Kalvinismus: Teologie ke slávě Boží! A kontrast s moderními humanistickými teologiemi!

„Na teologii záleží,“ tak zní citát prominentního apologetika Dr. Jamese Whita. Teologie je disciplína, která se zabývá studiem Božího slova (z řečtiny: Theos – Bůh. Logos – Slovo). Každý křesťan, který pravidelně studuje Bibli, je tedy i teolog – ať chce či nechce. Ne každý křesťan je však dobrý teolog.

Existují dvě teologická východiska. První říká: na počátku Bůh. Druhá praví: na počátku člověk. Jak si ukážeme, teologie mající svůj počáteční bod u člověka, bude docházet ke zcela jiným závěrům než teologie, jež začíná u Boha.

Současné humanistické křesťanství učí, že člověk je autonomní (nezávislý) a Bůh je omezen (obvykle dobrovolně) lidskými volbami. Mnozí křesťané učí, že Ježíš zemřel za všechny lidi na světě a chce zachránit každého člověka stejně, ale nemůže, protože člověk musí udělat první krok.

Bible však vypráví příběh o velikém Bohu, který je svrchovaný a má kontrolu nad každým atomem tohoto vesmíru. O Bohu, který stvořil svět ke své slávě. a již před založením světa vyvolil svému Synu nevěstu, kterou pak draze vykoupil Jeho krví.

Hovoříme o teologii, kde se Ježíš nesnaží zachraňovat, nýbrž skutečně zachraňuje. Teologii, kde žádný lidský plán nevyjde, ale ten Boží vyjde pokaždé!

Pojďme se podívat na kontrast těchto dvou teologií.

Teologie není sprosté slovo

Mnoho křesťanů říká, že nechce teologii, ale Ježíše. Teologií je zde obvykle myšleno prázdné intelektuální hloubání, které nemá s vírou a následování Pána Ježíše Krista nic společného. Jistě proti takovému výroku nemůžeme nic namítnout, pakliže je to myšleno v tomto kontextu.

Jak jsme si ale napsali v úvodu: Každý křesťan, který pravidelně studuje Bibli, je i teolog – ať chce či nechce. V okamžiku, kdy začnete hovořit o Ježíši Kristu a citujete Bibli, nutně tím zabíháte do teologie. Bible jasně učí, že máme Boha uctívat „celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.“ (Matouš 22:37).

Je pravda, že je zde i jakýsi řád a priorita. A jak říká třeba Paul Washer: „Je lepší to mít a nevědět, jak to pojmenovat, než to nemít a vědět, jak to pojmenovat.“ Ano, srdce je zásadní. Avšak je tu vždy návaznost i na Pravdu, neboť je to pravda, která vysvobozuje (Jan 8:32) – ne lež nebo polopravda. A zde budeme vždy nutně zabíhat i do teologie. Hovoříme-li o pravdách Božího slova, hovoříme teologicky.

Existuje teologie pro slávu Boží, a pak teologie lidská – humanistická. Musíme vždy začínat Božím slovem a hledat pravdy v něm. Být jako děti, které důvěřují svému Otci; věřit tomu, co Bible říká a nespoléhat na své vlastní porozumění. To se dozvídáme i v příslovích: „Důvěřuj Hospodinu celým svým srdcem, nespoléhej se na svoji rozumnost.“ (Přísloví 3:5).

Teologie není sprosté slovo! Je to mistrovská disciplína, královna všech věd a zřídlo pro všechna poznání! Princ kazatelů, Charles Spurgeon, napsal o studiu Božství následující:

„Křesťan by měl studovat Božství. Nejvyšší věda, nejvznešenější uvažování, nejmocnější filozofie, která může upoutat pozornost Božího dítěte, je jméno, přirozenost, osoba, skutky a existence velikého Boha, kterého nazývá svým Otcem. V uvažování o Božích věcech je něco, co neobyčejně zlepšuje mysl. Je to tak široký předmět, že se všechny naše myšlenky v té rozměrnosti ztrácejí; tak hluboký, že naše pýcha se utápí v jeho nekonečnosti. Jiným předmětům můžeme porozumět nebo se s nimi můžeme poprat, nacházíme v nich určité sebeuspokojení a pokračujeme s myšlenkou: „Podívej, jak jsem moudrý.“ Ale když dojde na tuto mistrovskou vědu a my zjistíme, že naše olovnice nedosahuje její hloubky a že naše orlí oko nepojme její výšku, odvracíme se s myšlenkou: „Jsem tu jenom od včerejška, nic jsem nepoznal.“ (Charles Spurgeon, Kázání na Malachiáše 3:6)

Na počátku Bůh

Bible vypráví o všemocném svrchovaném Bohu, který stvořil vše viditelné i neviditelné svým Slovem (Koloským 1:16) „ex-nihilo“ (z ničeho). Ježíš v evangeliích vypráví o Otci, který má vše pevně pod kontrolou, že ani vrabec nezemře mimo Boží vůli (Matouš 10:29). A všechny naše vlasy jsou již spočítané. Bůh vládne a nic mu nezůstává skryté; „před očima toho, jemuž se budeme zodpovídat, je vše nahé a odkryté.“ (Židům 4:13). To je svrchovaný Bůh Bible!

Naše teologie musí začínat u Boha. Jan Kalvín, ve svém slavném díle, Instituce křesťanské víry, začíná právě doktrínou o Bohu. V úvodní části o Božím zákonu nacházíme následující:

„Souhrn svatého učení se skládá zpravidla z těchto dvou částí: z poznání Boha a z poznání sama sebe. Zatím však se tomu musíme naučiti o Bohu. Předně, abychom byli jistou vírou přesvědčeni o tom, že on sám jest nekonečná moudrost, spravedlnost, dobrota, milosrdenství, pravda, ctnost a život, takže není naprosto žádné jiné moudrosti, spravedlnosti, dobroty, milosrdenství, pravdy, ctnosti ani života (Baruch 3,36; Jak. 1,17); a že od něho je všecko, cokoliv vůbec je z toho vidět (Př. 16,1-4). Za druhé, že všecky věci jak na nebi, tak i na zemi byly stvořeny k jeho slávě (Žalm 148,5; Dan. 3,28-33).“ (Instituce křesťanské víry, Jan Kalvín).

Abychom mohli poznat pravdu o sobě a světu, musíme nejprve poznat pravdu o Bohu. Nemůžeme začít u stvoření, protože nejprve je Bůh, a pak bylo stvoření. Stvoření je závislé na věčném Bohu, a to jak svou existencí, tak i významem. Bez Boha nedává (a ani nemůže dávat) nic smysl, neboť Bůh stvořil smysl i význam všeho svým stvořitelským aktem.

Sláva Boží

A jak píše Kalvín (i Bible): Vše existuje ku slávě Boží. Celý vesmír zobrazuje Boží majestát! Žalmista pěje ódy: „Nebesa vypravují o Boží slávě; obloha vypovídá o díle jeho rukou. “ (Žalmy 19:2). Abakuk vypráví, že „Jeho zář je jako svítání, paprsky šlehají z jeho ruky, tam se skrývá jeho síla. “ Když už jsme u toho stvoření, podívejte se jak Měsíc v noci září. Jako má Měsíc svou oslňující slávu ze Slunce, má i Kristus svou slávu od Otce. „On je září jeho slávy a otiskem jeho podstaty, všechno nese svým mocným slovem.“ (Židům 1:3). Vidíme, že Boží sláva prostupuje celým stvořením!

Bůh je fontánou všeho dobrého! Nic ve světě není dobré samo o sobě – jak by také mohlo, když vše vychází z Hospodina? Pouze Bůh je dobrý sám o sobě (Matouš 19:17)! A Bůh, který je sám v sobě dostatečný, si nejvíce cení toho nejvyššího možného dobra – tedy své slávy! Ne však proto, aby si to nechal pro sebe, ale aby se dal poznat svému stvoření – a speciálně svým vyvoleným; a ti, aby v něm nacházeli veškeré zalíbení!

Celá Bible a stvoření je pak primárně o Boží slávě. A Kříž Pána Ježíše Krista je centrálním bodem historie. Zde se zjevují všechny Boží atributy! Bůh je spravedlivý, a proto musí trestat hříchy. Bůh je svatý, a proto vyžaduje dokonalou oběť. Bůh je milostivý, a proto se rozhodl odpustit mnohým. Bůh je láska, a proto dal svého Syna…

Bůh dal světu to nejlepší co mohl – sám sebe, svého jedinečného Syna! „On je obraz neviditelného Boha, prvorozený všeho stvoření, neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebesích i na zemi, věci viditelné i neviditelné, ať trůny nebo panstva, vlády nebo autority; všechno je stvořeno skrze něho a pro něho.“

A proto, když hovoříme o člověku a o teologii, musíme nutně začínat u Boha. Jestliže nezačneme u něj, když se budeme ptát na otázky, zda má člověk svobodnou vůli; zda může uvěřit každý; zda chce Bůh zachránit všechny lidi, budeme nutně docházet k nebiblickým závěrům.

Boží atributy a autonomní svobodná vůle člověka

„Pamatujte na ty první věci odedávna, protože já jsem Bůh a jiného není, Bůh, a není nikdo jako já. Od počátku oznamuji budoucnost a od dávnověku, co se ještě nestalo. Říkám: Můj plán se naplní a každé své přání vykonám.“ (Izaiáš 46:9-10).

Mezi křesťany je typické učení o autonomní svobodné vůli člověka. Bůh měl dát člověku svobodnou vůli a sám do ní nijak nezasahuje. Člověk je tedy nezávislý a Bůh je ve velké míře omezen lidskými volbami. Je to člověk, kdo se rozhoduje pro Boha a je to člověk, kdo odmítá Boha. Bůh chce všechny lidi zachránit a „frustrovaně“ čeká až uvěří. Přičemž všem dává příležitost uvěřit a všem dává i právo Ho odmítnout.

Autonomní svobodnou vůli pak můžeme definovat takto: Kapacita vůle zdržet se nebo nezdržet jakéhokoliv morálního jednání. Jak vidíme, člověk je ohniskem této teologie. Nicméně: Předchozí předpoklady jsou v rozporu se základními atributy Boha. Pojďme si ukázat jak!

Bůh je vševědoucí, a proto člověk nemůže mít autonomní svobodnou vůli. Je potřeba pochopit, že Boží vševědoucnost nutně vylučuje, aby se Bůh naučil cokoliv nového – pak by nebyl vševědoucí. Jestliže tedy zná budoucnost, není to proto, že se jí naučil (to by nebyl vševědoucí); je to proto, že jí předurčil. A jestliže jí předurčil, pak člověk nemůže mít autonomní svobodnou vůli.

Bůh je všemohoucí, a proto člověk nemůže mít autonomní svobodnou vůli. Buď je Bůh všemohoucí, a má tedy moc zasahovat i do našich voleb (zatvrzovat či kočírovat lidská srdce), a nebo není všemohoucí. Mimochodem – proto se jako křesťané modlíme: Neboť věříme, že Bůh má moc měnit lidská srdce a kočírovat naše rozhodnutí. Bůh není omezen autonomní volbou člověka. Ptejte se sami sebe: Když Bůh řekne „A“ a člověk řekne „B“, co nakonec nastane? Čí vůle má převahu? Kdo je tady Bohem? Musíme si uvědomit, že pouze Bůh je doopravdy svrchovaný, nikoliv svobodná vůle rebelujícího hříšníka. Když Bůh řekne „A“, tak bude „A“, i kdyby člověk kopal a křičel z plných plic „B“ (tak jak to i říká sám Bůh ve výše uvedeném verši z Izaiáše 46). Věříte opravdu, jak Bible říká, „v souladu s působením převahy jeho síly? “ (Efeským 1:19).

Bůh je svrchovaný a má tedy kontrolu nad vším, co existuje, a proto člověk nemůže mít autonomní svobodnou vůli. Kdo rozhoduje o tom, jakým směrem bude plynout historie? Kdo určuje, jaká bude budoucnost? Je to člověk? Je člověk strůjcem svého osudu? Nebuďme bláhoví! Bible říká následující: „Srdce člověku vymýšlí cestu, ale jeho kroky určuje Hospodin.“ (Přísloví 16:9).

Byl Ježíš Kristus v konečném důsledku ukřižován, protože o tom rozhodl člověk? Nebo to měl Bůh v plánu už před založením světa? Není to snad patrné? Bible odpovídá zcela bezvýhradně: „V tomto městě se opravdu sešli Herodes a Pontius Pilát spolu s národy i s lidem Izraele proti tvému svatému služebníku Ježíšovi, kterého jsi pomazal, aby učinili, co tvá ruka a [tvůj] úradek předem určily, že se má stát.“ (Skutky 4:27-28). Jen se podívejte na ta sytá slova, ze kterých plyne naprostá jistota Božího plánu: „Tak jako déšť či sníh padá z nebe a nevrací se tam zpět, nýbrž zavlažuje zemi a činí ji plodnou a úrodnou — dává zrno tomu, kdo rozsévá, a chléb tomu, kdo jí — tak bude mé slovo, které vyjde z mých úst: Nenavrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná to, co si přeji, a zdárně dokáže to, k čemu ho pošlu.“ (Izaiáš 55:10-11).

A položte si ještě tuto otázku: Jak můžete mít nějakou svobodnou vůli, když má Bůh pod kontrolou každý atom vaší bytosti? A chcete opravdu věřit, že Bible je neomylné Boží slovo, a přitom také, že člověk třeba mohl napsat něco jiného než slyšel? Je tedy patrné, že autonomní svobodná vůle není kompatibilní s učením Bible, a proto je jí třeba odmítnout!

Jaký je biblický pohled na vůli člověka?

Bůh stvořil člověka dle svého obrazu. Člověk má tedy vůli, neboť i Bůh má vůli. Nicméně kvalitativně se lidská vůle značně liší. Povahu lidské vůle krásně charakterizuje citát reformovaného teologa R. C. Sproula: „Bůh je svobodný a my jsme svobodní. Ale Bůh je svobodnější než my. “ (what is reformed theology, R. C. Sproul). Člověk není v žádném případě autonomní a jeho vůle není překážkou pro Boží vůli, přestože má legitimní vůli odpovídající tomu, že je stvořená bytost.

Je zde tedy značný rozdíl oproti běžnému chápání svobodné vůle. Současné křesťanství chápe svobodnou vůli jako nezapříčiněnou a neovlivnitelnou schopnost člověka zvolit jakoukoliv dostupnou morální volbu. Něco takového je ovšem zcela nebiblické!

Abychom pochopili lidskou vůli, musíme se nejprve zeptat: Jakou povahu má Boží vůle? Jak jsme si řekli v úvodu: Abychom korektně pochopili člověka, musíme začít nejprve u Boha (nejprve je Bůh, a pak byl člověk): Má Bůh absolutní svobodnou vůli? Nebo-li: Může Bůh udělat cokoliv? A odpovědí je velmi hlasité ne!

Bůh nemůže lhát; nemůže hřešit a je konzistentní sám se sebou – nemůže porušovat své atributy! Jak vidíme: Boží vůle je podřízena jeho přirozenosti, a protože je člověk stvořen k obrazu Božímu, lze předpokládat, že jeho vůle je podřízena lidské přirozenosti.

Dalším krokem je pak biblické učení o hříšné přirozenosti. Díky hříchu člověka v zahradě Eden se všichni rodíme do otroctví hříchu. Ježíš řekl rozhořčeným farizejcům: „Amen, amen, pravím vám, že každý, kdo činí hřích, je otrokem hříchu.“ (Jan 8:34). Toto otroctví hříchu ovlivňuje celého člověka (včetně mysli) a vede nakonec i k nenávisti vůči Bohu. „Myšlení těla je totiž v nepřátelství vůči Bohu, neboť se nepodřizuje Božímu zákonu, ba ani nemůže.“ (Římanům 8:7).

A protože člověk od své přirozenosti nenávidí Boha a miluje svůj hřích, následující verše vyplývají zcela přirozeně: „Není spravedlivého, není ani jednoho, není, kdo by rozuměl, není, kdo by horlivě hledal Boha. Všichni se odchýlili, společně se stali nepotřebnými, není, kdo by činil dobro, není ani jeden. “ (Římanům 3:10-12).

Z toho všeho vyvozujeme následující: Lidská vůle je podřízena lidské přirozenosti, která je v nepřátelství vůči Bohu, a proto žádný člověk ze své vůle nevyhledává horlivě Boha.

Otázka, která nutně vyplývá, zní: Jak to, že tedy někdo vůbec věří? Jak je možné, že člověk věří, když Boha nenávidí? Jak je to možné? Protože Ježíš Kristus přišel dokonale zachránit svůj lid!

Ježíš jako skutečný Zachránce

„Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš,neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.” (Matouš 1:21).

Moderní křesťanství je infikováno inkluzivními idejemi arminianismu a semipelagianismu, které zobrazují Ježíše jako servilního bodrého pána klepajícího na „dveře“ každého hříšníka. To je však zcela v rozporu s tím, co učí písmo. Ježíš Bible je Boží Syn, který naprosto a perfektně naplní vůli svého Otce. Podívejme se na pevnost následujících veršů:

A. Bible učí, že nikdo nemůže přijít k Synu, jestliže ho nepřitáhne Otec.

„Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mne poslal; a já ho vzkřísím v poslední den. “ (Jan 6:44).

Z toho vyplývá, že víra není otázkou autonomního rozhodnutí, ale nutností je, aby Otec nejprve povolal hříšníka.

B. Ty, které přivádí Otec, Syn nevyžene ven.

„Každý, koho mi Otec dává, přijde ke mně, a toho, kdo ke mně přichází, jistě nevyženu ven.“ (Jan 6:37).

Z tohoto vyplývá, že všichni, kteří jsou Otcem dány Synu, přijdou k němu a On je nikdy nevyžene ven.

C. Vůlí Otce je, aby Syn nikoho neztratil. 

„Neboť jsem sestoupil z nebe, ne abych činil svou vůli, ale vůli toho, který mne poslal. A toto je vůle toho, který mne poslal, abych neztratil nic z toho, co mi dal, ale vzkřísil to v poslední den.“ (Jan 6:38-39).

Z toho vyplývá, že Syn přišel plnit vůli Otce a vůlí Otce je, aby neztratil nic z toho, co mu bylo dáno.

Vidíme, že povolání od Otce je nezbytným předpokladem. Nikdo zkrátka nemůže jen tak sám ze své hříšné přirozenosti uvěřit v Krista. Také vidíme, že ne všichni jsou Otcem povoláni, jinak by tyto verše byly zbytečné. Máme tu tedy omezené množství lidí, které Otec přitahuje. Co ale nutně nevyplývá, je to, zda všichni ti, kteří jsou přitahováni od Otce ve 44. verši, jsou ti samí lidé, které pak Otec dává Synu v 37. verši. Otázkou tedy je, zda řecké slovo „helkó“ (přitahovat) nutně znamená neodolatelně.

D. Ty, které povolal, ty také ospravedlnil

„Celé město se rozbouřilo a nastalo srocení lidu. Uchopili Pavla a vlekli ho (heilkon) ven z chrámu. A hned byly zavřeny brány.“ (Skutky 21:30).

Když se podíváme na další užití řeckého výrazu „helkó“ v Novém zákoně, uvidíme, že, při doslovném chápání, hovoříme o neodolatelné tažení. Tak jako ilustruje výše citovaný verš, kde je Pavel neodolatelně vlečen vyšší silou ven z chrámu a nebo podobně na náměstí v 16. kapitole a 19. verši. Na jiných místech pak vidíme třeba vytažení ryb (Jan 21:6) a nebo Petrovo vytažení meče (Jan 18:10). To jen krátce, abychom měli lepší představu o daném řeckém výrazu.

Mějme však stále na mysli, že u předchozích veršů jde o vnitřní přitahování (Jan 6:44). Jde o vnitřní svaté povolání Otcem (2 Timoteovi 1:9), které neodolatelně vyústí v záchraně rebelujícího hříšníka. Ten může kopat i kousat, jako někdo tažený vyšší silou, ale Boží milost bude vždy úspěšná!

„Víme, že těm, kteří milují Boha, všechny věci spolu působí k dobrému, těm, kdo jsou povoláni podle jeho předsevzetí. Neboť ty, které předem poznal, také předem určil, aby byli připodobněni obrazu jeho Syna, tak aby on byl prvorozený mezi mnoha bratřími; které předem určil, ty také povolal; a které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také oslavil.“ (Římanům 8:28-30).

A zde vidíme tzv. zlatý řetěz vykoupení, kde Bůh činí naprosto vše. Ti, kteří milují Boha, jsou ti samí, kteří byli povoláni dle jeho předsevzetí, a to jsou ti samí, kteří byli prvně poznáni (ve smyslu intimního osobního vztahu, nejde o věštění!), a to jsou ti samí, které Bůh také nakonec ospravedlnil i oslavil. Není zde mezery pro lidskou volbu. Můžeme zopakovat Pavlova slova z další kapitoly: „Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo běží, ale na Bohu, který se smilovává.“ (Římanům 9:16).

Z těchto tří veršů nezbytně vyvozujeme následující:

1. Člověk nemůže věřit v Krista, pokud mu to není dáno od Otce.
2. Všichni, kdo uvěří v Krista, budou zachráněni.
3. Ne všichni věří v Krista.

Máme tu tedy omezené smíření, které jednoznačně vyvozujeme jen z těchto pár veršů, ale které také rezonuje celou Biblí. Bůh před založením světa poznal svůj lid, který bezpodmínečně vyvolil, a který si také zamiloval a poslal svého Syna, aby jej vykoupil z hříchů!

Ježíš zemřel za mnohé

Ježíš nezemřel za všechny lidi, ale pouze za své vyvolené – za ty, které „povolal nejen ze Židů, ale i z pohanů.“ (Římanům 9:24). Nejprve si ukažme, že tento motiv se nese celou Biblí.

Izaiáš hovoří v 53. kapitole o určitém lidu, který Bůh nazývá vlastním lidem: „Neboť byl vyťat ze země živých, jeho rána přišla za přestoupení mého lidu.“ (Izaiáš 53:8). Stejný Boží lid nacházíme i v 1. kapitole Matouše: „Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš, neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“ (Matouš 1:21). A to jsou ty ovce, za které dobrý pastýř položil svůj život. „Já jsem dobrý pastýř; znám svoje ovce a moje ovce znají mne, jako Otec zná mne a já znám Otce. A svou duši pokládám za ovce.“ (Jan 10:14-15). A stejné hluboce intimní pojmenování nacházíme i ve Skutcích: „V noci řekl Pán skrze vidění Pavlovi: „Neboj se, ale mluv a nemlč,  protože já jsem s tebou, a nikdo se tě nedotkne, aby ti ublížil. Neboť mám mnoho lidu v tomto městě.“ (Skutky 18:9-10). I v listě Židům se opakuje stejný vzor: „Slušelo se totiž na toho, pro něhož je všechno a skrze něhož je všechno, když mnoho synů přivedl do slávy.“ (Židům 2:10). A sám Pán Ježíš řekl, že Jeho krev se rozlévá za mnohé na odpuštění hříchů (ne za všechny). „Neboť toto je má krev nové smlouvy, která se vylévá za mnohé na odpuštění hříchů. “ (Matouš 26:28). „Stejně jako Syn člověka nepřišel, aby si nechal posloužit, ale aby posloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé. “ (Matouš 20:28).

Vidíme jednoznačně, že Ježíš vykoupil svůj lid, své ovce – ne však kozly. A toho lidu je mnoho. Kniha Zjevení hovoří o davu, který nikdo nemohl spočítat. „Potom jsem uviděl, a hle, veliký zástup, který nikdo nemohl spočítat, ze všech národů, kmenů, jazyků a z každého lidu, jak stojí před trůnem a před Beránkem, oblečeni v bílá roucha, palmové ratolesti v rukou, a volají velikým hlasem: „Záchrana náleží našemu Bohu, tomu, který sedí na trůnu, a Beránkovi.“ (Zjevení 7:9-10). 

Bůh není prostě jen věštec, který se dívá do budoucnosti; Je jejím Autorem! Bůh je skutečně Bůh! Humanistická teologie ovšem vyvyšuje člověka a říká, že on je strůjcem svého osudu; a v jistém slova smyslu mají pravdu, neboť je to člověk, kdo odsuzuje sám sebe do pekla. A kdyby Bůh nezasáhl svou drahocennou milostí, nebyl by zachráněn nikdo!

Druhá strana mince vyvolení

Samozřejmě z toho i vyplývá i jiný logický důsledek. Jestliže Bůh vyvolil jedny nezaslouženě před založením světa, zavrhl tím i ostatní. S každou volbou přichází i odmítnutí alternativ. Bůh tedy aktivně a nezaslouženě vyvolil svému Synu nevěstu, a přitom pasivně odmítl zbytek lidí. Ti pak zůstávají zodpovědní vůči Bohu, a příkaz evangelia platí i pro ně, ale jsou natolik zkažení hříchem, že nikdy k Bohu nepřijdou. Nemohou, protože nechtějí!

Zopakujme si známé verše, které už jsme zmínili: „jak je napsáno: ‚Není spravedlivého, není ani jednoho, není, kdo by rozuměl, není, kdo by horlivě hledal Boha. Všichni se odchýlili, společně se stali nepotřebnými, není, kdo by činil dobro, není ani jeden. Jejich hrdlo je otevřený hrob, svými jazyky mluví lest, pod jejich rty je hadí jed. Jejich ústa jsou plna kletby a hořkosti, jejich nohy jsou rychlé k prolití krve, na jejich cestách je zkáza a trápení, cestu pokoje nepoznali; není bázně Boží před jejich očima.‘“ (Římanům 3:10-18).

Není Bůh nespravedlivý?

Tak zní slova každého člověka, kdo se prvně setká biblickým učením o vykoupení. Není Bůh nespravedlivý, protože nevyvolil všechny lidi?

1. Spravedlnost?

Jak pošetilá myšlenka! Poslední, co chcete od svatého Boha, je spravedlnost! Spravedlivé by totiž bylo, kdyby vás Bůh poslal do pekla za vaše hříchy. Milost není spravedlivá, milost je něco, co přesahuje spravedlnost!

2. Nikdo Boha nechce

Lidé nepřicházejí k Bohu, protože nemohou přicházet. To je sice pravdivé tvrzení, ale nejde k jádru problému. Nikdo nepřichází, protože nikdo Boha nechce. Jak jsme si výše zmínili: „není, kdo by horlivě hledal Boha“ (Římanům 3:10). V 1. kapitole Římanům pak vysvětluje Pavel v 18 – 22 verši, že Bůh se zjevuje všem lidem na této planetě, a proto nikdo nemá výmluvu (verš 20)! A ve 28 verši nacházíme následující: „Právě tak, jako neuznali za dobré poznávat Boha, vydal je Bůh jejich neosvědčené mysli, aby dělali, co se nesluší.“. (Římanům 1:28). Lidé tedy nechtějí na svých cestách poznávat Boha (ve smyslu autority), a proto je Bůh vydal neosvědčené mysli (jako trest za odmítnutí Boha).

3. Požadavek zákona je naplněn

Bůh potrestá hříchy, ať na hříšnících nebo na Kristu – zde je požadavek Božího zákona naplněn. Bůh to má geniálně vymyšlené. Žádný hřích nezůstane nepotrestán. Kde je milost, tam jsou hříchy pokryté Kristovou krví (Římanům 5:9) a kde je příkaz evangelia odmítnut, tam zůstává Boží hněv (Jan 3:18), který bude jednou uvolněn v neředěné číši.

4. Milost je zcela zdarma

Milost je ovšem zdarma, jak i učí Písmo. „Jestliže však z milosti, pak již ne ze skutků, jinak by milost již nebyla milostí.“ (Římanům 11:6). Co z toho vyplývá? Aby milost byla skutečně milostí, musí být zdarma! Nelze jí proto vyžadovat. Milost uděluje svrchovaný vládce na základě svého milosrdenství, a tak to dělá i Bůh.

Milost je zcela nezasloužená, a proto je tak strašně drahocenná. Představte si, že jste v davu usvědčených kriminálníků, kteří dobrovolně kráčejí k útesu, za kterým je hluboká jáma do pekla. Tak vypadá tento svět, který utíká před Bohem. Jakmile však, byť i jedinému člověku, zazáří světlo evangelia a on pozná, že je hříšník a padne před Bohem, jde o naprostý zázrak. Takový člověk se plnou vahou vrhne na Krista, protože ví, že si zaslouží peklo, a že ta drahá milost je zcela nezasloužená.

5. Kdo vlastně jsi, ó člověče, že si vůbec stěžuješ?

A poslední, a asi nejzásadnější, argument vychází prostě z poznání, že my jsme jen lidé a Bůh je Bůh. Stejně jako má svrchované hrnčíř právo udělat si se svými nádobami co se mu zlíbí, i Bůh má takovou pravomoc. Písmo nekompromisně učí: „Člověče, kdo vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Což výtvor řekne svému tvůrci: ‚Proč jsi mě udělal takto?‘ Což nemá hrnčíř ve své moci hlínu, aby z téže hroudy učinil jednu nádobu ke cti a druhou k hanbě? Což nechtěl Bůh ukázat svůj hněv a uvést ve známost svou moc, a proto s velikou trpělivostí snášel nádoby hněvu připravené k záhubě? A také proto, aby oznámil bohatství své slávy na nádobách milosrdenství, které předem připravil k slávě, totiž na nás, které také povolal nejen ze Židů, ale i z pohanů?“ (Římanům 9:20-24).

Smiluji se, nad kým se smiluji

Bůh má naprostou svobodu ve svém vyvolení. Pavel píše v Efezským: „V něm jsme se stali i dědici, když jsme byli předurčeni podle předsevzetí toho, který působí všechno podle rady své vůle.“ (Efezským 1:11). Ne podle rady a předsevzetí padlého rebelujícího hříšníka! V Římanech 9 pak Pavel jednoznačně říká: „Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo běží, ale na Bohu, který se smilovává. “ (Římanům 9:16). Hospodin přece sám řekl: „Nechám projít kolem tebe všechnu svou dobrotu a zavolám před tebou jméno Hospodin. Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.“ (Exodus 33:19).

Pavel v návaznosti těchto veršů píše v Římanech 9 následující:

„A tak se slitovává nad kým chce, a koho chce, toho zatvrzuje. Řekneš mi tedy: ‚Proč si ještě stěžuje? Vždyť kdo odolal jeho vůli?‘ Člověče, kdo vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Což výtvor řekne svému tvůrci: ‚Proč jsi mě udělal takto?‘ Což nemá hrnčíř ve své moci hlínu, aby z téže hroudy učinil jednu nádobu ke cti a druhou k hanbě? Což nechtěl Bůh ukázat svůj hněv a uvést ve známost svou moc, a proto s velikou trpělivostí snášel nádoby hněvu připravené k záhubě? A také proto, aby oznámil bohatství své slávy na nádobách milosrdenství, které předem připravil k slávě, totiž na nás, které také povolal nejen ze Židů, ale i z pohanů?“ (Římanům 9:18-24).

A tak se Hospodin smilovává nad kým chce, a koho chce, toho zatvrzuje. Taková je svoboda biblického svrchovaného Boha v jeho stvoření, a pak zejména ve spasení. Jsou tu nádoby určené ke slávě a nádoby určené k hněvu. Hospodin ve všem svůj účel. Jak praví přísloví: „.Hospodin všechno udělal pro svůj účel, i ničemu pro zlý den.“ (Přísloví 16:4). Na jedněch bude zjevena Boží milost a druzí půjdou před soud, kde bude zjevena Boží spravedlnost. Nemylme se, v tomto světě není nic libovolné. Bůh má v každém malém detailu svůj plán: „všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. “ (Kolosským 1:16).

Dokonalá harmonie v plánu Trojjediného Boha a chaos humanistické teologie

Teologie ke slávě Boží obsahuje dokonalou harmonii v Božím plánu. Otec vyvolil svému Synu stejný počet lidí, za které Ježíš položí život, a kteří jsou pak zapečetěni Duchem svatým a dovedení až k oslavení. Je zde 100% úspěšnost a požadavky Božího zákona i spravedlnosti jsou dokonale naplněny. Co se ale stane, když se začneme, v našich teologických předpokladech, příliš orientovat na hříšného člověka?

1. Otec selhává

„Můj plán se naplní a každé své přání vykonám.“ (Izaiáš 46:10). Jestliže je přání Otce, aby všichni byli zachráněni, zcela očividně selhává. Jestliže chce Otec přivést všechny lidi k Synu, prostě a jednoduše se mu to nedaří.

2. Syn selhává

Syn pokládá svůj život za lidi, kteří nakonec skončí v pekle. A proto i Syn selhává.

Otec chce přivést všechny lidi, ale přivádí jen některé. Syn ale umírá za všechny lidi, ale mnozí (většina) skončí v pekle a Duch je tak dán jen některým lidem. Výsledek humanistické teologie je naprostá disharmonie v plánu Trojjediného Boha.

3. Hříchy jsou potrestány dvakrát

Ale především: Hříchy jsou potrestány dvakrát! Jednou na Ježíši a podruhé na hříšnících v pekle, kteří se rozhodli odmítnou Boží milost. To narušuje i harmonii v Boží spravedlnosti, protože jsou zde za konkrétní přečiny potrestáni dvě skupiny lidí (Ježíš na kříži a hříšník, co odmítl milost). Co je třeba trestat, když už Ježíš trpěl na kříži? Nebyla snad jeho krev dostatečným výkupným? Podle humanistické teologie patrně ne. Hříšník musí inicializovat svou záchranu.

Evangelium je kázáno všem lidem!

Ještě je nutné poznamenat, že vyvolení nijak nepodvrací zodpovědnost člověka. Bůh nařizuje všem lidem, aby činili pokání (Skutky 17:30); a máme zaslíbení, že každý věřící bude zachráněn (Jan 3:16). Proto stačí jen uvěřit, což je nadějí pro každého člověka. Vyvolení nevyvrací fakt, že každý, kdo uvěří, bude zachráněn!

Písmo totiž předkládá jasná zaslíbení, která platí stejně tak jako vyvolení. V jistém slova smyslu může být zachráněn každý – a proto máme každého volat k pokání a jasně předkládat, že věří-li, nalezne Pána Ježíše jako dokonalého Zachránce.

Výzva tedy platí pro každého, zaslíbení však jen pro ty, kdo věří. A stále platí, že každý, kdo ve víře přichází k Synu, přichází, protože je přiváděn Bohem. „Kdo však činí pravdu, přichází ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu.“ (Jan 3:21).

Kalvinismus: Teologie ke slávě Boží

Kalvinismus, nebo také doktríny milosti, je teologie, která je v prvé řadě zaměřená na Boha. Je to teologie, která bere v potaz celý obsah Písma a z něj vyvozuje konzistentní poselství o velikém svrchovaném Bohu, který má kontrolu nad každým atomem vesmíru. O svatém Bohu, který nemůže lhát z podstaty svého bytí, a Jehož plán, který je naprosto dokonalý, se spolehlivě naplní.

O Otci, který na počátku světa vyvolil svému Synu nevěstu; lid, jenž nemůže nikdo spočítat; a kterého poslal, aby je vykoupil svou drahocennou krví skrze glorifikující akt ukřižování, kde je zobrazen majestát Boží svatosti, spravedlnosti, milosti a lásky jako středobod tohoto stvoření; poté, co lidstvo padlo v následcích prvního hříchu.

Člověk pak vidí Boha, na kterého se může vždy spolehnout, a ze kterého se může skutečně radovat. A děkuje mu za to, že se nemusí nijak spoléhat na své vlastní schopnosti. A ví, „že ten, který ve vás začal dobré dílo, dovede je až do dne Krista Ježíše.“ (Filipským 1:6).

Doktríny milosti (kalvinismus) se pak obvykle shrnují do 5 následujících bodů:

1. Úplná zkaženost – Protože je člověk mrtvý ve svých hříších nemá schopnost ani nejmenší touhu přijít ke Kristu a být zachráněn.
2. Nepodmíněné vyvolení – Ještě před stvořením světa Bůh rozhodnutím své dobroty vyvolil bezpočet konkrétních jednotlivců, kteří budou spaseni.
3. Účinné smíření – Ježíšova smrt na kříži znamenala zaplacení výkupného pouze za hříchy Božích vyvolených.
4. Neodmítnutelná milost – Bůh skrze evangelium svým Duchem svatým přivádí všechny své vyvolené do spásného vztahu se sebou samým.
5. Vytrvalost svatých – Všichni, kdo byli vyvoleni, vykoupeni a povoláni, vytrvají ve víře až do konce.

V kontrastu s humanistickými teologiemi, které se soustředí na člověka a jeho hříšné představy, zobrazuje bohocentrická kalvinistická teologie konzistentní a harmonické vykupitelské dílo.

Je třeba vždy začínat a končit Božím Slovem. Nespoléhat se na naše porozumění, jak už jsme si řekli, ale jako děti přistupovat k Bohu a věřit tomu, co Bible doopravdy konzistentně učí a v souladu s tím neustále reformovat své myšlení. A Bible jednoznačně učí kalvinismus.

Souhlasíme proto i s princem kazatelů, Charlesem Spurgeonem, který o kalvinismu řekl následující:

„Jsem toho názoru, že není nic jako kázání Krista, a to toho ukřižovaného, pakliže nekážeme to, čemu se dnes říká Kalvinismus. Je to přezdívka, nazývat to kalvinismem; Kalvinismus je evangelium a nic jiného. Nevěřím, že můžeme kázat evangelium, pokud nekážeme ospravedlnění z víry bez skutků; či pokud nekážeme o svrchovanosti Boží v dispenzaci milosti; či pokud nevyvyšujeme vyvolující, věčně neměnnou, neměnitelnou, vítěznou lásku Hospodina; a také si nemyslím, že můžeme kázat evangelium, pakliže to nezakládáme na speciálním a konkrétním vykoupení Jeho vyvoleného lidu, které Kristus vykoupil na kříži. (Charles Spurgeon, The New Park Street Pulpit, Vol. 1, 1856).“