Mají křesťané soudit? Bible říká, že ano!

„Nesuď, abys nebyl souzen.“ To je cedule, kterou se honosí moderní nominální křesťanství. Kolikrát jste to slyšeli? A v jaké situaci? Obvykle, když se snažíte poukázat na hříchy či falešné nauky, vždy se objeví někdo, kdo začne opakovat tato hrozivá slova: „My nemáme soudit! Nesuďte, abyste nebyli souzeni!“

Ihned na úvod si vypůjčím odzbrojující argument Paula Washera, který, podle svých slov, odpovídá na takové obžaloby následovně: „Nepřekrucujte Boží slovo, abyste nebyli jako satan!“ Neboť satan dělal přesně to samé, když pokoušel Ježíše na poušti.

Mají křesťané soudit? Ano! A nejenže mají – musí! Ale ne pokrytecky – spravedlivě! A takový je kontext biblických pasáží, jimž liberální křesťané nerozumí. Pojďme se podívat, co říká Bible o souzení!

Podle svých vlastních slov budeš souzen…

Je třeba říct a jasně demonstrovat, že každý, kdo používá tuto lacinou frázi, „nesuďte, abyste nebyli souzeni,“ sám soudí! Je to až neuvěřitelné a nikomu to nedochází, nicméně jakmile někdo používá tato slova, sám posuzuje daného člověka. Jinak to prostě nejde! A kolikrát jim taková taškařice prochází? Je třeba jasně poukázat na pokrytectví této fráze.

Ježíš Kristus řekl: „Nesuďte podle zdání, ale suďte spravedlivým soudem.“ (Jan 7:24). A na jiném místě říká: „Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou vám bude naměřeno. “ (Matouš 7:2). Kdo tedy používá tuto lacinou frázi bez znalosti kontextu, sám jedná pokrytecky, neboť činí to, z čeho obviňuje druhého! A svými vlastními slovy se tak paradoxně odsuzuje!

Nesuďte, abyste nebyli souzeni…

Lidé často citují tento verš: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni.“ (Matouš 7:1). Nicméně nejde interpretovat pasáž pouze na základě jednoho verše. Je nutné hledat kontext. A v Matoušovi 7 se vskutku nehovoří o tom, abychom nesoudili vůbec, jak se nás snaží mnozí přesvědčit.

Z následujících pasáží je patrné, že Ježíš měl na mysli pokrytecké soudy (přesně takové, které dělají lidé kritizující jakékoliv souzení): „Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou vám bude naměřeno. Proč tedy hledíš na třísku v oku svého bratra, ale trámu ve svém oku si nevšímáš? Anebo jak můžeš říkat svému bratru: ‚Dovol, ať vyjmu třísku z tvého oka‘, a hle, ve tvém oku je trám? Pokrytče, nejprve vyjmi trám ze svého oka, a pak jasně uvidíš, jak vyjmout třísku z oka svého bratra. “ (Matouš 7:2-5).

Je zcela zřejmé, že Ježíš naráží na nespravedlivé soudy. Když vidíme bratra, že hřeší, máme nejprve zkontrolovat, zda jsme vůbec v pozici, abychom mohli soudit; zda také nemáme trám v oku! Neboť trám v oku oslepuje náš zrak, což ruku v ruce ovlivňuje i naše posuzování!

Jakým soudem soudíš…

„Proto jsi bez omluvy, člověče, a to každý, kdo soudíš. V čem soudíš druhého, v tom odsuzuješ sám sebe, neboť soudíš, ale sám činíš totéž. “ (Římanům 2:1).

Je nutné pochopit, že Pavel zde soudí nevěřící v Pána Ježíše Krista. V Římanech 1 vysvětluje (od verše 18), že všem lidem Bůh zjevil sám sebe, skrze obecné zjevení, takže nikdo nemá výmluvu. V Římanech 2 pak navazuje a hovoří o nevěřících, kteří soudí druhé lidi pokryteckým soudem, neboť sami činí to, co soudí. Co je tím myšleno? Hřích.

Nevěřící lidé soudí hřích, přestože sami činí hřích. To je pak patrné od verše 21: „ty tedy učíš druhého, a sám sebe neučíš? Ty hlásáš, že se nemá krást, a kradeš? Ty říkáš, že se nemá cizoložit, a cizoložíš? Ty si ošklivíš modly, a věci z jejich chrámů bereš? Ty, který se chlubíš Zákonem, přestupováním Zákona zneuctíváš Boha?“ (Římanům 2:21-23).

„Máš za to, člověče, který soudíš ty, kdo takové věci dělají, a sám činíš totéž, že unikneš Božímu soudu?“ (Římanům 2:3). Jak je patrné, jde znovu o pokrytecký soud, a navíc v kontextu daných veršů se zde hovoří navíc o nevěřících v Pána Ježíše Krista – ať už ateistech či židech, závěry daných veršů platí zrovna tak. A je to Pavel, kdo soudí tyto nevěřící v Pána Ježíše Krista! Znovu zde tedy vidíme stejný motiv: Nesuďte pokryteckým soudem! 

Suďte spravedlivým soudem!

Ježíš říká pokryteckým židům, kteří překroutili Mojžišův zákon o Sobotách následující slova: „Nesuďte podle zdání, ale suďte spravedlivým soudem.“ (Jan 7:21). Je třeba si povšimnout slov „podle zdání“. Nemáme tedy činit unáhlené soudy! Tento motiv je konzistentní i s předchozími pasážemi Písma.

Nicméně se musíme ptát: Na základě jakého standardu máme soudit? Ježíš říká, abychom nepoužívali svou subjektivní porušitelnou mysl jako standard tak jako židé, kteří následovali své tradice, ale objektivní neomylný standard Božího slova!

Jediný standard: Boží Slovo!

Snad nejjasnější pasáž je v listě Židům, ve 4 kapitole: „Neboť Boží slovo je živé, činné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až do rozdělení duše a ducha, kloubů a morku a je schopné rozsoudit myšlenky a postoje srdce.“ (Židům 4:12).

Jediný spravedlivý soudce je Bůh (např: Genesis 18:25). A jediný standard je Jeho zjevené „theopneustos“ (vdechnuté) Boží Slovo. „Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem a je užitečné k učení, k usvědčování, k napravování, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl takový, jaký má být, důkladně vystrojený ke každému dobrému skutku. “ (2 Timoteovi 3:16-17).

„K zákonu a ke svědectví! Nebudou-li mluvit podle tohoto slova, tak v něm pro ně není úsvit.“ (Izaiáš 8:20). Boží Slovo je standard, dle kterého se testuje vše ostatní, a je to standard, který sám není testován ničím jiným. Jedině standard Božího Slova, který nám byl předán, je dostatečný v otázce souzení. A proto bychom neměli soudit „podle zdání“ (subjektivně), ale na základě Božího slova.  A v tomto kontextu křesťané nejenže mají, ale musí soudit! 

Souzení světa

Aniž bychom zabíhali do zbytečných detailů, podívejme se na jasné pasáže, které hovoří o tom, že jako církev a sloup Boží, jenž je oporou objektivně zjevené pravdy Božího Slova (1 Tim. 3:15), máme právo soudit hříchy světa: „Nevíte, že svatí budou soudit svět? A soudíte-li svět, nejste hodni soudit maličkosti? Nevíte, že budeme soudit anděly? Oč spíše záležitosti tohoto života!“ (1 Korintským 6:2-3).

V jednom smyslu Ježíš nepřišel odsoudit svět, ale zachránit, ale každým svým krokem svědčil o jeho hříchu! „Vás nemůže svět nenávidět, mne však nenávidí, protože já o něm svědčím, že jeho skutky jsou zlé.“ (Jan 7:7). Ježíš trávil obrovský čas mluvením o hříchu, soudu a pekle, protože je to projev lásky – varovat své bližní! A my máme žít, tak jako On žil – On je naším nedostižitelným standardem. „Kdo říká, že v něm zůstává, musí sám také žít tak, jak žil on.“ (1 Janův 2:6).

Nemáme nasedat na rozjetý vlak dnešní doby, která je charakterizována sekulární filozofií humanismu a postmodernismu. Spolu tvoří dokonalou jednotu. která se spojuje v modlářskou třaskavinu, neboť nestoudně uctívá nedotknutelnost lidské autonomie a její vyvýšenost nad všechno ostatní. Tak jako satan v Izaiášovi 14, který sám sebe povýšil nad všechno bytí – i nad Boha. V tomto smyslu těžko nalezneme více satanistickou filozofii než je moderní humanismus.

Moderní člověk, který je více než kdy zahleděný do sebe, nesnese kritiku! Pocity člověka jsou nedotknutelnou komoditou! O to více bychom však měli soudit! Evangelium má způsobovat skandály a pohoršení, ale také rozvazovat srdce z pout satanových. Nejhorší je, když kázání evangelia, nenechá žádnou odezvu. To je signál, že je něco špatně…

Souzení mezi křesťany?

A nyní se podívejme opatrněji na pasáže, které hovoří o souzení mezi křesťany. Je totiž rozdíl mezi souzením nevěřících (světa) a mezi křesťany.

Souzení hříchů a učení

Je zřejmé, že jsou věci, které musíme soudit i mezi křesťany. Sám Pán Ježíš hovoří o souzení hříchů, a dokonce nám dává návod, jak postupovat. „Jestliže tvůj bratr proti tobě zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima. Poslechne-li tě, získal jsi svého bratra. Jestliže by však neposlechl, vezmi s sebou ještě jednoho nebo dva, aby ‚ústy dvou nebo tří svědků byl potvrzen každý výrok‘. Jestliže by je neposlechl, pověz to shromáždění, a jestliže by neposlechl ani shromáždění, ať je ti jako pohan a celník.“ (Matouš 15:16-17).

Je tedy patrné, že se máme navzájem kárat. A kdo není ochoten činit pokání, toho máme vyloučit ze shromáždění. Celý tento proces nutně vyžaduje posuzování na základě Božího slova a svědectví svatých. Ne – nejde o finální Boží soud, ale jde o formu soudu, která nám byla jako církvi Boží svěřena.

„Napsal jsem vám v dopise, abyste se nesměšovali se smilníky; nemíním však všeobecně se smilníky tohoto světa nebo s chamtivci, lupiči a modláři, neboť to byste museli z tohoto světa vyjít. Napsal jsem vám však, abyste se nesměšovali s tím, kdo si říká bratr, a přitom je smilník nebo chamtivec nebo modlář nebo utrhač nebo opilec nebo lupič; s takovým ani nejezte. Proč bych měl soudit i ty, kdo jsou mimo nás? Nesoudíte snad vy ty, kdo jsou uvnitř? Ty, kdo jsou mimo, bude soudit Bůh. Odstraňte toho zlého ze svého středu! “ (1 Korintským 5:9-13).

Jak vidíte, Pavel zde vybízí, abychom rozsuzovali, kdo je bratr a kdo ne. Jsou zde pak vyjmenované hříchy, které jsou i na jiných místech výrazným varováním pro každého, kdo je praktikuje, neboť jejich účastníci neobdrží Boží království. „Což nevíte, že nespravedliví nedostanou do dědictví Boží království? Nemylte se! Ani smilníci ani modláři, cizoložníci, rozkošníci ani lidé praktikující homosexualitu, zloději ani chamtivci, opilci, utrhači ani lupiči nebudou dědici Božího království.“ (1 Korintským 6:9-11). A tento motiv je v Bibli mnohokrát zopakován! A je to dobře, protože vzájemným varováním se společně budujeme a mnohdy nás takové „souzení“ může i vytrhnout z ohně! „A nad některými, kteří pochybují, se slitovávejte, některé zachraňujte, vytrhujíce je z ohně, a nad některými se slitovávejte v bázni, majíce v nenávisti i košili poskvrněnou od těla. “ (Judův 1:22-23).

O to více však máme soudit učení! Církev je nazvána sloupem, který nad sebou drží věčnou Boží pravdu. „Kdybych se však opozdil, chci, abys věděl, jak je třeba se chovat v domě Božím, jímž je církev Boha živého, sloup a opora pravdy. “ (1 Timoteovi 3:15).  Pavel dále důrazně varuje Timotea, aby střežil, co mu bylo svěřeno. „Ó Timoteji, zachovej, co ti bylo svěřeno, vyhýbej se světským prázdným řečem a protikladným tvrzením toho, co se falešně nazývá ‚poznání ‘, k němuž se někteří přiznávali, a zbloudili ve víře. Milost s vámi. Amen. “ (1 Timoteovi 6:20-21).

Není větší poklad než věčné evangelium, slovo pravdy, které bylo svěřeno církvi. My máme to slovo kříže, které má moc zachraňovat duše (Římanům 1:16) střežit. Jen sami pohleďte na Pavlova varovná slova, která adresoval svedeným galatským: „Ale i kdybychom vám my nebo sám anděl z nebe zvěstoval v evangeliu něco jiného než to, co jsme vám zvěstovali, budiž proklet! Jak jsme řekli dříve, i nyní říkám znovu: Jestliže vám někdo zvěstuje jako evangelium něco mimo to, co jste přijali, budiž proklet!“ (Galatským 1:8-9).

Jakmile totiž přidáváme k evangeliu skutky, tak jako třeba Římskokatolická církev, jsme okamžitě zpátky v těle, pod prokletím zákona. „Neboť všichni ti, kteří jsou ze skutků Zákona, jsou pod prokletím, neboť je napsáno: ‚Proklet je každý, kdo nezůstává ve všem tom, co je napsáno v knize Zákona, aby to činil.‘“ (Galatským 3:10). A proto musíme maximálně usilovat o čistotu evangelia a esenciálních doktrín! Apoštol Jan používá ještě ostřejší slova: „Každý, kdo zachází dále a nezůstává v učení Kristově, nemá Boha; kdo zůstává v učení Kristově, má i Otce i Syna. Přichází-li někdo k vám a nepřináší toto učení, nepřijímejte ho do domu ani ho nezdravte; kdo ho zdraví, má účast na jeho zlých skutcích.“ (2 Janův 1:9-11).

A co má větší váhu než samotná slova Ježíše Krista, který pochválil své věrné služebníky z církve v Efesu za to, že správně rozsoudili učení Nikolaitů a, stejně jako On, nenávidí jejich skutky? „To však máš k dobru, že nenávidíš skutky Nikolaitů, které i já nenávidím.“ (Zjevení 2:6).

A proto v tomto kontextu nejenom, že máme soudit, ale musíme! A to i uvnitř církve. Neboť ne všichni, co si říkají křesťané, jsou opravdu křesťané. A jako církvi nám byla svěřena velká zodpovědnost – a tady moderní povrchní křesťanské floskule fatálně selhávají. A nejen to – jsou navíc velmi nebezpečné!

Kdy nesoudit…

Pak tu jsou ale i chvíle, kdy soudit nemáme. Příklad nalezneme ve 14. kapitole Římanů. Zde Pavel píše na úvod: „Slabého ve víře přijímejte, ale ne proto, abyste posuzovali jeho názory.“ (Římanům 14:1). Pointa v této kapitole se točí okolo slabých ve víře, kteří třeba odmítají určité pokrmy či dobrovolně zachovávají určité svátky – takoví lidé, pokud vše dělají v Pánu, nehřeší a není na nás, abychom soudili jejich víru, „Někdo věří, že může jíst všechno, slabý však jí jen zeleninu. Ten, kdo jí, nechť nezlehčuje toho, kdo nejí, a kdo nejí, nechť nesoudí toho, kdo jí. Vždyť Bůh ho přijal.“ (Římanům 14:2-3). „Někdo považuje jeden den za důležitější než druhý, jiný považuje všechny dny za stejně důležité. Každý nechť je plně přesvědčen o tom, jak sám smýšlí. Kdo zachovává určitý den, zachovává jej Pánu. Kdo jí, jí Pánu, neboť děkuje Bohu; a kdo nejí, nejí Pánu a také děkuje Bohu.“ (Římanům 14:5-6).

Pak tu máme i souzení ve formě pomluvy, před kterým varuje Jakub. Neměli bychom se vzájemně pomlouvat a mluvit jeden proti druhému, neboť jde o porušení Božího zákona. „Bratři, nemluvte jeden proti druhému. Kdo mluví proti bratru nebo soudí svého bratra, mluví proti Zákonu a soudí Zákon. Jestliže však soudíš Zákon, nejsi činitelem Zákona, nýbrž soudcem. Jeden je zákonodárce a soudce, ten, který může zachránit i zahubit. Ale kdo jsi ty, jenž soudíš bližního?“ (Jakubův 4:11-12). Domnívám se, že podobný kontext můžeme lehce spatřit i v Pavlově dopise Korintským, kde je varování před projevy tělesnosti – mezi nimiž je i pomlouvání. „Bojím se totiž, abych vás po svém příchodu neshledal takovými, jakými vás nalézt nechci, a abych já nebyl shledán od vás, jakým si mě nepřejete; aby nepovstaly svár, žárlivost, zlosti, soupeření, utrhání, pomluvy, nadutosti, zmatky. “ (2 Korintským 12:20).

A nakonec je tu extrém toho, kdy se Korinští soudili kvůli svým problémům u sekulárního soudu. „Proč se někdo z vás odvažuje, když má nějakou věc proti druhému, soudit se před nevěřícími místo před svatými?“ (1 Korintským 6:1). To je pochopitelně nemyslitelné a Pavel před takovým nekřesťanským chováním důrazně varuje! „Bratr s bratrem se soudí, a to před nevěřícími? Už vůbec to je vaše porážka, že se mezi sebou soudíte. Proč raději nesnášíte křivdu? Proč raději netrpíte škodu?“ (1 Korintským 6:6-7).

Pokud nejde tedy o esenciální učení nebo hříchy, nemáme se vzájemně soudit. Naopak! Máme vyhledávat jednotu a společně se budovat v lásce a v pravdě.

Závěr

Mají tedy křesťané soudit? Ano! Ale na základě Božího slova – spravedlivě! Nikdy ne unáhleně – podle zdání naší porušitelné mysli. Jediný Bůh je soudce a ten nám zanechal své Slovo, abychom byli řádně vybaveni ke službě v tomto padlém světě.

Je třeba razantně odmítnout tvrzení, že nemáme vůbec soudit! Takové učení je v naprostém rozporu s celkovou narací Bible. Vybrané pasáže jasně demonstrovaly, že je tato teze falešná a nebezpečná. Ježíš je náš nedostižitelný vzor a i On svým působením odhaloval zlé skutky světa. A byl to On sám, kdo se obhajoval Božím slovem před ďáblem, který vše překrucoval.

I když se podíváme do Starého zákona, vidíme, že Bůh ustanovil své soudce a dal lidem zákon. To byl standard podle kterého se měřilo vše ostatní. V tomto smyslu se nic nezměnilo. Boží slovo zůstává nedotknutelným standardem, jímž je posuzované vše ostatní.

A proto se vymaňme z povrchního křesťanství a buďme připravení zavírat ústa všemu, co se staví proti Bohu. Pochopitelně v pravdě a lásce – tedy podle standardu Božího Slova: „Pánův otrok se nemá hádat, nýbrž má být přívětivý ke všem, schopný učit, má být trpělivý a v tichosti kárat odpůrce. Snad jim dá Bůh pokání k poznání pravdy, a proberou se z Ďáblovy léčky, do které byli od něj chyceni, aby činili jeho vůli. “ (2 Timoteovi 2:24-26).