, což také neděláme. Jen Ji prosíme, aby na nás pamatovala ve Svých modlitbách – jejichž pravděpodobnost sám připouštíte -, stejně jako o to můžeme prosit jiné lidi.
Ano, pokud by Panna Maria byla člověk žijící na zemi, bylo by pro Ni nemožné vyslyšet miliony proseb o modlitbu současně. Situace je však poněkud odlišná – Matka Boží je v nebi. To, že vede v patrnosti prosby milionů lidí, je pro nás obtížně představitelné, ale není to o nic méně možné než to, že vidí Boha tváří v tvář. Není to absolutní vševědoucnost jako Boží Atribut nepřenosný na tvora, je to jen poznání, které svatým bylo dáno a které přesahuje pozemské možnosti – ale protože pozemské možnosti přesahuje celá nebeská blaženost (1 Kor 2,9), není na tom nic divného.
I pokud by Mat 18,10 měl jen ten význam, který uvádíte, v Lk 15,10 se výslovně říká nejen to, že andělé mají k lidem nějaký vztah, ale také to, že andělé mají radost z pokání hříšníků. Je dost obtížné mít radost z něčeho, o čem nevíte. Pokud andělé vědí o pokání lidí, kteří jsou jim svěřeni, jistě kvůli tomu nejsou bohové, i když jejich poznání převyšuje poznání člověka putujícího po zemi. Není tedy pravda, že Panně Marii připisujeme božský atribut, pokud věříme, že ví o našich prosbách.
Trochu se utíká od hlavního argumentu někam jinam, ale přesto budu reagovat na věci, které jste napsal mimo hlavní argument článku: 1) Ano, soteriologie ŘKC se liší od soteriologie, kterou obhajoval třeba i Augustín (není kalvínská jako by Kalvín vymyslel něco nového) a hlavně jí obhajuje Bible. A vskutku – je to pouze Kristovo vykupitelské dílo, které zachraňuje člověka a nic jiného. Proto Pavel psal galatským, že pokud by přidali byť i něco tak malého jako obřízku, tak budou anathema (prokletí – Gal. 1:8; 5:2-4). Přičemž ŘKC přidává jako podmínku ke spasení řadu věcí – asi největší důraz je na eucharastii, která je znovu dezinterpretací toho, co Ježíš dal učedníkům, aby si připomínali Jeho oběť na kříži (1 Kor. 11:23-25). Bible učí, že spasení je celé trojjediného Boha. Otec vyvolil mnohý lid před založením světa (Efezským 1:4), Syn za ně zemřel (Matouš 1:21; 20:28; 26:28; Jan 10:11; Skutky 20:28…) a Duch svatý zapečeťuje vyvolené ke dni vykoupení (Efezským 1:13; Řím. 8:9-11). Spasitelná víra v Krista je darem Božím a je součástí vykoupení (Fil. 1:29; Řím. 12:3; Ef. 6:23; Ef. 2:8-9) i pokání (2 Tim. 2:25; Skutky 5:31). Je to Bůh, kdo dává milost komu chce (Řím. 9:16) a je to k Jeho slávě. Samozřejmě, co se týká modliteb, tak právě protože věříme ve svrchovanost Boží a v to, že Bůh v konečném důsledku obrací lidi, ne my, proto se modlíme. Bůh předurčil cíle i prostředky a prostředkem je služba křesťanů: Modlitby, kázání evangelia, apologetika atd. To vše hraje roli. Pokud bychom nevěřili, že má Bůh moc něco změnit, nemělo by smysl se modlit – třeba v arminiánském podání (což je podobné katolicismu) Bůh nabízí spásu a hříšník jí přijímá a Bůh nemůže udělat víc než nyní dělá, takže není důvod po něm víc vyžadovat, nakonec je to hříšník, který tahá za delší konec provazu. Bůh Bible vybízí svůj lid, aby se modlil, aby těmi modlitbami pohnuli jeho svrchovanou rukou a On poslal dělníky na pole (evangelisty – Matouš 9:38). Proto říkáme, že Bůh předurčil cíle i prostředky a pro nás to znamená usilovně pracovat a vědět, že má Bůh vše ve svých rukou.
Nejde o to, že někdo vyloženě říká, že Marie je bohyně. Ani zloděj se nepřizná ke krádeži a špión bude tvrdit, že není špionem. Ale praxe vyjeví skutečnou podstatu teologie. Uctívání je přesně to, co dělají katolíci, když říkají, že žádají Marii, aby se za ně přimlouvala. A dělají mnohem více než to. Mnohem více. Klekají si před sochami a pláčou před nimi, pojmenovávají po ní kostely a různé sochy a místa – je tam evidentní adorace, která náleží správně jen Bohu. Dělají si z ní prakticky prostředníka, ale jediným prostředníkem mezi člověkem a Bohem je Pán Ježíš (1 Tim. 2:5). To, co dělají, je akt uctívání, i když to tak nenazývají. Fakt, že věří, že je Marie může slyšet a může všem vyhovět, zjevuje, že jí přisuzují atributy (vševědoucnost, všudypřítomnost…), které náleží Bohu. Když se budete dovolávat, že jde o záhadu, jak to všechno funguje, nepomůže vám to. Nemáte pozitivní argument v Bibli, který by nebyl schován ve vágních tvrzeních, kterým vy dáváte konkrétní význam (viz 1 Kor. 2:9, který jste citoval). A ten příklad s těmi anděly je zavádějící, přestože je pravda, že křesťané mají anděly, nicméně jeden anděl nemá na starost prosby milionů lidí současně – protože je jako stvoření omezen (což je víceméně argument článku, který jste nyní opominul), kromě toho, že Bible takovou praxi zakazuje (modlitba má patřit Bohu). Anděl nebo Marie nebo svatí jsou stvořené bytosti a jsou určitým způsobem omezeni. Marie se nemůže v jednom okamžiku přimlouvat za milion lidí a ještě naslouchat milionu dalším aniž by neměla Boží atributy. To může dělat jen Ježíš, který je plně Bohem a plně člověkem.
Ježíš Kristus je spravedlností všech křesťanů a jedinou nadějí pro tento svět. Bible říká toto: „Vy však jste z něho v Kristu Ježíši, jenž se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením i vykoupením, 31aby se stalo tak, jak je napsáno: ‚Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu.‘“ (1 Kor. 1:30-31). Bible nabízí Boží spravedlnost, která je zjevena v evangeliu a o které hovoří Pavel na několika místech (Řím. 1:16-17; Fil. 3:8-9; 2 Kor. 5:21): Stačí se plně spolehnout na Ježíše Krista a Jeho dokončené dílo a nesnažit se spoléhat na své vlastní skutky a budovat svou vlastní spravedlnost jako židé (Řím. 10:3). Učinit pokání a uvěřit evangeliu o dokonalém Spasiteli, který svou drahocennou krví dokonale a jednou provždy očistí každého, kdo mu uvěří a vyzná Jeho jméno (Řím. 10:9; Židům 10:14). „Neboť jedinou obětí učinil navždy dokonalými ty, kteří jsou posvěcováni.“ (Židům 10:14). Ježíš Kristus je dokonalým Zachráncem. Pavel píše toto: „A opravdu také pokládám všechno za ztrátu pro nesmírnou vzácnost poznání Krista Ježíše, svého Pána. Pro něho jsem se všeho zřekl a pokládám to za odpad, abych získal Krista 9a byl nalezen v něm, nemaje svou spravedlnost, která je ze Zákona, ale tu, která je z víry v Krista, tu spravedlnost, která je z Boha na základě víry,“ (Fil 3:8-9).
Sám tedy uznáváte, že existuje příčina spásy (kterou je skutečně jedině a výhradně Kristova Oběť na kříži a nemůže jí být nic jiného, jak učí i katolická Církev) a prostředky spásy, které by sice samy o sobě spásu dát nemohly, ale skrze které se účinky Kristovy Oběti přivlastňují konkrétním jednotlivcům. Jestliže v procesu spásy jednotlivce, jak sám píšete, hrají roli i modlitby křesťanů zde na tomto světě – které ovšem mají svůj význam a účinnost jen díky Kristově Oběti –, proč by nemohly hrát roli modlitby křesťanů, kteří jsou již spojeni s Kristem, v první řadě Jeho Matky? (Druhá věc je, zda a nakolik jsou tyto „prostředky“ svobodnými úkony lidských dělníků na Pánově žni, ale to bychom se opravdu dostali k nesouvisejícímu tématu). Čím jsou modlitby zesnulých méně dokonalé než modlitby živých, že prosby zemřelých podle Vás nejsou schopny být prostředkem spásy a prosby živých ano, když spojení zesnulých s Bohem je ve všech ostatních ohledech dokonalejší?
Máte naprostou pravdu v tom, že slovíčka nemění realitu. Držme se tedy podstaty věci.
Podstata mariánské úcty, potažmo úcty ke svatým, je v prosbě o přímluvu. Když Vás poprosím, abyste se za mě pomodlil, zajisté Vás nepokládám za Boha. Naopak, právě tím uznávám, že jste stvořená bytost a Bohem nejste a nemůžete být, protože pojem „modlícího se Boha“ je vnitřně rozporný. Jestliže někoho prosím o modlitbu, říkám tím zároveň, že ho nepokládám za Boha, protože Boha by nemělo smysl o to žádat. Prosby o přímluvu tedy evidentně nejsou úkonem adorace – naopak, kdykoli říkáme: „Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné“, zároveň tím implicitně říkáme: „Svatá Maria, nejsi Bůh“…
Odvolávat se na pojmenování míst a různá vnější gesta nebo projevy citů nemá význam, zde nejde o úkony, které by náležely výhradně Bohu. Podstata mariánské úcty je v prosbě o přímluvu a ta není a nemůže být projevem uctívání, protože je s pojmem Boha neslučitelná.
K údajné vševědoucnosti: tvrzení, že Panna Maria ví o všech prosbách věřících, které jsou k Ní směřovány, v žádném případě není ekvivalentní s tvrzením, že je vševědoucí: k tomu nepotřebuje absolutní vševědoucnost, „jen“ nadpřirozené poznání převyšující poznání živých lidí na zemi, které svatí v nebi nade vší pochybnost mají. Ano, anděl a Panna Maria jsou stvořené bytosti a jsou určitým způsobem omezené – i jejich (vzhledem k Bohu) omezené poznání však stačí (nebo přinejmenším může stačit) k tomu, co Panně Marii připisujeme. Poznání modliteb milionů katolíků a schopnost na ně reagovat svou modlitbou nevyžaduje absolutní všemohoucnost jako Boží Atribut.
Pan Trnka zřejmě neví ani co to je soteriologie a spásu řadí do jakéhosi samospasitelného Kristova automatismu jeho smrtí za všechny. Nu což, je potřeba nejen útočit na základy víry a tradice křesťanské církve ale také vnímat více souvislostí a pochopit, že jeho asi ojedinělý světonázor nemusí být nutně pravdivý, jak již neguje berchmans. Vykoupení se týkalo všech bez vyjímky, spasení už je věcí každého člověka, zda je přijme neboť milostí jsme tedy spaseni…skrze víru. Bible říká velmi přesně jak být spasen a o to přece jde. Tak nechte spát svou neschopnost myslet soteriologicky a najděte si spíše svědectví lidí, kterým se na přímluvu svatých a Matky Boží událo mnoho zázraků. Pokoj tobě akční hloubavý bratře 🙂
Tolik hereze v jednom komentáři. Páni.