Následující text patří do série kázání Johna Pipera. Český překlad (Co vyobrazuje křest) se nachází na stránkách Desiringgod.
„Do toho vstoupil Zákon, aby se provinění rozhojnilo. A kde se rozhojnil hřích, tam se nadmíru rozhojnila milost, aby tak, jako vládl hřích ve smrti, i milost vládla skrze spravedlnost k životu věčnému skrze Ježíše Krista, našeho Pána. “ (Římanům 5:20-21)
„Co tedy řekneme? Máme zůstávat v hříchu, aby se rozhojnila milost? Naprosto ne! Jak bychom my, kteří jsme hříchu zemřeli, v něm ještě mohli žít? Což nevíte, že my všichni, kteří jsme byli pokřtěni v Krista Ježíše, jsme byli pokřtěni v jeho smrt? Skrze křest jsme byli spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom i my, tak jako byl Kristus skrze slávu Otce vzkříšen z mrtvých, vstoupili na cestu nového života.“ (Římanům 6:1-4)
Dnes se zaměříme na poslední kázání v sérii o křtu. Vím, že je třeba zodpovědět ještě řadu skutečností a je mi líto, pokud některé vaše otázky zůstaly bez odpovědi. Ale při různých dalších příležitostech budou ještě další možnosti o těchto věcech mluvit.
Připomeňme si, že jedním z hlavních cílů, proč jsme na začátku léta začali s touto sérií, je skutečnost, že věříme, že Nový zákon lidi vybízí, aby přicházeli ke Kristu otevřeně a s odvahou. Letos v létě bychom rádi viděli, jak věřící dospějí k tomu, že chtějí vydávat veřejné svědectví o své víře, a rádi bychom viděli, jak lidé prostřednictvím vašeho svědectví a služby slova získávají víru.
Proč Ježíš ustanovil křest?
Možná si někdy klademe otázku, proč Ježíš ustanovil křest. Proč se vůbec máme křtít? Jestliže spása je milostí skrze víru, proč tedy ustanovovat nějaký obřad, jímž se má víra dávat najevo? Bible zde nedává žádnou odpověď. Ale můžeme se naučit něčemu zajímavému přímo z praxe.
Například před třemi týdny za mnou po prvním kázání z této série přišla jedna někdejší misionářka, která sloužila na Filipínách, a vyjádřila své ocenění pro tento námět. Řekla, že na Filipínách, kde je hodně nominálních a synkretických katolíků, jsou konvertité ve své rodině jakž takž tolerováni a mnohdy přehlíženi – dokud se ovšem nepokřtí. Pak ale propukne nepřátelství, jak je předpovězeno i v Bibli. Člověk se svou nově nalezenou vírou tímto veřejným obřadem totiž dává jasně najevo, kam se chce zařadit a co chce dělat. Jinými slovy, v mnoha kulturách je dnes situace podobná jako v případě Jana Křtitele. Kázal o křtu pokání, což často rozlítilo ty, kdo si mysleli, že už vše potřebné mají.
Ve stejném týdnu vyšel tento misijní časopis (The Dawn Report, vydání z 30. května). Na straně 7 je obrázek misionáře, který právě provádí křest v řece, a pod obrázkem je krátký popisek: „Služba pod širým nebem a křest ve vodě jsou někdy nejlepšími nástroji růstu.“ Prostě neznáme všechny důvody, proč Bůh ve své moudrosti ustanovil křest jako normativní způsob pro vyjádření víry v Krista a pro to, jak se dotyčný ztotožňuje s Bohem a jeho lidem. Jistě nás napadne několik důvodů, proč je to dobré, ale patrně nás ani zdaleka nenapadne to vše dobré, co tím zamýšlí Bůh. Nakonec tedy musíme důvěřovat našemu Otci, že ví, co koná, a rádi jeho příkaz vyplníme.
Křest ponořením, nebo pokropením?
Dnes se pokusím na základě Římanům 5:20-6:4 více se zaměřit na význam tohoto ustanovení. Přitom se budeme zabývat i otázkou, kterou si někteří z vás kladou ohledně způsobu křtu – zde má být ponořením, či zda křest může být i pokropením. Nejdříve se jen všeobecně vyjádřím ke křtu ponořením. Jsou přinejmenším tři doklady o tom, že význam křtu v Novém zákoně i jeho provádění souvisí s ponořením. 1) Původní řecký výraz baptizo v zásadě znamená „potopit“ či „ponořit“, nikoli pokropit. 2) Z popisu křtů v Novém zákoně vyplývá, že lidé sestupovali do vody, aby do ní byli ponořeni, a nikoli že by jim byla v nějaké nádobě přinesena voda, kterou by pak byli pokropeni (Matouš 3:6, „v řece Jordánu“; 3:16, „vystoupil … z vody“; Jan 3:23, „tam bylo hodně vody“; Skutky 8:38, „sestoupili do vody“). 3) Ponoření je v souladu se symbolikou toho, že jsme pohřbeni spolu s Kristem (Římanům 6:1-4; Koloským 2:12).
Nebude to sice těžiště našeho rozboru, ale dovolte mi krátce říci, jak můžeme nahlížet na skutečnost, že naše církev a naše denominace má křest ponořením ve své členské definici (ale nikoli v definici všeobecného těla Kristova). Nezastáváme názor, že určitý způsob křtu je zásadní pro spásu. A proto nezpochybňujeme postavení křesťana kvůli způsobu jeho křtu. Někdo by se pak ale mohl zeptat: Neměli bychom tedy za členy přijímat ty, kdo byli skutečně znovuzrozeni, i když byli pokřtěni pokropením? Neděláme to ze dvou důvodů.
1) Měli bychom lidský způsob provádění křtu nazývat „křtem“, jestliže jsme na základě dokladů přesvědčeni, že takový křest je odchylkou od toho, co ustanovil Kristus? Neuváděli bychom se do nebezpečí, že bychom tím zlehčovali význam toho, že toto ustanovení nám dál sám Kristus?
2) Místní křesťanské komunity, tedy církve, jsou postaveny na určitých článcích víry, jež společně sdílejí, přičemž některé z nich jsou pro spásu zásadní a jiné nikoli. Náš křesťanský život, kdy jsme spolu vlastně ve smlouvě, nedefinujeme pouze na základě nejužší možné soustavy doktrín, které jsou třeba ke spáse. Jsme přesvědčeni, že důležitost pravdy a autorita Písma jsou více ctěny, když jsou křesťanské komunity definovány na základě určitých článků víry, za nimiž si stojí, místo aby znovu musely definovat význam svého členství pokaždé, kdy vznikne ohledně určitého článku víry nějaký spor. Pokud toto křesťanské komunity dokáží, a přitom dalším věřícím projevují lásku a bratrskou náklonnost, je to v nejlepším zájmu pravdy i lásky. Například skutečnost, že mnozí řečníci, které zveme na pastorální konferenci naší církve, by nemohli být členy naší církve, právě svědčí o tom, že bereme křesťanskou lásku, jednotu a pravdu vážně.
Jaké články víry, které nejsou zásadní ke spáse, budou v různých generacích zahrnuty v definici různých křesťanských komunit, bude z velké míry záviset na daných okolnostech a na tom, na jaké pravdy bude třeba klást důraz.
Co vyobrazuje křest
Mějme na mysli, co jsme si právě uvedli, a nyní se na základě Římanům 5:20-6:4 podívejme, co křest vyobrazuje. Vyplynou z toho pak i závěry ohledně způsobu křtu, i když to pro nás bude druhořadé. Kladu si za cíl pomoci vám vidět, na jakou slavnou skutečnost křest poukazuje, aby vás uchvátila především tato samotná skutečnost, a za druhé aby ve vaší mysli a vašem srdci byla vyvýšena nádhera a význam této skutečnosti. V Římanům 5:20-6:4 se uvádí:
„Do toho vstoupil Zákon, aby se provinění rozhojnilo. A kde se rozhojnil hřích, tam se nadmíru rozhojnila milost, aby tak, jako vládl hřích ve smrti, i milost vládla skrze spravedlnost k životu věčnému skrze Ježíše Krista, našeho Pána. “ (Římanům 5:20-21)
„Co tedy řekneme? Máme zůstávat v hříchu, aby se rozhojnila milost? Naprosto ne! Jak bychom my, kteří jsme hříchu zemřeli, v něm ještě mohli žít? Což nevíte, že my všichni, kteří jsme byli pokřtěni v Krista Ježíše, jsme byli pokřtěni v jeho smrt? Skrze křest jsme byli spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom i my, tak jako byl Kristus skrze slávu Otce vzkříšen z mrtvých, vstoupili na cestu nového života.“ (Římanům 6:1-4)
Tento text ukazuje jednu zásadní skutečnost – pokud chápete, co křest vyobrazuje, chápete, co se s vámi skutečně stalo, když jste se stali křesťany. Mnozí nás jsme uvěřili a byli jsme pokřtěni ve chvíli, kdy jsme toho příliš neznali. To je v pořádku. Předpokládá se, že člověk je pokřtěn na začátku své křesťanské dráhy, když toho ještě ani moc nezná. A proto se také předpokládá, že později se bude o významu toho všeho dozvídat stále více a více.
Neměli byste si tedy říci: „Tak to se musím nechat znovu pokřtít. Tehdy jsem vůbec ani netušil, co to vše může znamenat.“ Nikoli. To bychom se museli nechat znovu pokřtít po každém dalším kurzu biblické teologie. Spíše se radujte, že jste v poslušnosti Ježíše projevili svou prostou víru a že se nyní dozvídáte stále více, co to vše znamenalo. A právě to zde činí Pavel: Doufá, že jeho čtenáři vědí, co jejich křest znamenal, ale přesto je to učí, pokud by si to třeba nepamatovali nebo by to třeba zapomněli. Z těchto veršů se máme naučit, co jsme kdysi před Bohem vyobrazili a co se s námi vlastně stalo, když jsme se stali křesťany.
Budu se zabývat dvěma skutečnostmi, které křest podle těchto veršů vyobrazuje.
1. Křest vyobrazuje naši smrt ve smrti Krista.
Verš 3-4a uvádějí: „Což nevíte, že my všichni, kteří jsme byli pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt? Byli jsme spolu s ním skrze křest pohřbeni ve smrt.“ Zde se nachází velká pravda o nás křesťanech. Zemřeli jsme. Když zemřel Kristus, zemřel naší smrtí, což znamená nejméně dvě skutečnosti: 1) Nejsme titíž lidé, jakými jsme kdysi byli; naše někdejší já zemřelo. Nejsme titíž. 2) Naše budoucí tělesná smrt nebude mít pro nás stejný význam, jaký by měla, pokud by Kristus býval nezemřel naší smrtí. Vzhledem k tomu, že jsme zemřeli spolu s Kristem a že Kristus zemřel naší smrtí za nás, nebude naše smrt stejně hrozná, jaká by jinak byla. „Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvůj osten?“ (1. Korintským 15:55). Osten a vítězství smrti byly pohlceny Kristem. Povšimněme, jak se ve 3. a 4. verši opakuje předložka „v“. Byli jsme pokřtěni „v Krista“ a byli jsme pokřtěni „v jeho smrt“ (v. 3) a byli jsme spolu s ním skrze křest pohřbeni „ve smrt“ (v. 4). Je zde uvedeno, že křest vyobrazuje naše spojení s Kristem, tedy že jsme s ním spojeni duchovně tak, že jeho smrt se stává naší smrtí a jeho život se stane naším životem. Jak to zakoušíme? Jak víte, že se vám to stalo?
Odpověď spočívá v tom, že to zakoušíme vírou, což můžeme vidět v podobných verších. Spojitost s vírou je zřejmá v Galatským 2:20: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. Život, který nyní žiji v těle, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.“ Jinými slovy, „já“, které zemřelo, je ono staré, nevěřící, vzpurné „já“, kdežto „já“, které bylo vzbuzeno k životu, je ono věřící „já“. „Život, který nyní žiji v těle, žiji ve víře v Syna Božího.“ A základem toho všeho je spojení s Kristem. „Žije ve mně Kristus.“ A já žiji v něm – jsem s ním duchovně spojen. Jeho smrt je mou smrtí a Kristus žije svůj život v mém životě.
Další znázornění této skutečnosti je v Koloským 2:6-7a: „Když jste tedy přijali Krista Ježíše, Pána, pak v něm žijte, zakořeněni a budováni v něm, upevňujte se ve víře.“ Opět zde vidíme, že spojení s Kristem prožíváme vírou v Krista. Přijmeme jej jako Pána a Spasitele a v této víře jsme s ním spojeni, žijeme „v něm“ a jsme „v něm“ budováni.
Když je tedy v Římanům 6:3-4a uvedeno, že jsme byli pokřtěni v Krista Ježíše a v jeho smrt, podle mého názoru to znamená, že křest vyjadřuje víru, kterou prožíváme své spojení s Kristem. A proto Bůh patrně chtěl, aby křtem byl vyobrazen pohřeb. Křest představuje smrt, kterou zakoušíme, když se napojíme na Krista. A proto jsme při křtu ponořeni pod vodu: jedná se totiž o symbolický pohřeb.
Měj tedy na mysli, že jsi zemřel. Ono staré, nevěřící, vzpurné „já“ bylo spolu s Kristem ukřižováno. To tedy znamená křest.
2. Křest vyobrazuje náš nový život v Kristu.
Ve 4. verši je uvedeno: „Byli jsme spolu s ním skrze křest pohřbeni ve smrt, abychom i my, tak jako byl Kristus skrze slávu Otce vzkříšen z mrtvých, vstoupili na cestu nového života.“ Nikdo nezůstává pod vodou, v níž je křtěn. Z vody se vynoříme. Po smrti přichází nový život. Mé staré, vzpurné a nevěřící „já“ zemřelo, když jsem byl prostřednictvím víry napojen na Krista. Ale v okamžiku, kdy ono staré „já“ zemřelo, dostalo život mé nové „já“ – jakoby z mrtvých byla vzkříšena nová duchovní osoba.
Zásadním způsobem se k této pravdě vyjadřuje Koloským 2:12. Pavel zde uvádí: „Byli [jste] spolu s ním ve křtu pohřbeni a v něm jste byli spolu i vzkříšeni skrze víru v působení Boha, který ho vzkřísil z mrtvých.“ Povšimněme si: Jsme vzkříšeni spolu s Kristem, přičemž podle Římanům 6:4 jsme vstoupili na cestu nového života. A vidíme zde, že Bůh vzkřísil Krista z mrtvých, přičemž podle Římanům 6:4 byl Kristus vzkříšen z mrtvých skrze slávu Otce. A dochází k tomu skrze víru v působení Boha, který vzkřísil Ježíše z mrtvých.
V Koloským 2:12 je tedy přímo vyjádřeno to, co je Římanům 6:4 pouze naznačeno – že křest vyjadřuje naši víru v působení Boha, který vzkřísil Ježíše z mrtvých. Věříme, že Ježíš je živý, že vstal z hrobu a dnes panuje po Otcově pravici v nebesích, odkud opět nepřijde s mocí a slávou. A touto vírou v působení Boha – v Boží slávu, podle Pavlových slov – se podílíme na novém životě, který má Kristus.
Tento nový život je tedy život ve víře v slávu a působení Boha. „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. Život, který nyní žiji v těle, žiji ve víře v Syna Božího“ (Galatským 2:20). Nový život je tedy život, kdy den za dnem důvěřuji působení Boha – Boží slávě.
Křest vyobrazuje, co se stalo, když jsme se stali křesťany
Než téma uzavřeme, shrňme si, co jsme si uvedli. Křest vyobrazuje, co se stalo, když jsme se stali křesťany. Stalo se následující: Byli jsme napojeni na Krista. Jeho smrt se stala naší smrtí. Zemřeli jsme spolu s ním. A ve stejném okamžiku se jeho život stal naším životem. Nyní žijeme životem Krista v nás. A to vše prožíváme a zakoušíme skrze víru.
To tedy znamená být křesťan – žít skutečností toho, co je vyobrazeno naším křtem: den za dnem odhlížíme od sebe, zaměřujeme se na Boha a říkáme: „Kvůli Kristu, tvému Synu, přicházím k tobě. V něm ti patřím. U tebe jsem doma. Kristus je má jediná naděje, že mě přijmeš. Tohoto přijetí se mi dostává znovu každý den. Má naděje je založena na jeho smrti za mě a na mé smrti v něm. Můj život v něm je život ve víře v tebe, Otče. Díky němu důvěřuji v tvé působení ve mně a pro mě. Stejnou moc a slávu, kterou jsi jej vzkřísil z mrtvých, použiješ i ku pomoci mě samotnému. Věřím a doufám v tento slib budoucí milosti. Tím je i můj život nový. Ó Kriste, jakým potěšením je mi sláva toho, co je vyobrazeno mým křtem! Děkuji, že jsi za mě zemřel a dal mi nový život. Amen.“
zdroj: http://www.desiringgod.org/messages/what-baptism-portrays?lang=cs
