Korán dokazuje, že Mohamed nerozuměl křesťanské víře!

Jedna z fundamentálních odlišností mezi křesťanstvím a ostatními monoteistickými náboženstvími, je doktrína o Bohu. Křesťané, stejně jako židé či muslimové, věří, že Bůh je jeden (monoteismus); jenže – na rozdíl od Islámu či Judaismu, má tři osoby (Otec, Syn a Duch svatý). Křesťanský Bůh je tedy Trojjediný (Jeden Bůh, tři Osoby), zatímco ten islámský je unitární (pouze jedna osobnost).

Mohamed často odkazuje na své předchůdce, neboť – dle Koránu – jde o posledního proroka. V Koránu jsou opakovaně zmiňováni křesťané, i to, čemu věří. A pokud má samotný text Koránu představovat absolutně dokonalé Boží zjevení bez jakékoliv vady – tak jak věří muslimové, pak by měl věrně reprezentovat víru křesťanů, jelikož Bůh by měl vědět, čemu křesťané vlastně věří, že?

Realita je ovšem tato: Mohamed se domníval, že křesťané uctívají více bohů (polyteismus), což je v Islámu nejhorší hřích (širk). Nejenže Mohamed nepochopil základní premisu Trojice (že jde vskutku o jediného Boha), ale Korán, i raní arabští komentátoři, jednoznačně prokazují, že dokonce popletl i osoby náležící Trojjedinému Bohu! Na místo Ducha svatého totiž zařadil matku Ježíše – Marii. Mohamed tedy fakticky obviňoval křesťany z něčeho, čemu doopravdy ani nevěří, a kromě extrémních „mariánských kultů“, nikdy nevěřili! Pojďme se na to podívat podrobněji…

Tauhíd, širk a mušrik

Nejprve je třeba porozumět některým základním termínům v islámské víře.

Tauhíd (arabsky توحيد, přepisováno také jako tawhíd) je v islámské teologii nauka o jedinosti Boží (jeden Bůh, jedna osobnost) a je součástí základního článku víry Islámu. Centrálním prvkem tauhídu je striktní monoteismus – vyznání víry v jediného, nedělitelného a nezávislého Boha. Jde o nejdůležitější prvek šahády (náboženské konfese / vyznání víry) – ta tvoří jeden z pěti pilířů Islámu.

Pět pilířů Islámu představuje základ pro náboženský život pravého muslima:

1. Víra v jedinečnost Boha a jeho proroka Muhammada (šaháda).
2. Každodenní vykonávání modliteb (salát).
3. Rozdávání almužny (zakát).
4. Sebe očista prostřednictvím půstu (saum).
5. Pouť do Mekky pro ty, kteří jsou toho schopni (hadždž).

Islám má i neodpustitelný hřích (širk – v arabštině شرك). Dr James White patří mezi přední západní křesťanské apologetiky a již dlouhá léta se účastní moderovaných debat s muslimy (mnohdy v mešitách v jižní Africe, kam se mnoho křesťanů nedostalo). Ve své knize „What Every Christian Needs to Know About the Qur’an“ napsal následující k výrazu širk:

„V arabštině daný výraz označuje „asociaci, spojit dohromady“ jako v sekulární korporaci. Ale v náboženském smyslu jde o nejhorší možnou negaci tauhídu; asociování kohokoliv nebo čehokoliv s Alláhem. “

Jde tedy o formu modloslužby a o neodpustitelný hřích. Jestliže člověk umře jako mušrik (modloslužebník), čeká jej bez milosti peklo.

Korán 4:48 „Bůh věru neodpustí, je-li k Němu něco přidružováno, ale odpustí, komu chce, věci jiné než toto. A
kdokoli přidružuje k Bohu, ten dopouští se hříchu těžkého. “

Podle Koránu se tedy křesťané dopouštějí dvojího hříchu: Jednak nevíry (protože nenaplňují požadavky tauhídu), a potom také širku (modloslužby v podobě polyteismu). Muslimové mají obecně naprosto minimální znalosti o tom, co Bible doopravdy učí. Malá vzdělanost a vidina širku jsou velkou překážkou v evangelizování muslimů.

Co Korán učí o křesťanském Bohu?

První chyba: Více bohů

Súra 4:167-171: „Věru ti, kdož nevěří a odvracejí jiné z cesty Boží, zbloudili blouděním dalekým. A těm, kdož nevěří a jsou nespravedliví, Bůh věru neodpustí a neuvede je na cestu pravou, spíše na cestu do pekla, kde zůstanou nesmrtelní navěky. A to je pro Boha velmi snadné. Ó lidé! Nyní přišel k vám posel s pravdou od Pána vašeho, uvěřte, a bude to pro vás lepší! Avšak neuvěříte-li . . . vždyť Bohu náleží vše, co na nebesích je i na zemi, a Bůh je vševědoucí, moudrý. Vlastníci Písma! Nepřehánějte v náboženství svém a mluvte o Bohu jedině pravdu! Vskutku Mesiáš Ježíš, syn Mariin, je pouze poslem Božím a slovem Jeho, které vložil do Marie, a duchem z Něho vycházejícím. A věřte v Boha a posly Jeho a neříkejte: „Trojice!“ Přestaňte, a bude to tak pro vás lepší. Bůh vskutku je jediným Bohem, On povznesen je nad to, aby měl dítě, vždyť náleží Mu vše, co na nebesích je i na zemi; a Bůh dostatečným je ochráncem. “

Tento verš v Koránu označuje křesťany jako „vlastníky Písma“ s nimiž dále spojuje mylně interpretovanou doktrínu o Trojjedinosti. Všimněte si odsuzující konotace u slova „Trojice“, což je okamžitě následováno sdělením, že „Bůh je vskutku jediným Bohem“. Ať je to cokoliv, co „vlastníci Písma“ tvrdí o Trojici, odpověď Koránu je razantní odmítnutí a nabádání k tomu, abychom mluvili „o Bohu jedině pravdu“.

Obdobný popis nalézáme i v následující súře:

Súra 5:72-73: „A věru jsou nevěřící ti, kdož říkají: „Mesiáš, syn Mariin, je Bůh!“ A pravil Mesiáš: „Dítka Izraele, uctívejte Boha, Pána mého i Pána vašeho! Kdo bude přidružovat k Bohu, tomu Bůh zakáže vstup do ráje a bude mu příbytkem oheň pekelný; a nespravedliví nebudou mít pomocníky.“ A jsou věru nevěřící ti, kdo prohlašují: „Bůh je třetí z trojice“ – zatímco není božstva kromě Boha jediného. A nepřestanou-li s tím, co říkají, věru se dotkne těch, kdož z nich jsou nevěřící, trest bolestný! “

Dle Koránu je víra v Krista nejen aktem nevíry („A věru jsou nevěřící ti…“), ale i širku („Kdo bude přidružovat k Bohu…“). Nicméně i v této části vidíme, že Mohamed jednoznačně uvažuje, že pojem Trojice souvisí s uctíváním třech bohů, což prokazuje výrok: Bůh je třetí z trojice“ – zatímco není božstva kromě Boha jediného.“ Daná věta nedává smysl, ledaže Mohamed vskutku věřil, že křesťané jsou polyteisté (uctívají více bohů).

Něco takového ovšem Nový zákon zcela vylučuje, protože Ježíš (Jan 17:3, Marek 12:29-34) i apoštolové (1 Tim 2:5, Řím 3:30) učili, že Bůh je jeden! Smutné je, že přestože je bez sebemenších výhrad prokazatelné, čemu křesťané historicky věřili, a že Bible nebyla nikdy záměrně manipulována, muslimové tato fakta obvykle odmítají a věří, že je naše víra zkorumpovaná – což je další zátěž pro smysluplný dialog…

To, že tyto verše hovoří o křesťanech mimo jiné dokládají i historické prameny. Jeden z raných islámský zdrojů („Tanwîr al-Miqbâs min Tafsîr Ibn ‘Abbâs“) spojuje střetnutí Mohameda s najranskými křesťany přímo s předchozími verši (Súra 4:167-171), které komentuje následovně:

„Alláh pak vyjevil o Nestorijských křesťanech z Najranu, kteří tvrdili, že Ježíš je syn Alláhův, a že Ježíš a Pán jsou partneři, říkajíc: (Vlastníci Písma! Nepřehánějte) nebuďte extrémní (ve svém náboženství), protože to není ten správný kurz (Ani vyslovit cokoliv týkající se Alláha a jeho Pravdy. Vskutku Mesiáš Ježíš, syn Mariin, je pouze poslem Božím a slovem Jeho, které vložil do Marie) a skrze Jeho slovo se stal stvořenou bytostí (a duchem z Něho vycházejícím) a skrze Jeho příkaz se Ježíš stal synem bez otce. (A věřte v Boha a posly) všechny posly včetně Ježíše, (a neříkejte: „Trojice!“ ) syn, otec a žena. (Přestaňte) říkat takové věci a učiňte pokání (a bude to tak pro vás lepší) než říkat něco takového. (Bůh vskutku je jediným Bohem) bez syna nebo partnerů. (On povznesen je nad to, aby měl dítě, vždyť náleží Mu vše, co na nebesích je i na zemi) a také mu vše slouží. (Bůh dostatečným je ochráncem) jako Pán všech stvořených bytostí a je svědkem toho, co říká o Ježíši. “

Raný islámský zdroj předkládá, čemu raní muslimové věřili. Když Korán říká „neříkejte: Trojice“, pak je míněna pluralita bohů (polyteismus), jež je následována důrazným pokáráním, že Bůh je jen jeden; slovo Trojice je navíc definováno jako „syn, otec a žena“. Povaha synovství tedy implikuje existenci a interakci otce a matky – tak jako u lidí. A to se dostáváme k druhé fundamentální chybě. Kdo je tou ženou?

Druhá chyba: Otec, syn a Marie

Korán nejenže učí, že křesťané uctívají více bohů, ale dokonce je i špatně identifikuje. Možná jste si všimli, že v předchozích verších je pokaždé zmíněna i Marie. Raný islámský zdroj, jenž jsme poskytli, pak dále spojuje slovo Trojice se synem, otcem a ženou. Následující verše jednoznačně potvrzují domněnku, že tou ženou není nikdo jiný než Marie – matka Ježíše.

Súra 5:116-117: „A hle, pravil Bůh: „Ježíši, synu Mariin, zdaž jsi to byl ty, kdo řekl lidem ,Vezměte si mne a matku mou jako dvě božstva vedle Boha‚?“ I odpověděl: „Sláva Tobě! Nebylo na mne, abych říkal něco, k čemu jsem neměl právo! Kdybych to byl býval řekl, byl bys to dobře věděl, neboť Ty znáš, co je v duši mé, zatímco já neznám, co je v Tvé duši, vždyť Ty jediný znáš nepoznatelné. Neříkal jsem jim, leda to, cos mi nařídil, to jest: Uctívejte Boha, Pána mého i Pána vašeho! A byl jsem svědkem o nich, dokud jsem žil mezi nimi. A když jsi mne povolal k Sobě, byls to Ty, kdo byl nad nimi dozorcem – a Tys svědkem věcí všech. “

Následovatelé Ježíše Krista jsou tedy obviňovány z toho, že zbožšťují Marii a Ježíše, a dopouštějí se tak modloslužebnictví (širk) a nevíry (kufir). Není ovšem pochyb o tom, čemu křesťané historicky věřili. Uvažme následující historická fakta: Mohamed se narodil v roce 570 po Kr. a v roce 610 měl první zjevení v temnotách jeskyně Hira. To je téměř 6. století po smrti Ježíše Krista! Nejstarší kompletní (až na drobnosti) Bible pochází z druhé poloviny 4. století (Sinajský kodex) a nejstarší útržek Nového zákona (p52) pochází už z roku 125 po Kr. a je konzistentní s tím, co máme dnes v Bibli. K tomu máme k dispozici mnoho textů církevních otců (i jejich následníků) a nikde není byť sebemenší důkaz o tom, co velmi pozdní Korán proklamuje o křesťanské víře!

Korán nemůže být porušen!

Je velký rozdíl mezi křesťanskou doktrínou o inspiraci, jež na Bibli nahlíží jako na artefakt Božího zjevení, a Koránem. Zatímco i v době Ježíše Krista existovalo více rukopisů Starého zákona (Masoreitský a Septuaginta), které mezi sebou mají drobné variace (bez změny poselství), a proto vůbec nevadí, že biblické rukopisy obsahují drobné variace textu (přestože jsou konzistentní v 99.5%), Korán učí, že nemůže být porušen!

Korán 6:34: „Již před tebou byli jiní poslové za lháře prohlašováni, však trpělivě snášeli obvinění ze lži i příkoří, dokud k nim nepřišla vítězná pomoc Naše. Není nikoho, kdo by mohl změnit slovo Boží! A dostalo se ti již ze zvěsti o vyslancích Božích. “

Korán 6:115: „Nechť tedy dovrší se slova Pána tvého jako pravda a spravedlnost! A nikdo nemůže změnit slova Jeho – a On slyšící je i vševědoucí. “

Korán 18:27: „Sděluj tedy to, co ti bylo vnuknuto z Knihy Pána tvého; a není nikoho, kdo mohl by změnit slovo Jeho, a nenalezneš kromě Něho útočiště žádného. “

To nás ovšem přivádí k důležitým otázkám: Jestliže je Korán skutečně inspirovaný, a jeho text nemůže být změněn (přestože rovněž obsahuje variace), jak je pak možné, že obsahuje zcela evidentní teologické chyby? To není ovšem ojedinělost – již jsme si ukázali, že má i kontradikce. Může být takový text potom důvěryhodný? Zcela jednoznačně nemůže! Proč ale muslimové věří něčemu, co je naprosto v rozporu s historií i realitou?

Problém je v nedostatku osvěty. Zkušenost ukazuje. že si většina muslimů myslí, že text Koránu zůstal od promluvení Mohameda zcela beze změny. To je ovšem holý nesmysl. Jednak obsahuje variace, a potom – jak ukazují poslední studie pocházející z roku 2014, nejranější rukopisy byly na mnoha místech intencionálně upraveny (více o dizertační práci Dr. Dana Brubakera v článku Keitha Thompsona zde v angličtině)!

Tím ovšem, že muslimové sebevědomě proklamují velmi podobné věci jako křesťané, vzniká pak dojem jakési mlhy – přes kterou nelze prohlédnout k poznání pravdy, což dává skeptikům prostor pro snadný argument i proti křesťanské víře. Která pravda je pak Ta Pravda? Není to jedno? Neuctíváme nakonec všichni stejného Boha? Kdepak! Není to jedno! Islám je falešné náboženství, což lze velmi snadno demonstrovat!

To samé ovšem neplatí u křesťanství. Bůh vskutku promluvil a tato Pravda, o níž svědčí Bible, doposud mění lidské životy. Můžeme se jen modlit, aby více muslimů poznalo tuto Pravdu osobně…

Jan 14:6 (Studijní Bible): „Ježíš mu řekl: „Já jsem ta Cesta, Pravda i Život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. “