Níže uvedený text pochází z kapitoly: „Kristova vznešenost, misie a milosrdenství – prosba k této generaci,“ knihy „Nepromarni svůj život“ od Johna Pipera, která je volně ke stažení zde.
Bůh se k některým z vás nezadržitelně blíží. Je jako „Nebeský lovecký pes“, který ví, že budete mnohem šťastnější ve službě na některém z nebezpečných a špinavých míst. Misionáři a milosrdní služebníci se nevynoří jen tak odnikud. Jsou to lidé jako vy, které Bůh na jejich cestě zastavil a ohromil svou slávou. A někdy k tomu dojde ve chvíli, kdy jdete přesně opačným směrem.
Jak si Bůh získal Andonirama Judsona pro Barmu
Právě tak se to stalo i Adoniramu Judsonovi, prvnímu americkému zámořskému misionáři, který z Ameriky odplul se svou manželkou
17. února 1812 ve věku dvaceti tří let. Tou dobou byli svoji dvanáct dní. Zbytek svého života, do roku 1850, strávil „zarmoucený, stále se však radující“, aby přivedl Barmu pod Kristovu vládu a pomohl lidem navěky najít radost v Bohu. Ale nejdříve musel Bůh otočit jeho život naruby a udělal to způsobem, jenž Judsona natolik ohromil, že nikdy nezapomněl na Boží prozřetelnost, která v jeho obrácení působila.
Adoniram byl syn kazatele a úžasný kluk. Když mu byly tři roky, naučila ho jeho matka během jediného týdne číst, aby překvapil svého otce, až se vrátí z cesty. Když mu bylo šestnáct, nastoupil na Rhode Island College (pozdější Brown University) do druhého ročníku a o tři roky později, roku 1807, promoval jako nejlepší ze třídy.
Odklon od Boha
Jeho zbožní rodiče však nevěděli, že ho spolužák Jacob Eames, který byl deista, odváděl od křesťanství. Než ukončil studia na vysoké škole, nezbyl Andoniramovi už ani kousek křesťanské víry. Před svými rodiči to tajil až do svých dvacátých narozenin, do 9. srpna 1808. Tehdy jim zlomil srdce oznámením, že již nevěří a že chce psát pro divadlo a plánuje odjet do New Yorku. O šest dní později skutečně odjel – na koni, kterého mu dal otec jako část jeho dědictví.
Jeho život však neodpovídal jeho snům. Připojil se ke skupině kočovných herců a jak sám později řekl, žil „neukázněný, tulácký život, nocleh si hledal, kde se dalo a hostinské podváděl při každé příležitosti“. Zklamání z toho, co zde našel, bylo předehrou pro několik významných zásahů Boží prozřetelnosti. Bůh se k Adoniramu Judsonovi nezadržitelně blížil.
Judson jel do Sheffieldu navštívit svého strýce Ephraima, ale místo něj tam našel „zbožného mladého muže“, který ho ohromil pevností svého křesťanského přesvědčení, aniž by byl „upjatý a panovačný.“ Zvláštní, že místo strýce, kterého hledal, zde našel tohoto muže.
Nezapomenutelná noc
Následující noc strávil v malém vesnickém hostinci, ve kterém nikdy dřív nebyl. Hostinský se mu omlouval, že možná prožije neklidnou noc, protože ve vedlejším pokoji ležel vážně nemocný muž. Během noci slyšel Judson někoho opakovaně přicházet a odcházet, tlumené hlasy, vzdychání a těžké oddechování. Myšlenka, že muž ležící jen kousek od něj možná není připravený zemřít, ho nenechávala v klidu. Přemýšlel sám o sobě a napadaly ho hrozné myšlenky o vlastní smrti. Připadal si jako hlupák, protože správného deistu by nic podobného napadat nemělo.
Když ráno odcházel, zeptal se, jestli se muži z vedlejšího pokoje už daří lépe. „Je mrtvý,“ řekl mu hostinský. Nezvratnost toho všeho Judsona silně zasáhla. Na odchodu se ještě zeptal: „Víte, kdo to byl?“ „Jistě. Mladík z vysoké školy v Providence. Jmenoval se Eames, Jacob Eames.“
Judson se sotva dokázal pohnout. Celé hodiny tu přemýšlel o smrti a věčnosti. Pokud měl jeho přítel Eames pravdu, pak šlo jen o bezvýznamnou událost. Ale Judson tomu již nedokázal věřit: „To, že se peklo otevřelo v tom venkovském hostinci a pohltilo Jacoba Eamese, jeho nejdražšího přítele a průvodce, přímo z vedlejší postele – to nemohla, jednoduše nemohla být pouhá náhoda.“ Bůh byl skutečný. A stál o Adonirama Judsona. Bůh znal toho, skrze něhož chtěl zasáhnout lidi z Barmy.
Živý Kristu a mrtvý Americe
Judsonovo obrácení nepřišlo okamžitě. Ale od této chvíle bylo jisté. Bůh mu byl na stopě, stejně jako Pavlovi na cestě do Damašku – a nebylo úniku. Následovaly měsíce bojů. V říjnu 1808 nastoupil na Andover Seminary a v prosinci se slavnostně odevzdal a zasvětil Bohu. 28. června 1809 se jel představit misijní organizaci Congregationalists for missionary service in the East.
Ve stejný den potkal Ann Hasseltine a zamiloval se do ní. Po měsíci jí oznámil svůj záměr dvořit se jí. Věděl, že životní dráha, kterou se chystá nastoupit, nebude jen nebezpečná a plná špíny, ale bude také daleko od domova. Očekával, že se do Ameriky už nikdy nevrátí. Nakonec se jednou vrátil, o třicet tři let později, ale potom už nikdy. Ann odjela s ním a zemřela v Barmě. Zde je dopis, který Judson napsal jejímu otci, když ho žádal o její partnerství při misii:
„Musím se nyní zeptat, zdali můžete dát souhlas k odloučením se svou dcerou od začátku příštího jara a na tomto světě se s ní již nikdy neshledat; zdali můžete dát souhlas k jejímu odjezdu a k tomu, že bude podrobena těžkostem a utrpením života misionáře; zdali můžete dát souhlas k tomu, že bude vystavena nebezpečím oceánu, smrtícímu vlivu jižního podnebí Indie; všem druhům nedostatku a bídy; ponížení, pohaně, pronásledování a možná i násilné smrti. Můžete k tomu všemu dát svůj souhlas kvůli tomu, kdo opustil svůj nebeský domov a zemřel za ni i za vás, kvůli nesmrtelným duším, jež jdou do zahynutí, kvůli Siónu a slávě Boží? Můžete k tomu všemu dát svůj souhlas s nadějí, že se se svou dcerou znovu brzy shledáte ve světě slávy, kde její koruna spravedlnosti bude zářit chválami ke slávě jejího Spasitele, chválami z úst pohanů, kteří byli zachráněni od věčných běd a zoufalství díky jejímu úsilí?“
Její otec nechal rozhodnutí na ní. Řekla ano. Bůh nás nevolá k pohodlí, ale k věrné radosti. K některým z vás se nezadržitelně blíží; s úsměvem a zároveň se slzami v očích, protože ví, jak moc vám o sobě ukáže – a jak moc vás to bude stát. A já se modlím, abyste se neodvrátili stranou.
