Co je to Trojice? Je trojjedinost biblická?

Jestli je nějaké učení, které se setkává s častým nepochopením, pak je to doktrína o Trojici. Často slýcháme námitky: Jak může být Bůh jeden a zároveň tři? Mnozí také oponují, že jde ve skutečnosti o tři bohy (a tedy polyteismus); jiní zase říkají, že Bible neobsahuje nic o trojjedinosti, a že jde o lidskou filozofii. Zkrátka: Existuje mnoho námitek, které vyplývají z fundamentálního neporozumění, a mnohé z nich mají svůj zárodek v historii.

A proto se podíváme do Bible i historie, abychom lépe pochopili širší kontext; ukážeme si, že doktrína o Trojici je skutečně biblické zjevení pravé boží podstaty. Rovněž jde o esenciální nauku vytvářející velikou dělící čáru mezi křesťanstvím a jinými náboženstvími. Nejprve si však pojďme definovat základní předpoklady, bez kterých se neobejdeme.

Boží slovo a jeho výklad

Základním předpokladem k ustanovení učení o Trojici je akceptování doktríny „Sola scriptura“ (Jedině Písmo). Písmo je jediným absolutním, neomylným a dostatečným záznamem vdechnutým Bohem, a neobsahuje proto žádné kontradikce, „a je užitečné k učení, k usvědčování, k napravování, k výchově ve spravedlnosti“ (2 Timoteovi 3:16).

Je třeba to zmínit, neboť mnoho odpůrců učení o trojjedinosti obvykle cituje verše, které obsahují odlišné informace (oproti veršům, které jim byly předloženy), přestože jsou komplementární (doplňují je), jako by snad Bible obsahovala kontradikce. Zkrátka: Násilně staví verše proti sobě! Těžko pak můžeme věřit, že takový člověk, jenž například cituje verš o lidství Ježíše Krista na úkor veršů, které hovoří o Jeho božství, věří doopravdy, že Bible je inspirované Boží Slovo – Písmo si prostě nemůže protiřečit!

S tím se nutně váže i dostatečnost a srozumitelnost Bible. Poněvadž: Když se lidem nedaří stavět verše proti sobě, obvykle začnou napadat dostatečnost a srozumitelnost Písma, a tak zamlžovat jinak jasný význam daného textu. Bůh však řekl Izraeli následující slova, jež platí stejně tak i pro zbytek Písma! „Vždyť tento příkaz, který ti dnes přikazuji, není pro tebe nepochopitelný ani vzdálený. Není na nebesích, abys mohl říct: Kdo z nás vystoupí na nebesa, aby jej pro nás vzal, oznámil nám ho a my jej plnili? Ani není za mořem, abys mohl říct: Kdo z nás přejde na druhou stranu moře, aby jej pro nás vzal, oznámil nám ho a my jej plnili? Vždyť to slovo je velmi blízko tebe, ve tvých ústech a ve tvém srdci, abys ho plnil.“ (Deut. 30:11-14).

Dále pak musíme přistupovat konzistentně k výkladu. Jak už jsme si řekli: Nelze proti sobě stavět verše, jako by snad Písmo obsahovalo kontradikce, ani se vymlouvat na nejasnost textu, abychom pak dané verše mohli obrátit a dosadit do nich naše mylné předpoklady. Vždy musíme vzít veškerý text, jenž hovoří o daném tématu, a vyložit je tak, abychom nevytvářeli rozpory a nepřekrucovali přirozený význam. Necháme Bibli, aby mluvila sama za sebe!

Rovněž nesmíme naší víru zakládat na míře porozumění. Je snad rozum náš Bůh? Jsou věci, které chápat nemusíme, a přesto jim budeme plně důvěřovat. Bůh je jedinou Autoritou a měli bychom Ho poslouchat a spoléhat na něj, nikoliv na náš pošetilý rozum! Jak čteme v Příslovích: „Důvěřuj Hospodinu celým svým srdcem, nespoléhej se na svoji rozumnost. “ (Přísloví 3:5). Nebudeme proto jako had v zahradě Eden, který zkoušel Evu slovy: „Opravdu Bůh řekl?“ (Genesis 3:1). Budeme následovat Pána Ježíše Krista a směle odpovídat: „Je psáno…“ (Matouš 4:4).

Co Trojjedinost neznamená

Nejprve ale odpovíme na typické pomýlené a nelegitimní námitky vůči učení o Trojici.

1. Trojjedinost není polyteismus.

Co mimo jiné pojí různá nekřesťanská monoteistická unitární náboženství? Odpor k učení o Trojici! Jak Mohamed, který nerozuměl křesťanské víře, tak i současný judaismus, Svědkové Jehovovi a další, všichni mají problém s učením o Trojici. Často slýcháme, že jde o tři bohy (polyteismus)! Tak to ale není!

Již slovo Trojjedinost v sobě zahrnuje pluralitu (předpona „troj“), i jednotu (kořen „jedinost“). Učení o Trojici říká, že je jeden Bůh (v tomto je shoda s výše zmíněnými monoteistickými náboženstvími); a ten jeden Bůh existuje v jednotě tři osob (na rozdíl od jedné osoby u unitárních náboženství). Daná kritika je proto neplatná.

2. Nejde o kontradikci!

Často můžeme rovněž slyšet námitku, že křesťanská doktrína o trojjedinosti porušuje zákony logiky; konkrétně pak Zákon sporu, jenž říká, že daný výrok nemůže být, ve stejném okamžiku i kontextu, pravdivý i nepravdivý. Bůh nemůže být jeden a přitom tři!

Jde však o nepochopení kontextu! Neexistují tři bozi a současně jeden Bůh, přestože je Bůh jeden i mnoho (existuje zde jednota i pluralita). Musíme ovšem pochopit v jakém kontextu je to míněno. Bůh je jeden ve své podstatě či esenci (jeden), kterou vlastní tři osoby (mnoho). Nejde tedy o porušení Zákona sporu, neboť zde nejsou splněny předpoklady (odlišný kontext).

3. „Ale Bible neobsahuje slovo Trojice…“

Někdy také slyšíme argument, že Bible neobsahuje slova jako Trojice či Trojjedinost. Na to lze pouze odvětit: Bible také neobsahuje slovo Bible! Jde o nesmyslnou námitku, neboť Trojice je pouze termín, který označuje učení o biblickém Bohu. Písmo však toto učení obsahuje!

Základní pojmy a definice

„Neexistují žádné analogie k Trojici v přírodě, dokonce ani v duchovní přirozenosti člověka, který je utvořen k obrazu Božímu. Ve svém trojičním způsobu bytí je Bůh jedinečný; a v tomto ohledu neexistuje ve vesmíru nic jako On, a proto není nic, co by nám mohlo pomoci mu plně porozumět.“ (B. B. Warfield o nepochopitelnosti Trojice).

Pojďme si nyní definovat základní pojmy. Odpovíme si na otázky: Co je to Trojice? Co znamená trojjedinost? A jaký je význam slov jako osoba, esence či existence, jež jsou v tomto učení použita?

Trojice: Bůh je jeden a tři. Co to znamená?

„Milost Pána Ježíše Krista, Boží láska a společenství Svatého Ducha se všemi vámi. [Amen.] (2 Korintským 13:13).“

„Slovo Trojice je termín, který označuje křesťanskou doktrínu o Boží přirozenosti. Bůh existuje jako jednota tří osob: Otce, Syna a Ducha svatého.“ (What is Trinity, Matt Slick, https://carm.org/what-trinity).

Tyto osoby se vzájemně odlišují a jsou identické ve své esenci. Jinými slovy: Každá osoba vlastní plnohodnotnou Boží přirozenost a je přitom jedinečná. Tedy: Otec není stejná osoba jako Syn, a ten není stejná osoba jako Duch svatý, a ten není stejná osoba jako Otec; přesto však všechny tři osoby vlastní jednu identickou Boží podstatu. Vidíme zde tedy jak jednotu (jedna Boží esence či podstata), tak i pluralitu (kterou vlastní tři osoby).

Výše uvedenou definici reprezentuje jednoduchý diagram níže.

1. Je jen jeden Bůh (Deut. 6:4; Izaiáš 43:10; 46:9; Římanům 3:30; 1 Kor. 8:4; Jakubův 2:19).

2. Otec (Jan 6:27; 1 Kor. 8:6), Syn (Matouš 1:23; Jan 1:1; Římanům 9:5; Koloským 2:9; Titovi 2:13-14; Židům 1:1-3) a Duch svatý (Skutky 5:3-4; 28:25-27; 2 Korintským 3:7-18); mají všechny nutné Boží atributy.

3. Tito Tři nejsou identičtí; jsou ve vzájemné interakci a jejich identita existuje ve vzájemném respektu (Matouš 3:16-17; 12:32; 12:32; 17:5; Lukáš 3:21-22; 4:1; Jan 15:26; 16:7-16; 2 Korintským 13:14). Jednají odlišně, a přesto ve vzájemné shodě (Genesis 1:1-3; Jan 1:1-3; 2 Korintským 4:6; Koloským 1:15-17; Židům 1:2-3).

Podřízenost v Trojici

V Trojici existuje podřízenost v pořadí, nikoliv však v esenci či substanci. Můžeme vidět Otce jako prvního, Syna jako druhého a Ducha svatého jako třetího. Otec není jednorozený jako Syn (Jan 3:16, BK); Duch svatý vychází od Otce (Jan 15:26) a Otec poslal Syna (1 Janův 4:10). Syn a Otec pak poslali Ducha svatého (Jan 14:26; 15:26). Otec tvoří (Izaiáš 44:24), Syn vykupuje (Galatským 3:13) a Duch svatý posvěcuje (Římanům 15:16). (What is Trinity, Matt Slick, https://carm.org/what-trinity).

Podřízení v pořadí však nenaznačuje existenci nerovnosti v božství. Ačkoliv vidíme, že Otec poslal Syna, to ovšem neznamená, že Syn není roven Otci ve své Boží esenci. On je roven Otci v Boží přirozenosti (Filipským 2:6-7), ale neroven v lidské přirozenosti. Obdobně jako je žena v manželství podřízena muži; to ovšem neznamená, že si nejsou rovni ve své lidskosti. I král a sluha sdílí stejnou lidskou přirozenost, a přesto je to král, kdo posílá sluhu, aby činil jeho vůli. Ježíš tedy říká: „Neboť jsem sestoupil z nebe, ne abych činil svou vůli, ale vůli toho, který mne poslal.“ (Jan 6:38). On přišel činit vůli Otce, a v tomto ohledu je podřízený, přičemž zůstává být plně Bohem tak jako Otec (Jan 1:1;14; Jan 8:58; Filipským 2:6-7; 1 Janův 5:20 atd).

Kritici trojiční doktríny pak obvykle ukazují na podřízenost Ježíše v evangeliích (a s tím související výroky), a chtějí tak dokázat, že má nižší než plnou Boží přirozenost. Jak jsme si vysvětlili, tento způsob argumentování není dostatečný: Ježíš je podřízen jako člověk, přesto je je roven Otci ve své Boží podstatě. „Ačkoli byl ve způsobu Božím, nelpěl na tom, že je roven Bohu, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob otroka a stal se podobným lidem.“ (Filipským 2:6-7). Vidíme proto, že učení o Trojici akceptuje pravdivost všech veršů Písma (o Kristově lidství i božství) a nesnaží se je násilně harmonizovat s všelijakými teologickými předpoklady! Ježíš je plně člověk a plně Bůh!

Trojjedinost

Výraz trojjedinost odkazuje na trojiční podstatu Boha. Spojuje ideu plurality a jednoty. Jak už bylo řečeno: Bůh existuje jako jednota tří osob; vidíme zde tedy jednotu i mnohost (jeden Bůh, tři osoby).

Existují ještě unitární náboženství jako Islám, Judaismus, atd, která učí, že Bůh existuje jako jedna osoba. Nicméně to je z mnoha důvodů problematická pozice. O tom si něco povíme později, v kapitole „Esenciální doktrína“, v závěru tohoto článku.

Slovo osoba

Použitím slova osoba k odlišení Otce, Syna a Ducha svatého může být lehce problematické. Raná církev vnímala tento pojem odlišně. Církevní otec Tertullianus (160 – 220 po Kr.), který se zajímal nejen o teologii, ale i právo, představil latinský pojem osoba (lat. personae) jako vyjádření christologie (označuje teologické učení o Osobě Ježíše Krista) rané církve.

V latině je toto slovo užito primárně v relaci se dvěma koncepty: První odkazuje na vlastnictví či majetek dané osoby. Druhý pak na průběh dramatické scény. Občas měli herci více rolí; kdykoliv jí pak měnili během divadelní hry, nasadili odlišnou masku a předpokládali jinou osobu. Herci v antice měli často dvě masky: jednu zamračenou, ta reprezentovala dramatickou tragedii; druhou smějící se, ta reprezentovala komedii. Každá role byla osobou (lat. persona) a kolektivně byly osobami (lat. personae).

A tak raná církev věřila v Boha, který existuje v jednotě se třemi „personae“ (osobami): Otcem, Synem a Duchem svatým. (What is Trinity?, R. C. Sproul).

Slovo esence a existence

Církev rozvinula své chápání o Bohu během prvních 5. století. Objevily se další termíny: esence a existence. Renomovaný reformovaný teolog, Dr. R. C. Sproul, napsal k těmto pojmům následující: „Provincií antických filozofů byla metafyzika, forma fyziky přesahující to, co můžeme na tomto světě pozorovat. Řečtí filozofové hledali povahu konečné reality, která se již nemění. Hledali esenci věcí. Nazývali to ‚ousios‘, což je přítomná částice řeckého slova ‚být‘. Do češtiny (pozn. angličtiny) bychom to pak přeložili slovem bytí. A nejlepším synonymem řecké ideji bytí je české slovo esence. […]

Slovo existence obsahuje prefix ‚ex‘, který znamená ‚z něčeho‘, a kořen ‚sisto‘ – řecké slovo ‚stát‘. Takže ‚existovat‘ doslova znamená ‚vystupovat z něčeho.‘ Popisuje to pozici či postoj. Idea je taková, že osoba má jednu nohu vystupující z bytí a druhou z nebytí. Takže stojí v bytí, ale stojí také v nebytí. Je někde mezi bytím a nicotou. To je oblast ‚stávat se‘ či existence. “ (What is Trinity?, R. C. Sproul).

R. C. Sproul vypráví provokativní historku, jak popřel existenci Boha během jedné své přednášky. Na ní razantně prohlašoval: „Jednoznačně a důrazně tvrdím, že Bůh neexistuje. Vlastně… kdyby existoval, přestal bych v Něj věřit.“ Chtěl tím však říct, že slovo „existovat“ není technicky správný výraz. Bůh není ve stavu existence, to by implikovalo změnu uvnitř Jeho bytí (Bůh je neměnný). Bůh vskutku neexistuje – je ve stavu ryzího bytí.

Není třeba být najednou pedant a přestat používat slovo existence! Význam a původ slova slouží pouze k hlubšímu porozumění. A kdyby nás někdo upozornil na tuto skutečnost, můžeme pak specifikovat, co míníme slovem existence. Tedy to, že Bůh je ve skutečnosti v ryzím stavu bytí a není u něj žádné proměny!

Biblické svědectví

Pojďme nyní hlouběji do Bible! Podíváme se do Starého i Nového zákona; mějme však na mysli, že Bible zjevuje věci postupně. Říkáme tomu progresivní zjevení a znamená to, že Bůh o sobě, a svém vykupitelském plánu, nezjevuje okamžitě vše v plnosti, nýbrž postupně – tak jak se dostáváme blíže k Novému zákonu a ukřižování Pána Ježíše Krista, dozvídáme se i více informací. Když tedy známe tuto skutečnost, rozumíme, že Nový zákon obsahuje podstatně více informací o Boží podstatě než Starý zákon, přestože oba nejsou v konfliktu, ale vzájemně se doplňují!

Když se setkáváme s odporem vůči učení o trojjedinosti, obvykle nacházíme odpor k božství Ježíše Krista a také k tomu, že Duch svatý je skutečně osobou. A proto, než se dostaneme ke Starému a Novému zákonu, se nejprve zaměříme na tyto obvyklé dva „kameny úrazu“ a ukážeme si, že Ježíš Kristus i Duch svatý jsou skutečně Božími osobami!

Božství Ježíše Krista

V Bibli je mnoho veršů, které prokazují božství Ježíše Krista (viz tabulka níže). Pojďme se blíže podívat na ten nejvýznačnější!

Na počátku bylo Slovo

„Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. “ (Jan 1:1).

Nejvýznamnější reference na božství Ježíše Krista v Novém zákoně je na počátku Janova evangelia. Ihned v první větě spatřujeme i tajemství Trojice, neboť je psáno, že Slovo (řecky Logos) je u Boha od počátku. R. C. Sproul tento verš komentuje následovně: „Je mnoho rozličných termínů v řeckém jazyce, které mohou být přeloženy jako české (pozn. původně anglické) slovo ‚u‘ (řecky pros), ale slovo, jenž je použito zde, naznačuje nejbližší možný vztah – doslova tváří v tvář. Nicméně Jan činí rozlišení mezi Slovem a Bohem. Bůh a Slovo jsou pospolu, ale nejsou totožní. Ale poté Jan deklaruje, že Logos nebylo jen u Boha, On byl Bohem. Takže v jednom smyslu musí být Slovo rozlišeno od Boha, a v jiném musí být identifikováno s Bohem.“ (What is Trinity?, R. C. Sproul).

Apoštol pokračuje: „To bylo na počátku u Boha. Všechno vzniklo skrze ně a bez něho nevzniklo vůbec nic, co je. V něm byl život a ten život byl světlo lidí. “ (Jan 1:2-4). Jak vidíme, Slovu je přisuzována věčnost (život), stvořitelská moc a vlastní existence. Podívejme se ještě na podobný verš v epištole Koloským. Pavel zde píše: „On je obraz neviditelného Boha, prvorozený všeho stvoření, neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebesích i na zemi, věci viditelné i neviditelné, ať trůny nebo panstva, vlády nebo autority; všechno je stvořeno skrze něho a pro něho.“ (Kol. 1:15-16). Znovu zde vidíme, tak jako v Janově evangeliu, že skrze Slovo (Pána Ježíše Krista) vzniklo všechno, a bez něho nevznikl nic, co je. Zajímavý je ovšem začátek 15. verše. Zde je psáno: „On je obraz neviditelného Boha“. Řecký výraz pro obraz je „eikón“ (odtud pochází slovo ikona). A ikony známe jako modly, kterými se lidé snažili zobrazovat Boha. Avšak jediné, co odhalovali, je slabomyslnost a hříšnost svých tvůrců! Jsou totiž nedokonalým a porušeným obrazem. Uctívat obraz (či ikonu) je nejen pošetilé, ale i hříšné (Exodus 20:4-5). Nikoliv však takový obraz Otce, který je Jeho perfektní reprezentací; neboť z Něho vyšel (Jan 8:42) a je stejné (boží) podstaty (Židům 1:3). Člověk byl stvořen k Božímu obrazu, ale Ježíš je Božím obrazem. On je dokonalým zjevením Otce! V listě Židům pak čteme: „Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil kdysi Bůh k otcům v prorocích; na konci těchto dnů k nám promluvil v Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož učinil i věky. On je září jeho slávy a otiskem jeho podstaty, všechno nese svým mocným slovem.“ (Židům 1:1-3). Syn je září Otce: Od něj vychází, má stejnou podstatu (je plně Bohem); a je rovněž posledním a dokonalým zjevením Boha – živým a věčným Slovem Božím!

Což nádherně vystihl i Řehoř z Nyssy, jeden z církevních otců, v následujícím textu: „Jako má světlo lampy tu vlastnost, že září a je na lampě závislé (neboť jakmile se objeví lampa, světlo, jež z ní vychází, ve stejné chvíli zazáří), tak zde na tomto místě apoštol chce, abychom uvažovali jak o tom, že Syn je z Otce, tak o tom, že Otec nikdy není bez Syna. Neboť je nemožné, aby sláva byla bez záře, stejně jako je nemožné, aby nezářila lampa.“ (Řehoř z Nyssy, Potěšení v Trojici, Michael Reeves).

Pán Ježíš promlouvá v knize Zjevení: „Já jsem Alfa i Omega, [počátek i konec,] praví Pán Bůh, Ten, který jest a který byl a který přichází, ten Všemohoucí.“ (Zjevení 1:8). Není pochyb o tom, že zde mluví Pán – protože Jeho příchod očekáváme, a aby to bylo naprosto zřejmé, čteme také dále v 17 a 18. verši: „Když jsem jej spatřil, padl jsem k jeho nohám jako mrtvý. I položil na mne svou pravici a řekl: Neboj se. Já jsem první i poslední, ten Živý. Byl jsem mrtvý, a hle, žiji na věky věků. ^[Amen.^] Mám klíče smrti i podsvětí. “ (Zjevení 1:17-18). Všimněme si, že se zde hovoří o vzkříšení a vzkříšen byl Pán Ježíš a jsou zde také použita slova první a poslední. Nakonec, ve 22. kapitole, čteme spojení obojího (Alfa a Omega a první a Poslední): „Já jsem Alfa i Omega, první i poslední, počátek i konec.“ (Zjevení 22:13). Vidíme spojení slov Alfa a Omega ze Zjevení 1:8 a první a poslední ze Zjevení 1:17 v jedné osobě. A aby to nebylo málo, o tři verše dále ještě navíc čteme, že mluví Pán Ježíš, protože se zde identifikuje těmito slovy: „Já, Ježíš, jsem poslal svého anděla, aby vám ve sborech tyto věci dosvědčil. Já jsem kořen a rod Davidův, jasná hvězda jitřní.“ (Zjevení 22:16). Není tedy možné, aby zde hovořil někdo jiný!

Svědkové Jehovovi se snaží občas namítnout, že slovo prvorozený naznačuje, že Ježíš byl ve skutečnosti stvořen. To by však znamenalo, že Bůh porušuje své vlastní Slovo, neboť jinde se dozvídáme, že esenciální charakteristikou modlářů je fakt, že vyměnili Boha za stvoření či tvorstvo (Římanům 1:25); jinde Otec nařizuje, že máme poslouchat Syna (Marek 1:11) a Syn pak říká, abychom v něj věřili (Jan 14:1) a také přijímá uctívání (Jan 20:28). Jak jsme si řekli v úvodu: Nebudeme proti sobě stavět verše jako by měla Bible vnitřní rozpory, to zaprvé. A za druhé, výraz prvorozený neoznačuje stvoření, nýbrž výsadní postavení. Ve Starém zákoně je tento výraz rovněž přisuzován Izraeli. „Pak řekneš faraonovi: Toto praví Hospodin: Izrael je můj prvorozený syn. “ (Exodus 4:22). A tak tomu slovu rozuměla jak řecká, tak i hebrejská kultura.

Položme si ovšem další otázku: Jaká by to byla sláva, kdyby byl Ježíš stvořená bytost, která přišla naplnit příkaz Otce; a jaká je potom sláva, když se sám Bůh stane člověkem? Svědkové Jehovovi činí z vtělení Božího Syna cosi obyčejného, co ani zdaleka nevzbuzuje stejný úžas, jako když se věčný Bůh stane jedním z nás! Proto učení o Trojici ukazuje Boha v té největší slávě!

Ve verši 14 pak čteme: „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jediný Syn, plný milosti a pravdy.“ (Jan 1:14). Člověk usiluje o to, aby se stal Bohem, ale nikdy se mu to nepodaří. Bůh se však stal člověkem a přebýval mezi námi. V tom je sláva Boží! V Jeho ponížení; přestože je větší než tento vesmír, který ho nemůže pojmout, a hodnotnější než cokoliv, co v něm existuje (proto je mimo jiné modlářství tak rouhavé, neboť srovnává nezměrného nekonečného a svatého Boha s omezeným, závislým a „všedním“ stvořením), stal se jedním z nás a vykoupil svou krví hříšníky, kteří si nezasloužili nic víc, než věčnou smrt v pekle! Ve 14. verši spatřujeme zázrak Božího vtělení. Ježíš byl vždy Bohem, ale v jistém čase se stal i člověkem, aniž by ztratil cokoliv ze svého božství!

Ježíš Kristus – plně Bůh, plně člověk

Pán Ježíš je plně člověkem a plně Bohem. Jak už jsme viděli na počátku Janova evangelia, Bohem byl vždy, ale v jistém okamžiku, kam směřovala i celá lidská historie a veškerá existence, se stal jedním z nás – lidskou bytostí! V tom je sláva Boží, že se Stvořitel vesmíru ponížil a stal člověkem!

A jak čteme v epištole Židům, byl postaven dokonce níže jak andělé! „Avšak toho, který byl nakrátko postaven níže než andělé, Ježíše, vidíme pro utrpení smrti ověnčeného slávou a ctí; tak z milosti Boží za každého okusil smrti.“ (Židům 2:9). Přesto však nikdy neztratil své božství – byl roven Bohu, ale ponížil se a stal se člověkem (Filipským 2:6-7), aby v dokonalé poslušnosti (jako člověk) naplnil kompletně Boží zákon a veškeré proroky. V Matoušovi říká: „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem je zrušit, nýbrž naplnit.“ (Matouš 5:17). A tak nám přinesl veškeré Boží požehnání, které by pro nás bylo jinak nedostupné, nesl za nás prokletí zákona a trpěl tak za naše hříchy na kříži. „Kristus nás vykoupil z prokletí Zákona tím, že se stal za nás prokletím, neboť je napsáno: ‚Proklet je každý, kdo je pověšen na dřevě.‘ To proto, aby k pohanům přišlo to Abrahamovo požehnání v Kristu Ježíši a abychom skrze víru přijali zaslíbení Ducha.“ (Galatským 3:13-14).

Jako člověk byl poslušen a jako člověk i zemřel. A jako člověk je i prostředníkem Nové a lepší smlouvy. „Je totiž jeden Bůh, jeden je také prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš.“ (1 Timoteovi 2:5). A protože je i naším veleknězem, učinil ho Bůh nám ve všem podobným, akorát absolutně bez hříchu (Židům 4:15). „Je přece jasné, že se neujímá andělů, ale ujímá se semene Abrahamova. A tedy musel být ve všem učiněn podobný bratřím, aby se stal milosrdným a věrným veleknězem v Božích věcech, k usmíření hříchů lidu. “ (Židům 2:16-17). Zde jednoznačně vidíme Kristovo lidství. Jako člověk naplnil zákon, jako byl dokonale poslušen vůči Otci, jako člověk zemřel a jako člověk je i naším Veleknězem, přesto však v něm tělesně přebývala veškerá plnost Božství. „Neboť v něm tělesně přebývá veškerá plnost Božství.“ (Koloským 2:9). Vidíme, že obojí platí současně: Pán Ježíš je plně člověkem a plně Bohem!

Na závěr ještě důležitá poznámka týkající se smírčí oběti: Pán Ježíš musel být Bohem, protože pouze Bůh může odpustit hříchy (Marek 2:7) a připravit dokonalého Božího beránka k oběti za hřích! A Ježíš musel být člověkem, neboť je zástupnou obětí za člověka. Ježíš musí být člověkem i Bohem, jinak bychom nemohli být smířeni!

To, že je Ježíš plně člověk a plně Bůh, aniž by ztrácel něco ze svého božství a lidství, se v teologii označuje termínem hypostatická jednota.
Níže v tabulce jsou zobrazeny vybrané pasáže Bible, které ukazují, že Ježíš je jak plně člověk, tak i plně Bůh.

Podívejme se na následující Augustínova úžasná slova, jež vystihují tyto odstavce a vedou nás dále k hlubšímu hledání Boží slávy:

„Ano, bezpochyby, sám řekl, a vskutku pravdivě řekl: ‚Já a Otec jsme jedno.‘ Jestliže je tedy jedním s Otcem, roven Otci, Bůh z Boha, Bůh s Bohem, zrovna tak věčný, nesmrtelný, podobně neměnný, podobně mimo čas, podobně Stvořitelem a Ukončovatelem času; a přesto, protože přišel v čase, vzal na sebe způsob otroka a stal se člověkem, hledá slávu Otce, nikoliv svou vlastní. Co bys měl dělat, ó člověče, ty, který nečiníš nic dobrého a hledáš svou vlastní slávu, ale když učiníš cokoliv špatného, pomlouváš Boha? Uvažuj: jsi stvoření, uznej svého Stvořitele; jsi otrokem, neopovrhuj svým Pánem; jsi adoptován, nikoliv pro své vlastní zásluhy; hledej Jeho slávu – od Něho máš milost, že jsi adoptovaným člověkem; Jeho, jehož slávu hledal On, který je z Něho, ten Jednorozený.“ (Augustine of Hippo. (1888). Lectures or Tractates on the Gospel according to St. John. In P. Schaff (Ed.), J. Gibb & J. Innes (Trans.), St. Augustin: Homilies on the Gospel of John, Homilies on the First Epistle of John, Soliloquies (Vol. 7, p. 185). New York: Christian Literature Company).

Duch svatý jako osoba

V Písmu nalézáme mnoho odkazů na Ducha Svatého. Když je budeme pečlivě studovat, uvidíme, že jde skutečně o Boží osobu. Podívejme se proto na některé z nich.

• Duch svatý je zmíněn na rovnocenné úrovni s Bohem. 
  „Jděte tedy a čiňte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého“ (Matouš 28:19).
• Duch svatý svědčí o Ježíši Kristu. 
  „Až přijde Zastánce, kterého vám pošlu od Otce, Duch Pravdy, jenž vychází od Otce, ten o mně vydá svědectví. “ (Jan 15:26).
• Duch svatý může být zarmucován. 
  „Ale oni byli vzpurní a zarmucovali jeho svatého Ducha.“ (Izaiáš 63:10).
  „A nezarmucujte Ducha Svatého Božího, jímž jste byli zapečetěni ke dni vykoupení. “ (Efezským 4:30).
• Duch svatý miluje. 
  „Prosím vás, bratři, skrze našeho Pána Ježíše Krista a skrze lásku Ducha.“ (Římanům 15:30).
• Duch svatý má mysl.
  „A ten, který zkoumá srdce, ví, jaké je myšlení Ducha, totiž že se podle Boha přimlouvá za svaté.“ (Římanům 8:27).
• Duch svatý hovoří. 
  „Duch řekl Filipovi: ‚Přistup a připoj se k tomuto vozu.‘“ (Skutky 8:29).
  „Když konali službu Pánu a postili se, řekl Duch Svatý: ‚Oddělte mi Barnabáše a Saula k dílu, k němuž jsem je povolal.‚“ (Skutky 13:2).

Je zřejmé, že Duch Svatý má vlastní identitu, není pouhou sílou, protože síla nemluví, nemiluje, nezarmucuje se a nemá mysl. Mnoho kultů ignoruje tyto pravdy o Duchu svatém a odmítají přijmout fakt, že Duch svatý je něčím víc než jen pouhou mocí – je třetí osobou Trojice! Je tím, kdo aplikuje vykupitelské Kristovo dílo na věřícího (Efezským 1:13) a je tím, kdo usvědčuje svět z hříchu (Jan 16:8), kdo učí (Jan 14:26; 15:26) a kdo pomazává (1 Janův 2:27).

Starý zákon

Pojďme nyní do Starého zákona. Ten obsahuje střípky informací o Boží trojjedinosti, které můžeme snadno poskládat použijeme-li informace z Nového zákona. Nejvýznamnější je potom záznam o stvoření světa.

1. Stvoření

Následující text pochází z knihy Potěšení v Trojici od Michaela Reevese a krásně ilustruje aktivitu trojjediného Boha ve stvoření:

„Způsob, jakým spolupracovali Otec, Syn a Duch svatý při Ježíšově křtu, nebyl ojedinělou událostí. Celá scéna je plná ozev z 1. kapitoly Genesis. Tam se při stvoření Duch také vznášel podoben holubici nad vodami. A stejně jako Duch vyslal Ježíše po jeho křtu do pustiny bez života, tak se v 1. kapitole Genesis Duch zjevuje jako moc, kterou Boží slovo vychází do prázdnoty bez života. Na úplném počátku Bůh tvoří svým Slovem (Slovem, které se později stane tělem), a činí to tak, že vysílá své Slovo v moci svého Ducha nebo Dechu.

U díla stvoření (v Genesis 1) i díla spasení nebo znovustvoření (v evangeliích), z Boha Slovo vychází skrze jeho Ducha. Otec mluví a na jeho Dechu se ozývá jeho Slovo. To celé odhaluje, jaký tento Bůh opravdu je. Duch je tím, skrze koho Otec miluje, žehná a zmocňuje svého Syna. Syn vychází od Otce skrze Ducha. A proto je Ježíš znám jako „Pomazaný“ (hebrejsky „Mesiáš“, řecky „Kristus“), neboť On je ten svrchovaně pomazaný Duchem. Jako byli starozákonní králové a kněží, dokonce i proroci pomazáni a posvěceni ke svým úkolům olejem, tak byl Ježíš pomazán Duchem. Výrazy Syn a Pomazaný jsou skutečně někdy synonymy (např v Žalmu 2).

Otec miluje (a zmocňuje) Syna tím, že mu dává svého Ducha. To však neznamená, že Duch je jen neosobní božskou silou. Vůbec ne. Dalo by se dokonce říct, že Syn je neosobní síla, kvůli tomu, že je nazýván Božím Slovem. Syn má ve skutečnosti mnoho dalších titulů, které mohou působit rovněž neosobně (například „paže Hospodinova“ – Iz 53,1), ale pointou takových pojmenování je poukázat v každé situaci na Synovu roli (coby Slovo odhaluje Boží mysl, coby paže Hospodinova vykonává jeho vůli). Nevnucují nám, že Syn je nějak méně než zcela osobní. A tak je to i s Duchem – jako osoba mluví a posílá (Sk 13,2 a 4), vybírá (Sk 20,28), vyučuje (J 14,26), dává (Iz 63,14 ČSP), lze mu odporovat (Sk 7,51), je možné ho rmoutit (Iz 63,10; Ef 4,30) a rouhat se mu (Mt 12,31). Každopádně je reprezentován po boku Otce a Syna jako skutečná osoba. Když se o něm mluví jedním dechem jako o Nich (jako když například v Matouši 28,19 Ježíš přikazuje svým učedníkům, aby šli a získávali učedníky a křtili je ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého), člověk má stejný důvod se domnívat, že Otec a Syn jsou neosobní, jako má důvod si to myslet o Duchu. (Potěšení v Trojici, Michael Reeves, str. 32-33). “

2. Žalmy 110:1

„Výrok Hospodinův mému pánu: Usedni po mé pravici, dokud nepoložím tvé nepřátele za podnož tvých nohou.“ (Žalmy 110:1).

Jedná se o často citovaný verš v Novém zákoně (Marek 12:36, Lukáš 20:42, Skutky 2:34 atd). Tento žalm má však zvláštní začátek. Jakmile ve Starém zákoně vidíme osobní jméno Boží (hebr. Jahve), můžeme často narazit i na Jeho nejvyšší titul Pán (hebr. Adonai). V Žalmech 8. pak nacházíme následující: „Hospodine (pozn. Jahve), náš Pane (pozn. Adonai), jak vznešené je tvoje jméno na celé zemi!“ (Žalmy 8:2). Je patrné, že je zde zásadní konexe mezi jménem Jahve a titulem Adonai.

Nicméně v Žalmech 110 má Bůh konverzaci s Davidovým Pánem: „Výrok Hospodinův (pozn. Jahve) mému pánu (pozn. Adonai): Usedni po mé pravici…“ Nový zákon si toho všímá a hovoří o Ježíši jako současně o synu Davida i Pánu Davida. „Řekl jim: ‚Jak to tedy, že ho David v Duchu nazývá Pánem, když praví: ,Řekl Pán mému Pánu: Seď po mé pravici, dokud tvé nepřátele nepoložím za podnož tvých nohou ‘? Jestliže ho tedy David nazývá Pánem, jakpak je jeho synem?‘“ (Matouš 22:43-45). To, že je Synu přisuzován titul „Adonai“, který je ve Starém zákoně spojován s Hospodinem (Jahve), znovu ukazuje na pluralitu uvnitř jednoho Boha. Žalm pak předkládá ještě další indícii, neboť deklaruje, že Syn bude knězem navždy (podle řádu Malkísedeka). „Hospodin přísahal a nebude toho litovat: Ty jsi kněz navěky na způsob Malkísedeka. “ (Žalmy 110:4). Zde znovu vidíme věčnou podstatu Syna!

3. Boží jméno Elohim

Kritici křesťanské víry často argumentují, že je zde rozpor mezi 2 jmény Boha, které nacházíme ve Starém zákoně. Na jedné straně máme jedinečné boží jméno Jahve a na druhé pak Elohim. R. C. Sproul poznamenává k Elohim následující: „To jméno (Elohim) je pozoruhodné, neboť přípona ‚him‘ je množným zakončením hebrejského podstatného jména. A tak by to mohl někdo přeložit jako ‚bozi‘. Jenže, přestože má Elohim množné zakončení, objevuje se pokaždé se slovesnými tvary v jednotném čísle. A tak autor říká něco, co nemůže být chápáno jako vícero bohů. “ (What is Trinity, R. C. Sproul).

Bible kralická tuto skutečnost jména „Elohim“ zdůrazňovala: „Řekl opět Bůh: Učiňme člověka k obrazu našemu, podlé podobenství našeho, a ať panují nad rybami mořskými, a nad ptactvem nebeským, i nad hovady, a nade vší zemí, i nad všelikým zeměplazem hýbajícím se na zemi.“ (Genesis 1:26, BK).

Zatímco kritici používají hebrejský výraz „Elohim“ jako neoprávněný argument snažící se prokázat, že Starý zákon vychází z polyteismu, jiní toto množné jméno vnímají, obzvlášť, když je doprovázeno jednotným slovesným tvarem, jako kryptický odkaz k pluralismu uvnitř Boha.

Musíme ale i poznamenat: Ačkoliv je výraz „Elohim“ kompatibilní s doktrínou o Trojici a je možné, že je opravdu použit v tomto kontextu, je třeba také upozornit, že tomu nemusí tak nutně být. Vycházíme z toho, co víme z Nového zákona. Může ale jít třeba i o prosté zdůraznění, které známe u monarchů z historie. Královna Anglie Viktorie (24. březen 1819 – 22 leden 1901) se proslavila výrokem: „Nejsme pobaveni.“  Když chce královna zdůraznit svou moc a důležitost, užije množné číslo. Nejde o tak neobvyklý slovní obrat. I toto musíme vzít v úvahu, uvažujeme-li nad hebrejským výrazem „Elohim“ jako o možném odkazu k mnohosti jediného Boha.

Nový zákon

V novém zákoně pak nalézáme spoustu veršů, které ustanovují doktrínu o Trojici. Omezíme se proto na ty nejjednoznačnější.

1. Křest Ježíše Krista

„A hned když vystupoval z vody, uviděl roztrhávající se nebesa a Ducha jako holubici, jak sestupuje k němu. A z nebes zazněl hlas: „Ty jsi můj Syn, Milovaný, v tobě jsem nalezl zalíbení.“ (Marek 1:10-12).

Nejjasnější novozákonní zobrazení Trojice vidíme během křtu Ježíše Krista. Zde, v jednom okamžiku, promlouvá Otec z nebe, posílá Ducha svatého, který sestupuje na Syna. Je patrné, že zde vidíme tři aktivní osoby současně: Otec v Nebi, sestupujícího Ducha a Syna na zemi.

Jelikož víme, že Otec je Bůh, Syn je Bůh a Duch svatý je Bůh, a protože tento verš zobrazuje všechny tři osoby aktivní ve stejném okamžiku, nemůžeme říct, že jde o jednu osobu, která mění módy (modalismus); musíme říct, že zde vidíme trojjediného Boha!

2. Křtěte ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého

Pán Ježíš, na konci Matoušova evangelia, nabádal své následovatele, aby činili učedníky ze všech národů. Říká zde: „Jděte tedy a čiňte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého.“ (Matouš 28:19). Zde si můžeme opět povšimnout tří osob Trojice. Nejde však o tři jména, ale o jedno jméno (řecké slovo „onoma“ je v singuláru), což naznačuje rovnost těchto tří osob.

Renomovaný komentátor John Gill k tomu verši poznamenává: „Proto jde o potvrzení doktríny o Trojici. Zde máme tři osoby, ale jedno jméno (jednoho Boha), do kterého jsou věřící pokřtěni. A důkaz božství Syna a Ducha svatého; Kristus, jako Syn Boží, je Bůh. Neboť křest je praktikován rovnocenně, ve jménu všech tří osob, jako náboženské nařízení (část Bohem ustanoveného uctívání), které by se nikdy nekonalo ve jménu stvoření. “ (Gill, J. (1809). An Exposition of the New Testament (Vol. 1, p. 376). London: Mathews and Leigh).

Existují také námitky, že tento verš byl přidán do Bible později, ale taková tvrzení nestojí na žádných věrohodných důkazech. A již první křesťanská literatura, jako například list Didaché (odhaduje se 80 – 130 po Kr.), cituje zrovna tento verš. „Nemáš-li pramenitou, pokřtí jinou. Nemohl-li bys studenou, užij teplé. Nemáš-li ani studené, vlij třikrát vodu na hlavu ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.“ (Didaché 7:2-3).

3. Milost Pána Ježíše Krista, Boží láska a společenství Ducha svatého

„Milost Pána Ježíše Krista, Boží láska a společenství Svatého Ducha se všemi vámi. Amen.“ (2 Korintským 13:13).

Další verš, který ukazuje na trojjedinost Boha, nacházíme v 2. listu Korintským, ve 13 kapitole. Zde znovu vidíme všechny tři osoby Boží v jednom verši. Každé z nich je pak přisouzena určitá vlastnost či aktivita. Máme zde milost Pána Ježíše, lásku Boží (Otce) a přítomnost nebo společenství Ducha svatého.

Jak už jsme si řekli: Každá Boží osoba jedná distinktivně (odlišně), ale přesto ve vzájemné shodě. To je krásně zobrazeno i zde. Nevidíme tu náznak jakékoliv rozporuplnosti či nevyváženosti, ale naopak – komplementarity a jednoty. Otec projevuje svou lásku tím, že dal svého Syna (milost Pána Ježíše Krista) a my díky tomu můžeme zakoušet sladké ovoce přítomnosti Ducha svatého!

John MacArthur poznamenává ve svém komentáři: „Trojiční požehnání mělo Korintským připomenout požehnání, kterých se jim již dostalo: milost od Pána Ježíše Krista (srov. 8:9), láska od Boha Otce (srov. v. 11) a společenství s Bohem a mezi sebou navzájem skrze Ducha svatého (srov. 1:22; 5:5). Ježíš byl zmíněn dříve než Otec, protože Jeho zástupná smrt je konečným vyjádřením Boží Lásky.“ (Nový zákon. Komentář verš po verši, John MacArthur).

Přehled vybraných vlastností asociovaných s Otcem, Synem a Duchem svatým

Stručné historické pozadí

V rané církvi nacházíme vyjádření trojjedinosti zejména v uctívání, nikterak v rozsáhlé uvědomělé doktrinální definici. To až později, pod vlivem pronásledování a vnitřních teologických nesrovnalostí, byli křesťané donuceni přemýšlet o Bohu více systematicky. Rané církevní dokumenty nám poskytují jedinečný vhled na to, jak křesťané rozuměli Bohu.

• V listu Didaché (konec 1. století po Kr.) nacházíme doporučení pro křest: „Po výše uvedeném poučení křtěte ponořením do pramenité vody ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. “ (Didache 7:1, 3; Holmes, Apostolic Fathers, 355).
• Klement z Říma (1. století po Kr.) pokračuje v tradici autorů Nového zákona a rozlišuje role osob Trojice, aniž by dále vysvětloval, jak souvisí svou esencí. „Žezlo Božího majestátu, Pán Ježíš Kristus nepřišel s okázalou nádherou a domýšlivostí, ač mohl, ale pokorně, jak to o něm řekl Duch Svatý.“ (1 Clement 16:1–2; Holmes, Apostolic Fathers, 65).
• Justin Martyr (100 – 165 po Kr.), jenž psal primárně o významu Ježíše jako Slova (řecky: Logos), pak v obhajobě křesťanské teologie vyjadřuje trojiční přirozenost Boží s odkazem na uctívání církve a aktivity Boha ve stvoření, spáse a proroctví; často zde spatřujeme něco, co může být považováno za první vyznání víry. (Justin Martyr, First Apology, 6; 13; 61).
• Irenej z Lyonu (140 či 160 – 202 po Kr.), píšící proti učení gnostiků Marciona a Valentinuse, spoléhá na tradice vyvozené ze křtů a Písma, a demonstruje, že Ježíš je Synem Otce (Irenaeus, Against Heresies). Irenej svým čtenářům připomíná, že nikdo nemůže plně porozumět Bohu, a že je zde limit, co můžeme či nemůžeme o Bohu prohlásit (Irenaeus, Adversus Haereses 2.28.6).
• Tertullianus (160 – 220 po Kr.), v odpovědi Marcionovi a modalistům (ti věřili, že Syn a Duch jsou jen alternativní „módy“ existence Boha Otce, nikoliv však odlišné osoby), byl první, kdo kategorizoval Boha jako Trojici systematicky a uvažoval o Bohu jako o existenci tří osob (lat. tres personae) jedné substance (una substantia; Tertullian, Adversus Praxean). Dr. John Frame píše ve své knize, A History of western philosophy and theology, následující: ,„Kromě interakce s nevěřícími, Tertullianus také vyvinul doktrinální formulaci pro církev. Byl první, kdo v latině formulovat to, co se později stalo standardní terminologií pro trojiční a christologické distinkce (substance, osoba, přirozenost). Některé jeho formulace, nicméně, obsahují podřízenost, protože tak jako Justin (pozn. Justin Martyr), vidí Slovo (Logos) jako polobožského prostředníka mezi Bohem a světem.“ (A History of western philosophy and theology. Dr. John Frame, str. 99).

Ekumenické koncily a hereze

Historie církevních doktrín je krásnou ukázkou, jak Boží prozřetelnost dovedla církev k tomu, aby jasněji formulovala své vyznání. Bůh dopustil vstup heretikům, aby své děti motivoval k přesnému ustanovení doktrín.

Modalistický monarchianismus

V rané církvi se objevily vážné hereze, které napadaly Kristovo božství. První dvě jsou založeny na konceptu monarchianismu. R. C. Sproul k tomuto pojmu poznamenává: „Předpona ‚mono‘ znamená jeden a kořen ‚arch‘ znamená počátek nebo ‚šéf, vládce.‘ Když to zkombinujeme, mono-arch či monarch znamená ‚jeden šéf či vládce‘. Idea monarchianismu tedy odkazuje na jednoho vládce. “ (What is reformed theology? Understanding basics, R. C. Sproul).

První druh monarchianismu, který ohrožoval církev, se nazývá modalistický monarchianismus. Heretik Sabellius argumentoval, že Kristus měl stejnou esenci s Bohem, ale měl menší mód bytí než Bůh. Tak jako mají paprsky slunce stejnou esenci nebo substanci se sluncem, ale mohou být od něj rozlišeny, tak i Kristus sdílí stejnou esenci s Bohem, avšak není Bohem. Ježíš je v tomto pohledu účastníkem božství, ale není doopravdy Bohem. Církev odmítla učení Sabelliuse na koncilu v roce 267 po Kr. a i jeho formuli, že Ježíš je „homo-ousios“ s Otcem. Homo-ousios znamená stejné esence, substance či bytí; Sabellius učil, že Ježíš je stejné esence jako Bůh, ovšem stále nižší než On. Církev učení Sabelliuse odmítla a místo toho nešikovně zvolila výraz „homoi-ousios“ (podobné esence či substance), což později přineslo problémy.

Dynamický monarchianismus

Ve 4. století čelila církev herezi maskovanou v jiné formě monarchianismu – dynamickém monarchianismu. Dynamickém proto, že je v něm vnořena idea změny. Ježíš neměl být věčný Bůh, ale měl se stát Bohem prostřednictvím adopce. Tento pohled zastával heretik Arius, který byl ovlivněn učením Pavla ze Samosaty a Luciana z Antiochie.

Arius vnimal Ježíše jako více vyvýšené stvoření; první, které Bůh stvořil. Ježíš byl tedy vytvořen jako první a pak, jako stvoření, stvořil zbytek světa. Arius se odkazoval na biblické texty, které hovoří o Ježíši jako o jednorozeném (Jan 3:16, BK) či „prvorozeném všeho stvoření“ (Kol. 1:15). Pro Ariuse je Ježíš jedinečný a vyvýšený, ale není původně Bohem. Byl adoptován Bohem pro svou perfektní poslušnost, čímž demonstruje svou „jednotu“ (Jan 10:30) s Otcem. Je v jednotě s Otcem ve smyslu mise, ne však ve svém bytí. Paradoxně se Arius odvolával ne nešikovně zvolené slovo akceptované koncilem v Antiochii, že Ježíš je „homoi-ousios“ s Bohem, že je „jako“ Bůh.

Arius a jeho následovatelé byli odsouzeni jako heretici Nicejským koncilem v roce 325 po Kristu. Nicejské krédo deklaruje, že Ježíš byl „jednorozený Syn, ne stvořený.“ (What is reformed theology? Understanding the basics, R. C. Sproul). Zde je Ježíš prezentován jako věčně jednorozený. Řecké výrazy přeložené jako jednorozený (řecky: ὥστε τὸν υἱὸν τὸν μονογενῆ“) nejsou chápány v biologickém slova smyslu, či jakémkoliv jiném způsobu, který by naznačoval, že měl Ježíš počátek v čase. Raději ukazují na unikátní synovský úděl a jedinečný vztah mezi Synem a Otcem. Nový zákon odkazuje na Ježíše jako na jediného Syna Otce (Jan 3:16, ČSP); řecký výraz monogenes odkazuje na singulární, „jednou provždy“ vztah mezi Synem a Otcem.

Nejvíce ironické je to, že Nicejský koncil znovu potvrdil výraz „homo-ousios“ (stejné esence, substance, bytí), a vyřkl, že Ježíš je zrovna tak věčný, mající stejnou podstatu s Otcem. Zde koncil jednoznačně deklaroval, že Ježíš nemá pouze podobnou esenci s Otcem, ale že má stejnou esenci či substanci s Otcem.

Koncil v chalcedonu

Koncil v chalcedonu se pak zabýval herezemi na dvou frontách. Boží i lidská přirozenost Ježíše Krista byla napadena Eutychesem a Nestoriusem. Eutyches vyvinul něco, čemu se říká monofyzitismus (jedna přirozenost či substance). Tvrdil, že Ježíš je jedna osoba s jednou přirozeností. Oponoval tedy myšlence, že Ježíš je jedna osoba mající dvě přirozenosti (Boží a lidskou). Pro Eutychese nebyl Ježíš ani zcela Boží, ani zcela lidský, ale měl jednu „boholidskou“ přirozenost; boží, která je polidštěna či lidskou, která je zbožštěna. Jde o mix božskosti a lidskosti, ale ve skutečnosti nešlo ani o jedno.

Nestorious, na druhou stranu, tvrdil, že pouze dvě osoby mohou mít dvě přirozenosti. A proto zastával, že Ježíš měl ve skutečnosti dvě osoby. Co Eutyches smíchal, to Nestorious zcela roztrhl. Rozdělil dvě přirozenosti a přidělil je dvěma distinktivním osobám. Koncil v Chalcedonu pak potvrdil, že Ježíš je plně člověk a plně Bůh (vere homo, vere Deus).

Co mají všichni heretici společného? Všichni racionalizovali Boží Slovo. Snažili se ho přizpůsobit svému porušenému chápání. A všichni, bez výjimky, nakonec napadali Kristovo božství! A dodnes to děla mnoho sekt. Ptejte se: Na co se spoléháte? Na Boží Slovo? Nebo na svou nerozumnost?

Přehled christologických koncilů

Esenciální doktrína

Je učení o Trojici esenciální křesťanskou doktrínou? V jistém slova smyslu ano a v jiném zase ne. Musíme si uvědomit, že v okamžiku našeho obrácení neměla většina z nás ani ponětí o trojjedinosti Boží. A další byli zpočátku skeptičtí a kladli si podobné otázky jako jsou v úvodu tohoto článku. Ale později, když jsme šli hlouběji do Písma a řekli si, že budeme považovat všechna tvrzení o Otci, Synu a Duchu svatém za pravdivá, přivedl nás Bůh k hlubšímu poznání sebe sama.

Již ale není cesty zpět k jakýmkoliv kompromisům! Učení o Trojici je centrální Novému zákonu, neboť i vykoupení je trojiční! A v tomto ohledu je učení o Trojici esenciální. Není jiný Bůh než trojjedinný! Otec jedná jedině v aktivní jednotě se Synem a Duchem svatým!

Vykoupení je trojiční!

Boží osoby jednají v jednotě při vykoupení církve. Syn nezemřel na kříži proto, aby přesvědčil Otce k tomu, aby nás miloval, ale právě proto, že nás miloval (Jan 3:16).

Otec, před založením světa, vyvolil svému Synu nespočetný lid (Efezským 1:4; Jan 6:37), ty všechny Syn přijal (Jan 6:37; Jan 13:18), a za ně i zemřel (Matouš 1:21; Skutky 20:28; Jan 10:11), pak byl po třech dnech vzkříšen z mrtvých (1 Korintským 15:4) a Otec nám poslal Ducha svatého (Jan 14:26), který je naší pečetí a závdavkem ke dni vykoupení (Efezským 1:13; 2 Koritnským 1:22).

Vidíme tedy jednoznačně, že všechny tři osoby Boží Trojice jsou aktivní ve vykupitelském dílu. Vykoupení je proto trojiční!

Neexistuje Otec bez Syna

Neexistuje Otec bez Syna, což je další problém všech lidských náboženství, které chtějí na jednu stranu nazývat Boha Otcem a tvrdit, že je věčný a neměnný, ale pak říkají, že se Otcem stal později, neboť, jestliže Ježíš nestojí před tváří Otce od věčnosti, pak Otec není Otcem od věčnosti, a Bůh tedy není ani neměnný. Je to pyšná pošetilost lidského rozumu: Snaha racionalizovat Boží slovo vede nakonec vždy ke kontradikcím a iracionalitě!

Nemůžete mít Otce bez Syna! Nemůžete mít věčného, neměnného Otce, aniž by i Syn nebyl věčný a neměnný. Jedno bez druhého neplatí. A proto Bůh nemůže být skutečně Otcem, pakliže není trojjediný!

Syn je stejné přirozenosti jako Otec

Lidé, co popírají Kristovo božství, by si měli vzít ponaučení od Židů, kteří rozuměli fundamentální pravdě, že otec je vždy stejné přirozenosti jako syn. Podívejte se na následující verš: „Proto ho Židé ještě více usilovali zabít, že nejen rušil sobotu, ale také Boha nazýval svým vlastním otcem, a činil se tak rovným Bohu.“ (Jan 5:18).

Když má člověk dítě, pak jeho dítě má stejně tak lidskou přirozenost jako jeho rodič. Pokud má Otec Syna od věčnosti, a Otec není věčně Otcem, jakmile nemá věčně Syna, tak je Syn stejné Boží přirozenosti jako Otec.

Bůh jako Láska

Jak může být Bůh Láska, pokud není trojjediný? Koho miloval od věčnosti? Sebe? To bychom se ohradili, neboť by šlo o odporný projev narcisismu. Miloval Bůh své stvoření? Pak je Jeho atribut Lásky závislý na dočasném stvoření a Bůh Bible se o moc neliší od pohanských model jako Artemis, která svou slávu také čerpala od svých horlivých uctívačů.

Pouze trojjediný Bůh je Láska. Neboť Otec od věčnosti miluje Syna nepomíjející Láskou, kterou spolu sdílí skrze Ducha svatého. Jde o nepředstavitelně intimní pouto, které není nijak ovlivněné čímkoliv externím. Bůh je dostatečný a Jeho atribut Lásky není nijak závislý na nás lidech. A do této jednoty jsme byli vykoupeni!

Duch svatý vede k pravdě!

Bible také říká, že nás Duch svatý povede k pravdě (Jan 16:13; 1 Janův 2:27), a proto je tu i druhá strana mince. Pakliže jste byli skutečně zachráněni Bohem, ptejte se, zda je možné, aby člověk zachráněný Bohem dlouhodobě bojoval proti té nejfundamentálnější pravdě o Boží podstatě? Je možné se spokojit pouze s tím, že Ježíš je Syn Boží, ať už to znamená cokoliv, ale odmítat, že je roven s Otcem ve své Boží přirozenosti?

Věříme, že Bůh přivede své ovce k poznání pravdy. Přestože to může i chvíli trvat, neboť jsme lidé tvrdé šíje, věříme, že jak se Bůh dává poznávat svým vyvoleným, přivede je i ke všem esenciálním doktrínám.

Závěr

Tento článek se pokoušel ustanovit doktrínu o Trojici a demonstrovat, že Bůh Bible je trojjediný. Jak jsme si ukázali, musíme vždy začínat u Písma a jeho výkladu, neboť mnoho historických herezí vzniklo právě proto, že lidé racionalizovali některé biblické pasáže (nevkládali důvěru pouze v Boží slovo), a pak popírali esenciální pravdy o Bohu.

Bůh však varuje všechny racionalisty: „Představoval sis, že jsem jako ty.“ (Žalmy 50:21). Fundamentální předpoklad k ustanovení doktríny o Trojici je proto akceptování učení „Sola scriptura“. Poněvadž to není náš rozum, který je dostatečný, ale pouze Písmo vdechnuté Bohem (2 Timoteovi 3:16).

Dále jsme si odpověděli na nejčastější námitky vůči trojjedinosti. Problémem zůstává, tak jako i v historii, a o čem hovoří i náš Pán v Bibli: „Můj lid hyne pro nedostatek poznání.“ (Ozeáš 4:6). Tehdy šlo o Izrael a jejich neznalost zákona, dnes jde o křesťany a jejich neznalost Božího slova.

Hlavní část článku se zabývala základními definicemi termínů a slov souvisejících s učením o Trojici. Bůh existuje jako jednota tří osob: Otce, Syna a Ducha svatého. Navázali jsme studiem vybraných biblických pasáží, které ustanovují toto učení. A podívali jsme se i do historie, neboť je třeba znát širší kontext. A právě zde jsme mohli spatřit obvyklé chyby ve výkladu Písma, které nakonec vedly k popření esenciálních doktrín; a vždy to bylo Kristovo božství, které bylo napadáno.

A nakonec jsme si lehce nastínili, že jde skutečně o esenciální nauku, jež se pevně váže na mnoho novozákonních doktrín jako vykoupení církve, které je trojiční, a i pojmenování Boha jako Otce, jenž nemůže existovat bez Syna, ale i na základní Boží atributy jako je Láska. A to jsme se pouze dotkli povrchu!

Vidíme, že Bůh je skutečně trojjediný! A je to jedinečná křesťanská nauka, která dělá velikou dělící čáru mezi křesťanstvím a jinými náboženstvími, které právě často racionalizují Boha a připodobňují ho lidskému obrazu.

Na závěr se podíváme na Ježíšovu kněžskou modlitbu, která nám zjevuje něco málo z úžasného pouta mezi Otcem a Synem, do kterého nás Ježíš přivádí díky své drahocenné oběti, abychom mohli poznávat pravého trojjediného Boha!

„Otče, chci, aby i ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal, neboť jsi mne miloval před založením světa. Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal. I tito poznali, že ty jsi mne poslal. Dal jsem jim poznat tvé jméno a dám poznat, aby láska, kterou jsi mne miloval, byla v nich, i já abych byl v nich.“ (Jan 17:24-26).